22. února 2018 6:13 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Bez plánovaní cesty a bez lidí. Jak se cestuje kajakem na Jadranu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Díky pevnosti a odolnosti Oru jsme neměli sebemenší problém, zato jsme zkusili... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Díky pevnosti a odolnosti Oru jsme neměli sebemenší problém, zato jsme zkusili... | foto: jan pravda

Odpoledne nasedneš se skládacím kajakem na letadlo, a večer již pádluješ ze starého Dubrovníku, kam se ti zlíbí. Zcela svobodný, bez plánování cesty autem, autobusem nebo lodí, bez pronajímání jachty, hledání hotelu nebo kotvení v přístavu.

Zkrátka „paddle free or die“, (podle sloganu amerického státu New Hampshire  “live free or die”) bylo naše motto, když jsme pádlovali okolo chorvatského souostroví poslední týden v květnu na kalifornských skládacích kajacích Oru.

Díky pevnosti a odolnosti Oru jsme neměli sebemenší problém, zato jsme zkusili vodní turistiku budoucnosti: „Naložíš odpoledne v Praze a večer pádluješ, kam chceš.“ Týden téměř bez civilizace, unášeni kouzlem moře, prázdných pláží, útesů, olivových hájů, západů slunce a vytí divokých šakalů, jako by civilizace byla odfouknutá větrem a smytá vlnami. Bez denních starostí jsme si užili svobodu na moři bez přeplněných marín, neměli jsme žádné problémy s přistáváním ani odplouváním, žádný chek-in v hotelech. Všechny běžné věci spojené s cestováním byly na týden pryč!

První noc, kterou jsme strávili na ostrově Koločep, jsme přenocovali na betonovém molu asi 1 metr nad mořem. Chvíli nám trvalo, než jsme si zvykli na temnou oblohu nad námi a hlasitě dunící moře za našimi hlavami.
Když přestalo pršet ve čtvrtek v poledne, oblékli jsme si žlutky od Geotouru a zamířili na jih směrem k vesnici Broce přes úžinu "drak" na jižním cípu Peljšacu. Tam jsme zažili náš nejnebezpečnější okamžik, když nás zasáhla bora a boční vlny přes 2 metry.

Ano, cestu jsme trochu plánovali (jak je vidět na mapě) a lodě jsme raději testovali i v kanceláři (tento typ kajaku, stavěný opravdu na delší mořské výlety byl pro nás nový, tak jsme chtěli vidět, jak se opravdu skládá a jak drží). 

Je pravda, že jsme se někdy obávali, jestli zvládneme vlny přes dva metry, které na nás poslala Bora (prudký vítr, který se náhle objeví a fouká ostře od pevninských hor). Trochu jsme se obávali toho, zda najdeme místo na přistání mezi ostrými pobřežními útesy. Bylo to místy trochu nebezpečné. Byla to ale výzva, po které jsme byli nabiti energií a vrátili jsme se s dost “čistou hlavou”.

Pohlednice z cest

Pohlednice z cest je rubrika serveru Lidovky.cz. Přinášíme v ní zajímavé postřehy a střípky z našich cest. Ukážeme vám netradiční česká i světová místa. Hlavně ta, která stojí za návštěvu!

A pochlubit se svými zážitky z cest můžete i vy. Vyberte jednu nejlepší fotografii místa, o kterém byste chtěli říci ostatním, napište k ní krátký text (maximálně 1200 znaků) a pošlete nám ji na adresu internet@lidovky.cz

Celá akce byla velmi jednoduchá, odletěli jsme z Prahy ve 12:40, přistáli jsme v Dubrovníku kolem 16:00 hodiny a před 17:00 hodinou jsme skládali kajaky v západním přístavu pod starobylou pevností v Dubrovníku. Veškeré naše věci jsme dali do vodovzdorných vaků a vložili je do kajaků, to vše za lehkého úžasu turistů i místních průvodců, kteří pronajímají těžké plastové lodě na denní plavby.

Za 30 minut jsme byli pryč a zamířili jsme k ostrovu Koločep, proti nám západ slunce a napravo starobylé zdi pevnosti nad útesy.

První noc, kterou jsme strávili na ostrově Koločep, jsme přenocovali na betonovém molu asi metr nad mořem. Chvíli nám trvalo, než jsme si zvykli na temnou oblohu nad námi a hlasitě dunící moře za našimi hlavami. Ráno jsme uvařili ovesnou kaši na malém ohni z borovicových šišek, dali jsme si rychle koupání v moři a pokračovali na ostrov Lopud, kde jsme měli vynikající cevabčici.

Odpoledne jsme pádlovali k jeskyním na jižním cípu ostrova Šipan, ale vlny byly tak vysoké , že jsme si netroufli do jeskyní vplout z otevřeného moře, takže jsme pádlovali do městečka Sudurad, na ostrově Šipan a přespali jsme v opuštěném domě asi pět metrů nad mořem.

Následujícího dne jsme pluli kolem jižního cípu Šipanu, prohlédli si obloukovou jeskyni, a pokračovali směr severozápad podél asi 70 metrů vysokých útesů, o které se rozbíjely slušně vysoké vlny. Po celý tento úsek nebylo teměř, kde přistát. Plavili jsme se až k úžině Šipanská Luka, kde jsme přistáli na krátké koupání v klidné a teplé vodě - jaká pohoda.

Po obědě v Konoba Tauris jsme pokračovali dál na sever v tichých úžinách Jakljanského ostrova až k jižnímu cípu Pelješac, kde nás z dálky vítal opuštěným maják na obrovské skále. Ten večer byl velmi tichý, bez jakékoliv civilizace, 100 metrů vysoké útesy na pravé straně a 8 kilometrů temné vody na levé straně se siluetou ostrova Mljet v dáli. Pádlovali jsme, co to šlo, a byli jsme trochu nervozní, protože jsme nevěděli, kde přesně skončíme a jestli vůbec najdeme pláž s rovinou, kde budeme moci přistát a přenocovat.

Krátce po západu slunce jsme přistáli na nejkrásnější pláži. Moc se nám ulevilo, protože jinak bychom museli pádlovat s čelovkami, dokud bychom něco nenašli. Žádná civilizace, dračí zuby jako útesy nad borovým lesem a všude zpívající slavíci. Nazvali jsme ji pláž slavíků, krátce jsme si zaplavali a připravili jsme se na nocleh. Když jsme usínali pod hvězdami, začaly se pustým zálivem ozývat hlasité a dost hrozné výkřiky. Dost to otřáslo naší sebedůvěrou, že spát pod širákem zde je dobrý nápad. Nemohli jsme přijít na to, co to bylo. Vití vlků známe, toto vypadalo spíše lidské výkřiky, možná divocí psi, šakalové, nebo nějací ptáci? Co takhle vlkodlaci?


Pohlednice z cest na větší mapě

Nebylo to nic přijemného a probuzení ve slunečné zátoce bylo úleva. Uvařili jsme si ovesnou kaši na ohni, šli jsme si zaplavat a užívali si klidného balení, dokud se neobjevila tlupa Američanů na velké motorové jachtě a zaplnila záliv svými hlasitými rozhovory o “shopping and politics”. Tak jsme rychle vypadli a vydali se do Prapratny na polostrově Pelješac.

Do Prapratny jsme dorazili velmi hladoví, ale místní stánek neměl ani hot dog, pouze drahou kávu a servírku, která nevěděla nic o potřebách zákazníků. Nicméně se cítila oprávněna si za tento “servis“ dost účtovat, postoj typický pro personál na pobřeží, tak jsme si dali pár tyčinek a odpočívali. Od severu se blížila bouře, báli jsme se přepádlovat osm kilometrů na Mljet. Než jsme stihli odrazit, místní rybář nám tento nápad rozmluvil a varoval nás, že tato bouře může zničit i jeho podstatně vetší loď, a že taky nevyjíždí. Nabídl nám, že nás sveze autem přes hory do města Ston a s úžasem sledoval, jak skládáme lodě a lehce broukal „velmi zajímavé, velmi zajímavé.“ Byl to nejochotnější člověk, kterého jsme potkali a Jan jej pojmenoval Baldo (po oblíbeném rybáři z Pelješacu, v jehož domě byl v létě 1974 ještě za Jugoslávie).

Ve Stonu jsme si dali rybí oběd a prohlédli pevnost, která chránila Pelješac a hlavně velmi staré a důležité solné doly před Turky a Benátčany (bezpochyby nejzajímavější stavba, jakou bylo na této cestě vidět). Bouřkové počasí přetrvávalo, takže jsme nepokoušeli své štěstí (přechod na Mjet) a pokračovali jsme na jih. Jižně od Stonu jsme našli molo pod borovicemi a nocovali v doprovodu slavíků a vyjících vlkodlaků. Tentokrát však byla nedaleko osvětlená vesnice, tak jsme se jako kluci z města cítili bezpečně.

Když přestalo pršet ve čtvrtek v poledne, oblékli jsme si žlutky od Geotouru a zamířili na jih směrem k vesnici Broce přes úžinu „drak“ na jižním cípu Peljšacu. Tam jsme zažili náš nejnebezpečnější okamžik, když nás zasáhla bora a boční vlny přes dva metry.

