10. září 2011 7:00 Lidovky.cz > Cestovaní > Aktuality

Zapomenutý hrad Latrun ve Svaté zemi

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Menší budova vpravo, nepatří k původní zástavbě hradu, ale jedná se o stavbu z válečných dob | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Menší budova vpravo, nepatří k původní zástavbě hradu, ale jedná se o stavbu z válečných dob | foto: Jiří Kalát, HedvabnaStezka.cz
O zřícenině hradu Latrun se toho moc neví. Hrad, o který by v Evropě pečovali památkáři, historici a nadšenci z občanských sdružení, ve Svaté zemi chátrá a zarůstá trávou.

Malý kamenný oblouk zabořený v zemi s jedním oknem zakrytým ostnatým drátem a dírou po dveřích. „Latrun musíš vidět, je to neuvěřitelné místo spojené s naší historií“, přesvědčovala mě bez dalších informací a trošku tajemně kamarádka Rita.

-

Jestli to má být těchto několik kamenů, tak si říkám, že jsem měl jít spíše na protější kopec do muzea těžké vojenské techniky a vidět pár tanků. Opatrně nakukuji otvorem, který býval dveřmi. Trám držící klenbu už není nejpevnější. Prach se pomalu zvedá, když se moje bota dotkne podlahy. Dlouho tu nikdo nebyl. Místnost o rozloze několik desítek metrů čtverečních se nesměle ukazuje ve světle několika oken či děr ve stropě. Neuvěřitelné.

Místo vojáků a bitevní techniky, svahy kopce okupuje vinná réva. Ta se používá v blízkém klášteře k výrobě lahodného vína

Muzeum těžké obrněné techniky
O zřícenině hradu Latrun se toho moc neví. Při zadání tohoto jména do internetového vyhledávače se objeví především odkazy na Yad Lashiryon (Armoured Corps) Museum, což je především sbírka tanků a těžké obrněné techniky z doby Války za nezávislost a Šestidenní války. Je tam také umístěn památník padlým vojáků z IDF AC (Izraeli Defensive Forces Armored Corps), který se podobá americkému památníku padlým z Vietnamské války ve Washingtonu.

Procházím temným prostorem a snažím se rozeznávat malby na stěnách. Bohužel se nejedná o středověké fresky či antické mozaiky, ale o umění mnohem mladší a spontánnější. Na vnitřních omítkách se vyřádilo několik generací vojáků a návštěvníků. Jsou zde nápisy v arabštině, hebrejštině, angličtině i jiných jazycích. Obrazy s politickou, sexuální či vlasteneckou tématikou samozřejmě nechybí.

Osamělá zeď stojící na vrcholu kopce, jako by čekala na svůj pomalý pád do minulosti.

Prolézám otvorem na opačném konci haly ven na denní světlo. Teprve nyní se mi ukazuje plná velikost hradu. Z příjezdové cesty není možné vidět až na vrchol kopce a možná i proto mnoho turistů mine tuto pozoruhodnou památku. Z části také proto, že zde v Izraeli je takovýchto zřícenin mnoho. Hrad, o který by v Čechách či Evropě pečovali památkáři, historici a nadšenci z občanských sdružení, zde ve Svaté zemi chátrá a zarůstá trávou. Není jediný. Bohužel je zde tolik historie, že na některou se musí prostě zapomenout.

Údolí Ajalon
Hrad se nachází v širokém údolí Ajalon, které se rozprostírá mezi Jeruzalémem a Tel Avivem–Jaffou. Leží tedy na strategickém místě mezi vnitrozemím a Středozemním mořem. Cesta, kterou nyní kopíruje dálnice číslo 1, byla důležitou dopravní tepnou již ve středověku. Zřejmě proto zde byla vybudována křižácká pevnost Le Toron des Chavaliers (Rytířská věž). Jak říká jedna ze dvou teorií, zkomoleninou jejího názvu vzniklo nynější jméno území. Druhá se přiklání k pojmenování oblasti podle zloděje, jenž byl ukřižován po boku Ježíše Krista. Podle kusých informací byla pevnost držena Templáři až do roku 1187, kdy byli poraženi či se stáhli před postupující Saladinovou armádou, která právě dobyla Jeruzalém a získávala jeden křižácký opěrný bod za druhým.

Dalš důležité odkazy

Procházím se po prostoru hradu a užívám si výhled do okolí. Je bohaté na úrodnou půdu a tak kopec obklopují pole, sady s olivovníky anebo vinná réva. Přeskakuji řadu odvodňovacích kanálů a mířím k největší zachované věži. Celkem mě překvapuje betonová konstrukce těsně před ní. Moc si jí nevšímám, tedy až do chvíle, kdy se mi přes ni podaří nalézt cestu na kamennou střechu strážnice. Pohodlně se usadím a ihned zalituji svého nápadu. Po polní cestě se blíží armádní auto. Přikrčím se a pokouším schovat svoje tělo za malý kámen. Sice se mi to moc nedaří, ale vojáci si mě nevšimli.

Zaminováno
Svůj pohled obracím do vnitřku hradu. „Na opuštěných vojenských stavbách v okolí vesnic či letišť se mohou nalézat miny,“ vybavuji si část z prezentace praporčíka Martina Janečka z AČR (Armáda České republiky), jenž nám přednášel v rámci novinářského kurzu, který armáda pořádá. To co se původně zdálo být odvodňovacími kanály, se mi v kontextu místa mění na zákopy jordánské armády, která je zde vybudovala v roce 1948 a znovu o ně bojovala v roce 1967. Zkušenost ze severu Izraele, který je minami posetý, mi říká, že jsem si plot, i když povalený a rezavý, měl podrobněji prohlédnout. Hledat známé cedule s červeným trojúhelníkem a nápisem „mines“, zde není nikdy ztráta času.

Podzemní prostory hradu i přes svoji zdánlivou nestabilitu stojí za prozkoumání.

Údolí Ajalon neztratilo nic ze své důležitosti ani ve 20. století.  Což si uvědomovali velitelé nově vzniklého Izraelské státu. Stejně tak i jejich protějšky v Jordánsku.  Mezi kopci zde byla uzavřena silnice mezi dvěma důležitými městy. Tu střežila již několik let policejní stanice, která v roce 1948, poté co Britové opustili mandát Palestina, připadla Arabské legii. V prvních dnech právě probíhající izraelské války za nezávislost se tato poloha stala klíčovou, jelikož přes ni by bylo možné zásobovat „vzbouřence“ v Jeruzalémě. Mezi 8. květnem a 24. zářím 1948 podnikli izraelské obrněné síly celkem 5 pokusů dobýt území. Všechny se obrátili v porážku s oficiálními ztrátami 168 mužů. Avšak některé zdroje mluví i o 2000 životech. Latrun zůstalo v rukách Jordánska až do roku 1967, kdy IDF (Israel Defensive Forces) během šestidenní války získala kontrolu nad tímto důležitým územím.

Sedím na střeše věže a na zem se mi moc nechce. Nepříjemný pocit ze zaminovaného prostoru mě tlačí vzadu v mozku. Slézám a opatrně se proplétám zpět ruinami po svých vlastních stopách. Nic se neděje, žádné cvaknutí, „smích“ či něco podobného. Vracím se zpět na prašnou silnici, po které jsem přišel a obcházím plot. Na několika stále stojících segmentech nic, žádné varování. Oddechnu si a zasměji se panice, která mě před chvíli možná zbytečně zachvátila. Jenže tady člověk nikdy neví a já rád chodím po matičce zemi po svých.

Jiří Kalát, HedvabnaStezka.cz

  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz