Lidovky.cz: Vystudovala jste DAMU, ale zdá se, že raději fotografujete než točíte. Kdy jste se rozhodla, že se stanete fotografkou?
K fotografii jsem se dostala až v Lidových novinách, kde jsem před mnoha lety pracovala jako redaktorka magazínu Pátek. Focení mě začalo bavit mnohem víc než psaní. Zašla jsem do fotoagentury ISIFA, kde zrovna sháněli fotografa. Kupodivu mě vzali a tím začala moje kariéra fotografky. Ačkoli dnes už nefotím jenom dokumentární fotky, stejně k nim mám největší vztah. A před dvěma lety jsem se přes fotku dostala i k natáčení.
Lidovky.cz: Fotografovala jste v mnoha zemích, mimo jiné také na Haiti po zemětřesení. Za snímky, které jste na Haiti pořídila, jste získala první místo v soutěži CZECH PRESS PHOTO. Musela to být drsná zkušenost. Jak se vám na Haiti fotilo?
Na Haiti jsme odjely s kamarádkou pár dní po zemětřesení, aniž bychom věděly, kde složíme hlavy a kdo nám na místě pomůže s dopravou a dalšími poměrně důležitými věcmi. Díky holkám z Člověka v tísni, které odjely na Haiti pomáhat, jsme se nakonec dostaly na místo a zjistily, že můžeme spát ve stanu na provizorní základně pro vojáky a humanitární pracovníky v Port au Prince. Focení bylo úmorné. Vstávaly jsme polámané z kamenů ještě za tmy, abychom za svítání už pobíhaly mezi rozpadlými baráky. I když vidíte mnoho fotek a videí z místa, nedá se to srovnat s vlastní zkušeností. Katastrofa takového rozměru je opravdu hrozná.
Haiti po zemětřesení
Lidovky.cz: Do jakých zemí vás to nejvíce táhne?
Táhne mě to do mnoha zemí. Do zemí kulturně odlišných. Do zemí, kde se máte co dozvídat. Ale nejde jen o země. Jde o témata, o lidi, kteří v dané zemi žijí. Před pár dny jsem se vrátila z Kambodže, kde jsme točili s mým mužem Andrejem už potřetí. To je kupříkladu naše srdcovka, ačkoli jsme tady zažili i nepříjemné věci. Další natáčení chystáme v Afghánistánu. Zajímavá země, kam se určitě vrátíme, je ale například Irák, pásmo Gazy nebo Demokratická republika Kongo. A mohla bych pokračovat dál. Zkrátka každá země má něco.
Jarmila Štuková (1979) Fotografka a reportérka Jarmila Štuková se k fotografii dostala až po absolutoriu DAMU. Tři roky pracovala jako reportérka v Lidových novinách. Později fotografovala pro agenturu ISIFA/GETTY IMAGES a nyní je fotografkou a reportérkou na volné noze. Zabývá se především reportážní, portrétní a stylizovanou fotografií. Za snímky, které pořídila na Haiti po zemětřesení získala první místo za reportážní fotografii v soutěži CZECH PRESS PHOTO. |
Lidovky.cz: Nesmírně zajímavé jsou vaše fotografie z Kambodži. Jak vás napadlo jet fotografovat khmérský box a kambodžské boxerky?
Kambodža je moje srdcovka. První cestu ke Khmérům jsme s mužem absolvovali před dvěma lety. Už tehdy nás zajímalo, jak žijí místní boxeři pradávného bojového umění pradal serey. A byli jsme překvapeni. Našli jsme jednoho z nejlepších bojovníků, který místo luxusní vily žil v malé garáži na periferii hlavního města Phnom Penhu. Své svěřence a také dva malé syny trénoval před domem na betoně plném slepičích bobků. Za zápas vyhraje jen pár babek, ale neměnil by. Být dobrým boxerem je jeho životním krédem. A co se týče boxerek, tak za nimi, respektive za boxerkou Tharoth, jsme odjeli před pár týdny. Natáčeli jsme s ní další díl našeho projektu s názvem ONE BLOOD. Českým protějškem začínající kambodžské boxerky Tharoth je česká trenérka a úspěšná boxerka Eva Líšková. Obě boxerky budou propojené v krátkém dokumentu pod hlavičkou zmíněného projektu.
Boxerka (Kambodža)
Lidovky.cz: Velice zajímavá je i fotoreportáž z Ugandy, kde jste fotila mladé rappery. Byli hodně drsní? Nebála jste se?
Do Ugandy jsme jeli s mužem točit druhý díl našeho projektu ONE BLOOD. Zajímalo nás, jak se žije a jací jsou rappeři ze slumů. A musím přiznat, že jsem z nich byla doslova nadšená. Hip hop je pro ně smysl života. Pořádají nejrůznější setkání, jamy, ale vymýšlejí i workshopy pro děti a náctileté ze špatných sociálních podmínek, kde se jim snaží vtlouct do hlavy, že rappovat nebo tančit breakdance je mnohem lepší zábava než krást a poflakovat se na ulici. Sami jsme na takovém workshopu viděli, jak se nadšení vyznavači hip hopu snaží motivovat partu ostřílených děcek ulice. A ono to zabíralo. Nejradši bychom točili o všech, jenže náš projekt je o tom, že si musíme vybrat vždy jednoho zástupce v České republice a jednoho v dané zemi. Mc Burney, talentovaný raper z Ugandy, se stal naším kamarádem a my se ho snažíme dostat o prázdninách k nám na hip hop kemp a další hip hopové akce, aby zdejším ukázal, co v něm je. Ptáte-li se na strach z kluků-rapperů, tak ten jsme opravdu neměli. Chovali se k nám skvěle. Jediné, kde si člověk musí dávat bacha, je ve slumech. Místní kluci jsou zfetovaní a vy jste pro ně chodící kasička, ze které může něco kápnout. Někdy dokážou být opravdu krutí.
