Cesta do Súdánu: na lodi s pračkami, pneumatikami a stovkami lidí

Do Súdánu jsme se chtěli dostat po silnici. Tato možnost pro nás ale byla velkou neznámou, neboť informace vyhledané na internetu jsme považovali za chaotické, nepřesné a v řadě případů i protichůdné. Připadalo nám, že každý z cestovatelů, který nějaký komentář poskytnul, přejezd mezi Egyptem a Súdánem zažil jinak a s jinými komplikacemi.

Protože nám nebylo do poslední chvíle jasné, jak se dá z Egypta do Súdánu skutečně dostat, sešli jsme se před expedicí s nejvyšším představitelem Egyptské ambasády v Praze, kterého jsme velmi důkladně "proklepli" a získané informace jsme tak logicky považovali za dostatečně ověřené.

Dozvěděli jsme se, že legendární, nebezpečná a stále zavátá pouštní silnice z Abú Simbelu do súdánského přístavu Wádí Halfa stále existuje a je možné ji při troše štěstí využít. Pokud by to z nějakého důvodu nevyšlo, je již postavená nová silnice, po které se dá prý nově do Súdánu také dostat. Zcela jsme tak vyloučili možnost, že bychom nalodili auto na trajekt a jeli po Nilu, což všichni cestovatelé dosud považovali za jedinou možnou, za mimořádně krásnou ale zdlouhavou, drahou a hlavně nejistou variantu.

Ještě více nás lákala cesta po pobřeží Rudého moře do města Port Súdán, oficiální hranice zde ale nejsou a oblast je zcela militarizovaná. Tato oblast má totiž nevyjasněné hranice a není možné se zde jakkoliv pohybovat. Jak se ale později ukázalo, informace z nejvyšších míst nejsou vždy použitelné a to z důvodu stále se měnící situace v místě.

"Kamarádi prezidenta"

Přestože jsme se v Abú Simbelu na policejní stanici dozvěděli, že nás po žádné silnici nepustí, rozhodli jsme se to vyzkoušet na vlastní pěst. Přes několik kontrolních bodů se nám povedlo projet tak, že jsme je bez povšimnutí vojáků objeli pouští. Ve finále se nám to ale nevyplatilo, hlídka v obrněném transportéru nás překvapila v místě, kde jsme to nejméně čekali. Naše oblíbené výmluvy, že jsme kamarádi prezidenta, mávání celou řadou speciálních karet ani jiné výmluvy nám nepomohly.

Výsledkem byla okamžitá deportace na místní policejní stanici. Protože jsme vše činili pod rouškou tmy, místní policejní velitel již spal. Kvůli nám ho vzbudili a z nepříjemného setkání nakonec bylo setkání docela přátelské. Vojáci se samopalem na rameni nám nosili čajíčky a Coca-Colu. Bohužel nám ale bylo vysvětleno, že bez razítka, které nedostaneme nikde jinde než o 300 km zpátky ve městě Asuán, se dál nedostaneme. Nic jiného nám nezbylo, ještě ten večer jsme se vrátili do Asuánu.

Překvapení nebylo nikdy dost, ve městě Asuán jsme zjistili, že toto razítko můžeme sice dostat, ale bude to trvat 3 týdny, nebo do jednoho týdne bez záruky v tisíc kilometrů vzdálené Káhiře. Pokud bychom měli dostatek času, nevadilo by nám zdržení v řádu několika týdnů a užívali bychom si naplno nádherný Egypt, neuvěřitelně příjemné lidi, opalování v poušti a lenošení u Nilu. Protože ale máme v plánu navštívit dalších 10 států Afriky a máme zajištěná víza do zemí s různou dobou platnosti, stačilo by, abychom jedno vízum propásli a všechna další by již nebylo možné využít. Byli jsme v situaci, do které jsme se pokusili vtáhnout i českou ambasádu v Káhiře, ta nám ale přes svoji velkou snahu nijak nepomohla.

