Cesta na kliniku: džunglí a po pás ve vodě

Když jsem se před měsícem bavila v Monském státě ve městě v Mawlamyine se 24 mladých zdravotníků, o tom, že bych ráda někdy navštívila jejich rodné vesnice, nenapadlo mě, že to bude možné tak brzy.

Dvacetiletá Moe mi tehdy vyprávěla, jak po ukončení střední školy v pohraničním městečku Myawaddi odešla pracovat do Thajska, kam odcházelo mnoho mladých lidí z pohraničí s vidinou lepší budoucnosti, ale už po roce se vrátila zpátky do Barmy. Život na vesnici je podle ní klidnější a bezpečnější, tak proč odcházet. Lidé se tam navíc navzájem znají.

Jiní však na měsíčním výcviku kromě nabytých zdravotnických dovedností a znalostí ocenili právě i pobyt ve městě. Paradoxně z důvodů, které by jen tak někdo nečekal. Na otázku co je na kurzu nejvíc překvapilo, mi svorně odpověděli: "Že se tu každý den jedlo maso." Tahle vzpomínka se mi vybaví přesně za čtyři hodiny, až nás po tříhodinové cestě džunglí pohostí tradičním místním pokrmem, rýží s rybí chilli pastou.

Přes hranici

Míříme do pohraniční vesnice War Mi Klar, zjistit, jak si vede jedna z místních komunitních klinik, kterou podpořila česká ADRA. Cestu podél thajsko-barmské hranice lemují po jedné straně husté lesy, na druhé střechy uprchlického tábora. Jedeme dvě hodiny autem z Mae Sot, projíždíme několika check-pointy a potom odbočíme nenápadnou polní cestou do lesa.

Vystoupíme a po úzké pěšince sestupujeme k řece Moei, která v této oblasti tvoří hranici Barmou. Stylově potetovaný převozník se po několika hvízdnutích vynoří zpoza křoví a za několik minut nás dopraví na druhou stranu řeky - na území Peace Council, jedné z mnoha ozbrojených skupin, které po dlouhá desetiletí vzdorovali barmské juntě.

Na druhé straně hranice se vydáváme na dvouhodinovou cestu deštivou džunglí. Když ve svých žabkách brodím třetí už třetí řeku, která sahá až do pasu, modlím se, aby mě proud nestrhl a neuplaval mi foťák. Je to ale jediná schůdná trasa. V létě je vesnice dostupná i z barmské strany, v období dešťů to jde jen z Thajska.

 Kliniky v postkonfliktních zónách jsou pro obyvatele pohraničí jedna z mála možností, kde se mohou nechat ošetřit. Podle našeho průvodce se místní lidé státním nemocnicím vyhýbají. Bojí se zajet hlouběji do Barmy. I přes více než rok trvající příměří mají stále strach z barmské armády.

"Naši lidé se neodváží jít do státní nemocnice. Jednak je to tam pro ně příliš drahé, ale hlavně se na ně personál dívá svrchu – ví, že jsou z černé zóny, můžou si k nim dovolit cokoli. Když zdravotní týmy objeví vážnější případ, ošetření lidé hledají na thajské straně, nejčastěji v uprchlických táborech."

Komunitní zdravotní péče v Karenu

Ve státních nemocnicích a školách se navíc mluví jen barmsky. "V černé zóně" ale funguje paralelní vláda Karenů, etnické menšiny se svébytnou kulturou a jazykem. Nejsou to jen ozbrojené paramilitární skupiny, na povstalecké jednotky je navázán systém zdravotní péče i vzdělání. Nemluvíme tu totiž jen o úzkém pohraničním pásu. Jen na území Karenského státu barmská vláda nemá přístup k téměř půl milionu obyvatel. Karenské komunitní organizace poskytují základní zdravotní péči více než 350 tisícům z nich.

"Dohromady je naše spádové území více než tisíc vesnic, máme přes padesát komunitních klinik a desítky mobilních týmů. Do roku 2020 bychom chtěli pokrýt kompletně celé území, kde centrální vláda neposkytuje žádné služby," vysvětluje mi cestou do pohraničí vedoucí pracovník karenského zdravotnického úřadu. Ten vznikl již v roce 1956 s cílem poskytování bezplatné zdravotní péče na území Karenského státu.

"Fungujeme s podporou různých mezinárodních organizací, tentokrát je to ale vůbec poprvé, co k nám pomoc přichází zevnitř Barmy," reaguje na dodávky léků a zdravotnické školení poskytnuté barmskou kanceláří organizace ADRA v rámci projektu humanitární pomoci České republiky.

Od roku 2011 začala v Barmě mírová jednání a svítá naděje, že centra v postkonfliktních zónách se sjednotí se zdravotnickým systémem centrální vlády. Jenže to nebude ze dne na den a lidé ale potřebují ošetření hned.

"Mnoho přesídlených komunit postižených ozbrojeným konfliktem stále trpí vysokou dětskou úmrtností, lidé tu umírají na běžně léčitelné nemoci, jako je malárie a tuberkulóza," popisuje situaci zdravotník z místa, kam máme dnes namířeno.

Po slušném turistickém výšlapu se před námi les otevírá do idylického údolí. Z dálky vidíme střechy z listů vesnice War Mi Klar, nad vesnicí hučí vodopád.

Saw Kyaw Pe, který má na starosti zdravotnické středisko. ADRA do něj poskytla loni léky, materiál, drobnou finanční podporu a zaplatila školení personálu – stejně jako ostatním klinikám. Saw Kyaw Pe nás přivádí k dřevěnému domku, který si postavili místní obyvatelé vlastními silami. Spolu s ním zde pracují další čtyři zdravotníci.

Nikdo z nich ale nedostává žádnou finanční odměnu. "Za práci ve středisku dostáváme potravinové dávky – rýži a sůl. Jinak si na obživu musíme vydělat vlastní prací. Nedaleko mám pole a zahradu, pracuju tam, a když přijde pacient, všeho nechám a odbíhám k němu." Se zdravotní péčí má Saw Kyaw Pe zkušenosti už víc než pětadvacet let.

"V roce 1986 jsem prošel osmiměsíčním výcvikem Karenské národní unie a pak jsem pro ně pracoval jako armádní medik. V té době tu civilní zdravotní péče vůbec neexistovala. V osmdesátých letech se lidé prostě léčili jen doma, to až teď se naučili, že mohou jít k nám do kliniky, nebo do Thajska do nemocnice."

Ve středisku znovu potkávám i mladou Moe, kterou jsem poznala při zdravotnickém výcviku v Mawlamyine. Už více než měsíc tu pomáhá s ošetřením běžných nemocí. Ani ona ani Saw Kyaw Pe, ale bohužel nedokážou pomoci malému chlapci, kterého sem jeho otec přinesl po dvou dnech chůze na nosítkách z bambusu. Oteklé tělo naznačuje selhání ledvin a nutnost péče v okresní nemocnici. Nejdostupnější je zatím stále Thajsko. Posilnění rýží a rybí pastou se tak otec s malým Pho To znovu vydávají na pochod.