Lidovky.cz: Mohla byste představit váš nový projekt ONE BLOOD?
ONE BLOOD jsme vymysleli s manželem před dvěma lety. Jedná se o projekt, který propojuje českou a zahraniční street culture. Říkám to záměrně anglicky, protože přesný český ekvivalent jsme doposud nenašli. Jde o to, že mapujeme (natáčíme, fotíme) vždy jednoho českého a jednoho zahraničního představitele jisté subkultury. Ať už jde o hip hop, box nebo určitý druh stylu, pro své vyznavače je smyslem života. Těm zahraničním často pomáhá přežít v nelehkých sociálních podmínkách. My za respondentem odjíždíme do určité země (prozatím pásmo Gazy, Uganda, Irák a Kambodža), kdy s ním trávíme celé dny s kamerou a foťákem. Pak točíme českého představitele té samé subkultury - proto ONE BLOOD, tedy jedna či stejná krev - a oba spojíme v krátkém dokumentu. Nejde nám jen o článek nebo dokument, každému zahraničnímu respondentovi se snažíme také nějak pomoct. Ať už tím, že mu pošleme peníze nebo že ho pozveme k nám, aby poznal, jak to u nás chodí. Zatím ukazujeme jen krátká videa, protože jednáme s televizí na odvysílání celého seriálu, a tak nechceme ukázat divákům vše.
Rapper MCBurney (Uganda)
Lidovky.cz: Výstava fotografií bude od dubna k vidění v Divadle Na zábradlí. Proč právě tam?
Prozatím jsme spolu s naší produkční Majou Hamplovou zorganizovali benefiční akci v pražském klubu Chapeau Rouge a od 2.4. bude pár fotek projektu ONE BLOOD k vidění v Divadle Na zábradlí. Divadlo Na zábradlí nás samo oslovilo, protože jeho koncept výstav se jmenuje Nepřizpůsobivý a napadlo je, že tam by náš projekt mohl docela zapadat. My jim za to moc děkujeme. Připravujeme i další akce, takže kdo má chuť se dozvědět něco víc, ať se podívá na naše stránky www.onebloodproject.com nebo facebook, kde jsme pod názvem onebloodproject.
Lidovky.cz: Navštívila jste i Afghánistán. Natáčení a fotografování tam není jednoduchá záležitost. Jak cesta a fotografování probíhalo? Musela jste si dávat velký pozor, kdy vytáhnout fotoaparát?
Moje první cesta do Afghánistánu vedla na základnu v provincii Lógar. Všude okolo se pohybovali vojáci, takže o to hůř se fotilo i točilo. Jsem zvyklá se volně pohybovat a pracovat na vlastní triko, takže když mě neustále hlídal voják a já ho musela logicky na slovo poslouchat, trochu mě to štvalo. Kluci se ale snažili vycházet nám vstříc, takže jsme nakonec i s kolegyní Lenkou (Klicperovou, pozn. red.) natočily i docela hezké věci. Létaly jsme black hawkem i herkulem nebo jezdily vojenskými obrněnými transportéry, což nám vynahradilo to svobodné reportážní pobíhání. Za dva měsíce se do Afghánistánu chystáme znovu, tentokrát bez vojáků a čistě na vlastní pěst, takže se těším, že ho nahlédneme trochu jinou optikou.
Lidovky.cz: Pojedete úplně samotné, není to nebezpečné? Cítíte se jako žena při cestách zranitelnější?
Víte, že být ženou má při cestovaní své výhody své výhody? Například v Iráku našemu týmu ženské pohlaví vysloveně prospělo. Místní policajti s námi jednali nadšeně a splnili i přání, ve které jsme nedoufaly. Přivedli nám vězně, kteří vypovídali o vraždách ze cti, dostali jsme povolení projíždět právě ostřelované pohoří Kandíl, apod. Pořád nás někdo zval na opulentní večeře a jal se nám pomáhat v nesnázích. Na straně druhé být ženou přináší samozřejmě i nevýhody. Především v zemích, kde panuje islám, nejste pro muže zdaleka takovým parťákem, jakým je muž. No a proto jezdím nejčastěji s mým mužem, abychom se mohli vzájemně doplňovat nebo nahrazovat. A funguje to zatím dobře.
Lidovky.cz: Vyhýbáte se některým oblastem a případnému nebezpečí, které na cestách může hrozit? Ptám se v souvislosti se dvěma unesenými Češkami, které zmizely v oblasti Balúčistánu.
S Lenkou jsme byly v Afghánistánu a v Iráku. Před cestou jsme si zajistily dostatek kontaktů, abychom minimalizovaly rizika. Jezdily jsme s prověřeným taxíkem, který jsme často měnily. Nicméně se vždy může stát nějaká nepříjemnost, v takových zemích se s nimi musí počítat a k naší práci to bohužel patři. Co se týče holek, je mi jich pochopitelně moc líto a jen doufám, že se podaří dostat je domu. Únosy jsou v provincii Balúčistán velmi častou realitou a musím říct, že holky moc nechápu, že se tam vydaly na vlastní pěst, ještě ke všemu v hromadných dopravních prostředcích. Ale neznám jejich plány a opravdu nerada soudím něco, o čem toho vím jen málo. Držím jim palce, ať to přežijí. Jsem přesvědčená o tom, ze únoscům jde o peníze, tak snad vyváznou v pořádku.