Další hodinu jsme pádlovali jako o život a v duchu si říkali: „Díky Baldo, že nejsme mezi Pelješacem a Mlejtem.“ Mezi vlnami jsme se často vůbec navzájem neviděli. Neměli jsme jinou možnost, než se rychle ukrýt na ostrově Jaklan, v zátoce s pustou pláží a zbytky zajateckého tábora, kde podle místního památníku jugoslávská armáda zabila tisíce zajatců těsně po druhé světové válce. Nic pro klidný spánek, tak jsme pokračovali do Šimpanské Luky, našeho nejoblíbenějšího města a dali si suverénně nejlepší rybí polévku „Popara“ v Konobě Tauris.

Je pravda, že jsme se někdy obávali, jestli zvládneme vlny přes 2 metry, které na nás poslala Bora (prudký vítr, který se náhle objeví a fouká ostře od  pevninských hor). Trochu jsme se obávali toho, zda najdeme místo na přistání mezi ostrými pobřežními útesy. Bylo to místy trochu nebezpečné. Byla to ale výzva, po které jsme byli nabiti energií a vrátili jsme se s dost “čistou hlavou”.

Páteční ráno v Luce bylo skutečně nejpříjemnější, kvetoucí květiny (máta, rozmarýn, řebříček, kakosty a mnoho dalších), mírný větřík, jasné nebe a dobrá snídaně v Taurisu. Po osvěžujícím plavání jsme se plavili podél nádherného východního pobřeží zátoky Šipanska se starými domy, palmami, olivovými háji a malými plážemi. Shodli jsme se, že toto je naše nejoblíbenější pobřeží. Velmi přátelské - oprávněně pojmenováno Luka.

Pak jsme pokračovali na jih podél větrného východního pobřeží Šipanu (není příliš zajímavé, s výjimkou několika malých pláží a drahé restaurace přímo na pobřeží) směrem k malému ostrovu Ruda s opuštěným “domem zapadajícího slunce”. Spali jsme na horní terase pod fíkovníkem, ale později jsme museli postavit stan, protože se ze studny domu rojili komáři (ti jinak nebyli nikde jinde problém).

V sobotu ráno jsme si opět uvařili ovesnou kaši (tentokrát pro změnu na cypřišových šiškách), dopádlovali jsme do Lopudu, dali jsme si drink, zaplavali, navštívili zahrady Lopud (velmi krásné, ale zanedbané s obrovskými borovicemi dovezenými z Toskánska před 100 lety) a pokračovali podél západního pobřeží Lopudu, kde jsme prozkoumali jeskyně a zátoky s plážemi. Oběd jsme dali na Koločepu v Konobě Skerac - tentokrát pikantnější Poparu, ta v Tauris byla jednodušší a lepší. 

Mapa výpravy

Pak jsem se vydali na náš posledním úsek podél velmi ostrých skal Grebeni severně od Dubrovníku, kde nás znovu chytla velmi silná bora a vlny přes dva metry. Nebylo to příjemné, ale viděli jsme Dubrovník, takže jsme se cítili bezpečněji. Do přístavu v Dubrovníku jsme dorazili večer, zakotvili u místních kajakářů, a šli se projít starým městem. Večer jsme se rozhodli, že neporušíme naší tradici nocování pod širým nebem a při západu slunce jsme odpádlovali na nedaleký ostrůvek Lokrum, kde jsme přistáli po boji s překvapivě vysokými vlnami a ostrými skalami. Přistáli jsme v botanické zahradě a přespali pod velkými borovicemi, které ohýbal velmi silný vítr (už nebylo možné se vrátit).

V neděli ráno nás probudil hlasitý křik zahradních pávů, prošli jsme se botanickou zahradou a pádlovali zpět do Dubrovnického západního přístavu na naší poslední snídani v Konoba Orhan.

Pak jsme opláchli lodě od soli, dali poslední plavání v moři a složili kajaky poblíž kostela Sv. Durd na nejrušnější místě ve městě. Lidé v kavárnách nevěřícně koukali jak pět metrů dlouhá loď mizí v zavazadle v jakém se normálně vozí cestovní hadry. Místní průvodci bez nadšení pokračovali v naučených výkladech o slavné minulosti Dubrovníku místo toho, aby svým hostům dali nahlédnout do budoucnosti vodních turistiky na Jadranu. Každý jsme vzali přes rameno jeden kufr s lodí, a vypravili se, plni nových zážitků, na letiště a s tím, že se do roka vrátíme, vybaveni lepším foťákem.

V sobotu ráno jsme si opět uvařili ovesnou kaši (tentokrát pro změnu na cypřišových šiškách), dopádlovali jsme do Lopudu, dali jsme si drink, zaplavali, navštívili zahrady Lopud (velmi krásné, ale zanedbané s obrovskými borovicemi dovezenými z Toskánska před 100 lety) a pokračovali podél západního pobřeží Lopudu, kde jsme prozkoumali jeskyně a zátoky s plážemi.
JAN PRAVDA, Vratislav Polák
  • 0Diskuse




Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!