Nezapomenutelné grimasy a pomoc na poslední chvíli

Kontaktovali jsme i mediálně známého cestovatele Dana Přibáně, který se svými trabanty projížděl před lety stejným místem. Přestože jsem si s ním vyměnil pár příjemných a dlouhých SMS, na naši situaci to nemělo žádný vliv. Nezbývalo nám proto nic jiného, než se pokusit dostat za každou cenu na loď. S administrativou nám pomohl agent, který se v místních vodách dokonale vyzná. Jmenuje se Kamal, je vtipný od pohledu i ve skutečnosti, jeho grimasy jsou nezapomenutelné a za své týdenní služby si účtoval jen neskutečných 50 USD. Jedná se o člověka, který umí anglicky a jako jediný dokáže pro cizince administrativu vyřešit.

Po týdenním čekání a zařizování administrativních záležitostí, kdy jsme museli vrátit egyptské SPZ, vyřídit hromadu papírů a ještě auto nalodit na jinou loď, než kterou máme jet my, jsme konečně cítili, že se něco děje. Spolu s námi se ještě nalodil jeden Angličan se speciálním Land Roverem se třemi nápravami, který zde čekal asi měsíc. S námi také jede skupina mladých motorkářů z Irska a Itálie. Při couvání autem na loď Angličan málem skončil se svým Land Roverem ve vodě, protože nájezdní plošina levitovala ve vzduchu.

Poslední noc jsme museli přespat v hotelu. Přes všechny naše zkušenosti se nechala Veronika okrást místní bandou pouličních prodavačů. Bylo nám jasné, že na nás mají spadeno, počítali jsme s nějakou kulišárnou, přesto nás přechytračili. Dospěli jsme ale k názoru, že ti zloději její iPhone potřebovali víc než ona. Všechno jsou to beztak neopakovatelné zážitky a zkušenosti k nezaplacení, na které se nikdy nezapomíná, a proto se naše nálada zhoršila jen na chvilku.

Loď opouští Asuán jednou týdně v neděli. Uvnitř přístavu je kancelář, kde si koupíte jízdenku pro auto za 2.012 EGP, tedy asi za šest tisíc korun. V našem případě jsme dopláceli ještě 500 EGP za to, že jsme na střeše převáželi 2 jízdní kola pro děti v Keni. Jízdenka pro cestující stojí asi tisíc korun. Neskutečný chaos, všude plno lidí obklopených taškami a krabicemi, napovídal, že loď nebude poloprázdná.

Prodrali jsme se davem lidí a snažili se dostat na loď co nejdříve. Velice naivně jsme si mysleli, že jsme si zaplatili za nějaké lepší místo na lodi, možná i za kajutu. Když jsme došli k malinké lodi, před kterou leželo několik stovek praček, ledniček a pneumatik, byli jsme ještě optimisté.

Zážitek na lodi

Když nás ale nahnali na palubu a řekli nám, ať si najdeme nějaké dobré místo, bylo nám jasné, že to bude jeden z našich velkých afrických zážitků. Dalších 9 hodin jsme strávili pod horkými slunečními paprsky pozorováním, jak do lodi nepřetržitě proudí lidé a věci. Loď je stavěná na 300 lidí, cestovalo jich tam tak možná o tisíc více.

Ze dvou dek a provázku jsme si vytvořili skromný příbytek, spíše to ale mělo být místo, kde se budeme moci schovat před sluncem a zvědavými pohledy prakticky všech cestujících. Protože jsme ale pořád fotili a nedrželi si své místo, v našem provizorním přístřešku brzy sedělo opravdu dost lidí. Každý metr na palubě i v podpalubí byl absolutně zaplněný. Pro nás již nezbyl ani jeden jediný metr. Nic jiného nám nezbylo, než se vetřít do blízkosti kapitána, který nám dovolil využít prostor na přídi, sloužící pouze pro modlitby. Sice tam foukalo a v noci byla docela velká zima, ale měli jsme alespoň prostor.

