Brzy ráno bloumáme autobusovou stanicí v Ioánnině na severozápadě Řecka nedaleko albánských hranic, abychom se pokusili vyzjistit od Řeka za pokladnou, kudy jezdí autobus směřující do Konitse, která je nějakých 60 kilometrů severněji.
Chceme vystoupit někde po cestě co nejblíže jižní části kaňonu řeky Vikos a dále dostopovat. O půl hodiny později již zastavujeme na křižovatce u obce s geologickým názvem Metamorfosi a stevard v autobuse naznačuje jediným turistům, že dál už je autobus neodveze.
Ani se nestíháme nasnídat a už házíme batůžky na korbu auta, kde v klecích vrkají holubi, a jedeme do hor. Snídani stíháme až na další křižovatce, než nás naloží další auto, které nás již odveze do Monodendri a já přemýšlím, co asi vyjadřuje tento název. Jediné „dendri“ si pamatuji z biologie z nervové soustavy.
Nádherná kamenná vesnička na hraně kaňonu mi připomíná mou dávnou myšlenku z předchozích cest, že být důchodce, bez váhání se odstěhuji do Řecka. Už pro ten neskutečný klid, krásnou přírodu a při tom relativní civilizaci.
Kaňon Vikos
Po pěkné stezce klesáme na do kaňonu, které leží o více než půl kilometru níže. Cesta se klikatí podél říčky, která nás v první chvíli překvapila směrem, kterým teče. Zběžným pohledem do mapy jsme čekali, že půjdeme proti proudu.
Kdy tam
|
Řeka však teče naším směrem a tvoří nádherné lagunky, které vyloženě lákají k vykoupání.
Tedy pouze dokud nezjistíte, jak je voda studená. Vyšlapaná pěšina občas vyleze do svahu či na menší skalní útes, abychom se mohli rozhlédnout po kaňonu, který je prý nejhlubší na světě.
Hluboká je 500 až 1600 metrů a široká v nejužších místech i jen několik desítek metrů, většinou do půl kilometru.
Soutěsek s přívlastkem „nejhlubší“ je po světě sice několik, tato to má potvrzené zápisem v Guinessově knize rekordů.
Zeleň v kaňonu je v tomto období všude, místy si připadám jak v džungli a přemýšlím, jestli nebylo kvůli lepším výhledům přijet dříve, než stromům narostly listy.
Po několika hodinách se blížíme konci soutěsky a slunce pálí a tak přece jen odložíme oblečení a lezeme do jedné z tůní, která nemá povrchový odtok a tedy je teplejší. Koupel byla velmi osvěžující. Proud říčky se ztrácí a místy i vysychá, za pár týdnů už v rokli zbude jen několik kaluží.
Co tam
|
V místě, kde několik silných pramenů Voidhomati opět dělá z potůčku řeku, se cesta dělí a stoupá po obou březích soutěsky do nejbližších vesnic - Vikos na západě a Papigo na východě. My volíme delší cestu do Papiga, jelikož další den plánujeme pokračovat do hor.
Dlouhé stoupání nás po náročném dni vyčerpává tak, že v Papigu sedáme do první taverny a objednáváme si pořádnou večeři. Tradiční a samozřejmě výborná musaka a snad třiceticentimetrový špíz souvlaki mizí v našich útrobách.
Řeckou kuchyni jsem si zamiloval již při první návštěvě téhle země, a vlastně i tato celá cesta byla s podtitulem „zajdem na gyros, ne?“.
Jak tam
|
