Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Český konzul v New Yorku: Pomlázku bych se tu bál použít

USA

  9:00
Na časté stěhování a přizpůsobování se novým kulturám je diplomat Martin Dvořák celkem zvyklý. Nějaký čas prožil v Kosovu či Iráku. Po takových zkušenostech se i rušný New York zdá jako klidné a přátelské místo k životu. Možná jen do té doby, dokud by tam nechtěl praktikovat typické české tradice. Lískání pomlázkou totiž Američané považují za barbarský zvyk.

Martin Dvořák, český konzul v USA. foto: Archiv: Martin Dvořák

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Za posledních 15 let jsem se přestěhoval do nového prostředí tolikrát, že je opravdu těžké si z toho vybrat jeden nejsilnější zážitek. Ale zmíním tady třeba to, jak jsme se v lednu 2005 probudili ráno po nočním příletu do Washingtonu ve zcela nezařízeném bytě a vydali jsme se nakoupit aspoň to nejnutnější do domácnosti, především tedy první snídani. Venku byl mráz a hustá mlha a já se ptal prvního, koho jsme před domem potkali, jak se dostanu k nějakému obchodu s potravinami. Koukal trochu divně, ale pak mi vysvětlil, kudy jít.

Martin Dvořák

Generální konzul pro USA oslavil v listopadu 57 let. V minulosti pracoval ve Washingtonu v ekonomické radě, půl roku strávil v Iráku jako člen mezinárodní správy po pádu Saddáma. Působil i v Kosovu v rámci mise UNMIK jako místní administrátor. Sám funkci přirovnává k pozici "přechodného starosty".

Cestou jsme s manželkou, pětiletým synem a psem přelézali několikametrové hory ledu, které zůstaly u silnic po posledním pluhování sněhu. Řidiči z aut nás taky pozorovali jako podivný úkaz, a teprve, když jsme asi po půl hodině obtížné chůze dorazili na místo, pochopili jsme, proč. V tom místě, v rezidenční čtvrti na předměstí jménem Bethesda totiž asi nikdy před tím nikdo do toho velkého obchodu nedošel pěšky a s batůžkem na zádech, všude se jezdilo jen autem…

A teprve po pár dnech, když jsme se trochu rozkoukali, jsme navíc zjistili, že ten obchod byl jen pár set metrů od našeho bytu, ovšem měřeno chůzí přes louku. Zatímco my tu první cestu absolvovali po trase, kterou nám ten dobrý člověk popsal jako nejkratší, ovšem po silnici…

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
V Americe bych si rozhodně například netroufl vytáhnout na veřejnosti pomlázku, neřkuli ji použít… Naši američtí kamarádi dodnes nepochopili, co je to za barbarský a machistický zvyk, lískat ženy a dívky proutím a ještě za to chtít odměnu. Takových věcí, které se tady nedělají, je samozřejmě víc, já bych rád ještě zmínil aspoň to, že v naprosté většině míst ve Spojených státech je naprosto nepředstavitelné, aby kdokoli močil na ulici. A musím říct, že už jsem tomu tak odvykl, že mi to v Čechách teď při cestách domů hodně vadí.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Samozřejmě, v našem, povolání je změna prostředí tou téměř základní součástí. Někdy je to smutné, když si naděláte venku nové přátele a po pár letech je máte zase opustit. Nás to čeká nejpozději za 4 roky.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Asi nejvíc nám chybí opravdický český chléb. Už jsme sice našli pár obchůdků, kde se sežene nějaký hodně podobný, ale skutečně to první, po čem se doma v Čechách po návratu sháníme, je poctivý chleba a pak hned čerstvá houska od Boučků. A já sám jsem kdysi v Kosovu udělal pro svoje spolubydlící bramboráky. Ten první byl Ind Sarit baštil, až se olizoval. Ten druhý, Švéd Björn, přišel o trochu později a už od dveří nasával tu vůni a hulákal na celé kolo: "To bude něco typicky českého, tučného a děsně nezdravého,co?! Dejte mi honem taky, ať si to taky užiju!" Naštěstí v té době už bylo v Kosovu ke koupi Plzeňské, takže to mí kamarádi přežili bez žlučníkového záchvatu…

Češi v cizině

Sledujete rubriku Češi v cizině a zdá se vám, že v seriálu některé země chybí? Jsou to zrovna ty, ve kterých žijete? Ozvěte se nám.

Pokud se s námi chcete podělit o svoje názory a dojmy, napište nám na adresu internet@lidovky.cz. Uveďte svoje jméno a krátce popište místo, kde žijete a důvod, proč jste do zahraničí odjeli. Jako předmět zprávy uveďte "Češi ve světě".

Lidovky.cz: Mluví vaše děti česky?
Mé dvě dospělé dcery už moje "cestovací" období vlastně nezažily, takže s češtinou snad problém nemají. Jezdí s námi jen syn, kterému je teď 14 let a z nich více než 6 roků strávil v Americe. Takže ten sice mluví česky jako rodák z Hradce, ale když si může svobodně vybrat, volí asi raději angličtinu. Na čtení, na poslech a asi by i s námi radši komunikoval anglicky,ale to nehodláme dopustit. Musíme samozřejmě mít na mysli i to, že nejspíš bude další část vzdělání absolvovat zase v češtině, ale hlavně považujeme jeho bilingválnost za výhodu, kterou chceme udržet a rozvíjet.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Praha, Havel, Jágr. Ale zažil jsem i člověka, který mi po sdělení, že jsem z Čech povídal "Aha, vy máte toho spisovatele, co přinesl slovo "robot", že?" Ale to byla opravdu velká výjimka, obvykle si nejdřív ujasňujeme, že Česká republika je ta země, co se kdysi jmenovala Czechoslovakia, ale že teď už to jsou dva samostatné státy.

Lidovky.cz: Jak se liší americká politická kultura od té naší?
My diplomati nesmíme ani naznačovat, ale politická kultura v USA se od té naší domácí liší občas docela zásadně. A my pak máme plné ruce a pusy práce, abychom svým zahraničním partnerům vysvětlili, že jsme přece opravdu evropská země s demokratickou tradicí i současností…

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...