Zřícenina hradu Haderburgu: Nejstarší opevnění Jižních Tyrol

Jádro někdejšího výšinného hradu bylo vystavěno na příkré vysoké skále z vápence, k níž stoupá pěšina. Hradní dispozice na návštěvníka již zdálky udělá dojem, je však dnes neobydlenou zříceninou.



Pozoruhodnou stavbou je bergfrit, který ale nebyl vybudován z vápence. Stavebním materiálem byl kámen porfyr, jenž musel být opatřen za nemalý obnos peněz ze vzdáleného lomu a dopraven do značné výšky staveniště. Původní velmi skromná dispozice se skládala asi jen z bergfritu, obvodové hradby a nevelkého "paláce", v němž bylo celkem 5 obytných místností. V průběhu 14. století bylo k jádru přidáno předhradí, situované rovněž na "skalním zubu". Na začátku novověku byl připojen rozsáhlý bastion a uzávěra, které z dispozice učinili dobře opevněný a velmi zajímavý objekt. Toto vnější opevnění se nachází z velké části na další vysoké skále naproti Geyerwänden a zaujímá téměř plochý, ovšem značně větší prostor než samo jádro hradu.

"Hadrhrad" byl prvně písemně uveden v cestopisu již v roce 1053 a

Praktické informace Parkování je trošku problematické. Doporučujeme zajet do centra obce, kde se nachází tzv. hradní parkoviště a odtud se dát pěšky zpět k odbočce na hrad. Odměnou z parkoviště vám bude hezký severozápadní pohled na skalní suk se zbytky hradu. Otevírací doba: pátek, sobota, neděle v období od 2.dubna do 17.října, od 10 do 20 hodin Vstupné: 3 €, děti do 10 let zdarma Více informací o hradu získáte na www.castellodisalorno.it

patří tedy asi k nejstarším opevněním Jižních Tyrol. Zprávu sepsal benediktinský mnich Gotschalk, který se vracel z Verony s relikviemi Svaté Anastazie, po cestě dnes známé jako Dürerova stezka. Hrad je situován na příkré, osaměle stojící skalní stěně v pohoří Geierwänden (Supí stěny). V roce 1158 byl hrad v držení hrabat z Eppanu, kdy papež poslal své dva urozené kardinály kurie s čestným darem pro císaře Bedřicha Rudovouse (Friedrich Barbarossa) do Německa. Přece byli v průsmyku rytíři z "castellum Salurna" přepadeni a oloupeni, kardinálové byli zajati a bylo za jejich svobodu požadováno tučné výkupné. Tehdy hejtmany na hradě vykonávali příslušníci ministeriálního rodu, kteří sloužili hrabatům z Eppanu. Papežem byl tehdy vyslán významný trentinský biskup Adelpret, jehož přepadení a zajetí mělo za následek úpadek mocného rodu šlechticů z Eppanu. Hrad stojí na strategicky mimořádně důležitém bodu, který je hlavní spojnicí ze severních do jižních oblastí. Kolem roku 1200 přešel hrad do držení Tyrolských hrabat, již 50 let před sjednocením "území v horách", později pojmenovaného Tyroly, k němuž došlo v roce 1248. Již r.1222 byl jako tyrolské léno předán rytířům ze Salurnu (Ruprecht a Graland). Odtud se zmocnil šlechtický rod z Merana téměř celé nížiny, území jižně od hradu směrem do Itálie. V roce 1284 konečně přešel hrad do vlastnictví Meinharda II. z Görz-Tyrol. Za vlády hraběte Jindřicha (1307-35), byla uskutečněna obnova hradu, opraveny střechy a krovy (teguli, tignellis Trabibus und Flechkis), zásluhu na opravách má r.1339 v pramenech uvedený Georgius de Vilanders. Ludvík Braniborský r.1349 oblehl hrad a částečně ho rozbořil, obnova byla poté svěřena rodině Bosch. Na příkaz císaře Maxmiliána I. v r.1504 byl v Innsbrucku pověřen Wolfgang z Lichtensteinu, správní úředník v Caldaru a Michael Reuß, aby provedli ohledání místa a navrhli možnou konzervaci hradu, plus vypracovali návrh na změny opevnění pro alpskou pevnost, kvůli zabezpečení území proti Benátkám.