Devět hodin proudění cestujících na palubu a nakládání obrovského množství zboží bylo ukončeno večer v 18 hodin. Loď se hned po západu slunce těžce odlepila od mola a dala se na 18 hodinovou plavbu. Atmosféra na lodi byla nakonec fajn, byli jsme samozřejmě ve středu veškerého dění a nesčetněkrát jsme trpělivě neustále odpovídali na stále stejné dotazy, odkud jsme, kam jedeme a jestli je Veronika volná.

Pyšně jsem opakoval všem dokolečka, že volná není a nebude, což pro místní muže znamená jednoznačný signál, že jejich snažení je zbytečné. Musela si ale postupně zakrýt vlasy, ramena i nohy, neboť Súdán je země tradičně muslimská a řada mužů nás na tento nedostatek párkrát taktně upozornila.

Další den odpoledne jsme se přibližovali k malinkému molu mezi skalami a nikoho z nás vůbec nenapadlo, že by to již mohl být ten slavný přístav ve Wádí Halfa. Něco tak malého nikdo nečekal. Když jsme přirazili ke břehu, začala jedna velká tlačenice a chaos. Každý se snažil dostat co nejdříve sebe a své věci z lodi. My jako turisté jsme se první dostali do prostoru jídelny, kde vznikla dočasná imigrační kancelář ze súdánské strany. Zde si nás převzal Kamalův kolega Mazal, aby s námi vyřídil veškerou potřebnou dokumentaci.

Pak jsme se prodrali ven z lodi a všichni bílí byli nasměrováni na korbu jednoho z náklaďáků, který je obvykle používán na přepravu dobytka. Lidé spouštěli zboží na lanech a v sítích až do pozdních nočních hodin. Pak jsme prošli kontrolou zavazadel a byli jsme odvezeni 50 let starým Land Roverem, který neměl vůbec žádné brzdy a muselo se brzdit pomocí klacků vystrčených z okna, do "nejlepšího hotelu" ve městě. Po důkladném úklidu a nezbytného vyhnání velkého množství spolubydlících z hmyzí říše jsme se šli vyspat.

A naše auto? Ještě v době, kdy jsme opouštěli Asuán, stálo na lodi v přístavu v Asuánu přesně tak, jak jsme ho tam před pár dny nechali. Prý se bude čekat do té doby, než se zaplní celá loď, což může trvat mezi 1-7 dny. Potom teprve vyjede. Do té doby musíme bydlet v hotelu, což jsou pro nás další neplánované výdaje.

Brynda v poušti

Wadí Halfa je vesnice, o které jsme slyšeli jen díky knize o cestovatelích Zikmund a Hanzelka. Tehdy mezi Egyptem a Súdánem málem umřeli, zcela ztratili orientaci v poušti a bylo jen dílem náhody a štěstí, že se jim z té bryndy povedlo dostat. Představovali jsem si toto místo jako velký přístav, kde proudí tisíce lidí, obchodníků a zboží. Překvapením bylo, že se jedná jen o maličké molo, které je rušné jen jednou týdně.

První kontakt se Súdánci na nás udělal velký dojem. Velice příjemní a skromní lidé, snaží se vám sice jako správní Arabové prodat co mohou, ale povahově jsou spíše podobní Peršanům. Nejsou otravní, když jednou řeknete, že nemáte zájem, hned to pochopí. Všichni jsou zvědaví a mají zájem si povídat. Jsou zde 3 banky a jedna benzínka. Litr nafty stojí kolem 8 Kč, bohužel v bance není možné získat peníze. Jak jsme později zjistili, bankomaty na mezinárodní karty neexistují v celém Súdánu, tzn. ani v hlavním městě Chartúmu.

Příští reportáž vyjde v opět v sobotu na serveru Lidovky.cz a dozvíte se, jak se dá přejet 800 km súdánskou pouští s jedním litrem vody, bez jediného dolaru a minimem pohonných hmot.