Tak byla v roce 1514 dokončena poslední třetí fáze výstavby, Habsburský císař Maxmilián I. dal upravit opuštěnou a poničenou stavbu, současně nechal směrem k vyššímu hřebeni skal vybudovat nové opevnění, jakož i další budovy. Rozsah tehdejších prací je značný, ale technika zdění, buď z požadavku na rychlé dokončení nebo pro nedostatek finančních prostředků, byla nevalné kvality ve vztahu k technice 16. století. Spáry obvodové hradby byly pojeny nekvalitní maltou, zdění bylo provedeno malými vápencovými kameny v nepravidelných vrstvách. Výstavbou značného množství nových palebných postavení, ztratil bergfrit svou obrannou funkci. Nové věžičky byly hůře zasažitelné, hradební zdi byly zvýšeny a zakončeny novými poprsníky s cimbuřím. Vlevo od věže bylo kryté sloupořadí vedoucí k místnostem, situovaným v rozšířené budově. Na druhé straně byla do nároží vetknuta věž s různými tvary střílen (mj.kruhové, štěrbinové). Dolní vrata byla zesílena dvojicí nárožních věžiček, jednou čtyřbokou a druhou připomínající opěrný pilíř, čímž byl získán zúžený profil přístupové komunikace. Do současnosti se zachoval nejen bastion, ale i zeď uzávěry, rondel a jiné základy staveb, které měly obstát při obraně proti palným zbraním. O několik desetiletí později ztratil hrad svůj strategický význam a nebyl již dále obydlen. Od té doby začal trvalý úpadek a chátrání celé dispozice, který byl zastaven teprve na počátku 21. století. V roce 1648 se hrad dostal do majetku mocných benátských hrabat Zenobio-Albrizzi, kteří vlastnili také mnoho dalších hradů v Tyrolsku a v Trentinu.

S pomocí autonomní provincie Bolzano a "Nadace Jihotyrolské spořitelny" mohla být stavba restaurována a od roku 2003 zpřístupněna pro návštěvníky. Přítomnost lidí v okolí Salurnu je potvrzena již z pravěku, další osídlení oblasti pochází z doby Langobardů, patrný dosud je však středověký hrad s funkcí výhradně obranou, jako sousední castion v obci Monreale. Na hrad celkem strmě stoupá lesní cesta značená jako "cesta vize", areál je přístupný od pátku do neděle. Součástí oprav bylo obnovení schodů, zábradlí, vyhlídkové plošiny a nově byla zprovozněna "hradní hospoda" se stolky a lavicemi v otevřeném hradním nádvoří. Kromě toho se v hradním areálu pořádají několikrát v roce kulturní slavnosti. Při pohledu nahoru by se dalo říci, že toto skalní hnízdo není běžným cílem turistů, opak je ale pravdou. Ani když vyrazíte na hrad ještě před otevírací dobou, nebudete na staré hradní cestě osamoceni. A skutečně. Stezka, která vede jižní stranou vzhůru, není žádnou promenádou vhodnou pro rodiny s kočárky. V oblasti Jižního Tyrolska stěží naleznete podobný hrad, který byl vystavěn na tak strmé skále jako Haderburg. Přitom se jedná o značně rozsáhlou a komplikovanou dispozici, která nejen zaujala skalní pilíře, ale i vyšší skalní stupně a rozsedliny mezi nimi.

Jak se tam dostat: Autem pojedete po dálnici A22 směrem na Bolzano/Modena. Pokračujte za Bolzanem dále po A22, Vyjeďte výjezdem Egna – Ora – Termeno – Neumarkt – Auer - Tramin na Egna / Ora / Termeno / Neumarkt / Auer / Tramin. Z kruhového objezdu vyjeďte 2. výjezdem na SP16 směrem na Neumarkt / Egna / Auer / Ora / Cavalese. Najeďte na Brennerstrasse SS12 až do vesničky Salurn.