ČÍNSKÝ ŠOK: Nejvyšší buddha, extrémní teploty i napracování volných dnů

ČÍNSKÝ ŠOK: Výzdoba jak v Las Vegas a výhodné nákupy. Vánoce made in China

Tak jeden Nový rok máme v Číně za sebou, ale jak bylo tady všude znát, ten pravý čínský nás teprve čeká. Čínský Nový rok je lunární, podobně jako naše Velikonoce, letos vychází na 5. února. Nicméně 1. leden je dnem volna, na rozdíl od Silvestra. A protože stát správně předvídal, že silvestrovské pondělí by bylo pracovně pramálo intenzivní, šli jsme do práce povinně v sobotu. V Číně je to běžná praxe, že pokud se dají takto pospojovat dny pracovního klidu se státními svátky, neřeší se to individuálně dovolenými, ale „spojovací“ dny se musí předem či následně napracovat, a to celostátně. Například letošnímu 1. máji bude předcházet plných sedm pracovních dnů v kuse, takže si z toho všichni utahujou, že pocítíme velmi dobře, kdy přijde svátek práce...

Na konci roku jsme tedy měli třídenní volno a rozhodli jsme se ho strávit na cestách. Manžel sice prahnul po adrenalinovém silvestrovském klouzání po nejdelším skleněném mostě, ale tam už bylo k mé úlevě vyprodáno. A tak jsme vyrazili do provincie Shanxi k hranicím s Vnitřním Mongolskem, na severozápad od Pekingu, asi 5 hodin cesty autobusem. Výlet byl organizovaný, společnost v autobuse malá a pestrá, přes studenty či expaty z Číny, Ruska, Ukrajiny, Kyrgyzstánu až po Anglii a USA. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem vyrazila do hlubokého venkova mimo obvyklé turisticky atraktivní cíle dostupné jednodenním výletem z Pekingu.

V Pekingu řádí poslední dny drsná zima, teploty klesaly přes den k -10, což není tak moc, ale věřte, když k tomu fouká, pochopíte okamžitě význam rčení „promrzlý na kost“. Největším problémem se ukázala extrémně nízká vlhkost vzduchu (15 %). Jedna z věcí, kterou doma vůbec neřešíte, za to tady její nízkou hodnotu při nadechnutí okamžitě pocítíte. Místní proto nosí roušky nejen při smogu, ale taky za mrazivých dnů s nízkou vlhkostí. Jak se ukázalo, my jsme mířili neomylně do zimy daleko větší.

DARINA IVANOVOVÁ Darina Ivanovová učila češtinu pro cizince na FF UK (v rámci práce několikrát krátkodobě učila na univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku), do letošního léta působila jako tajemnice pro lektory a organizaci kurzů Letní školy slovanských studií FF UK. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., od září pracuje na Beijing International Studies University. Baví ji cestování, design a architektura.

Prvním cílem bylo asi kilometrové údolí Yungang s grottami-skalními jeskyněmi s buddhistickým uměním z 5. století blízko města Datong. Do Silvestra jsem o jejich existenci neměla tuchy, ač se jedná o úžasné světové dědictví UNESCO. Na to už jsem si ale v Číně už zvykla, o přírodní či historická překvapení tu opravdu nouze není. Sama jsem si Yungang nazvala čínskou Petrou, i když komplex více než dvou set jeskyní měl na rozdíl od toho jordánského jen náboženský charakter. Můžete tady vidět přes 50 000 soch Buddhy v různých pozicích, nejvyšší má víc než 16 metrů. Vkročíte do potemnělé, do skály vytesané jeskyně a z výšky 4. patra na vás najednou shlíží lesknoucí se oči Buddhy! Teploměr ukazoval -16, a tak jsem největší sochy obdivovala většinou v rituálním obíhání, abych neztratila ani kousíček z už tak nízké tělesné teploty.

Dostatečně vymrzlí jsme se jeli ubytovat do hotelu s horkými minerálními prameny. Byl to obrovský kolos, určený jen pro čínskou klientelu. Když jsem se zeptala americké Megan, která se právě ubytovala, jak vypadá pokoj, odtušila lakonicky-no, je to pokoj. Vzápětí jsem pochopila noční můru pražských hoteliérů – pobyt cestovně nekultivovaných čínských turistů. Koberec nesčetněkrát propálený, občas utržená dvířka čehokoliv, trčící dráty z vyvrácené elektrické zásuvky… Postel však byla čistě povlečená a ve skříni čekaly i nažehlené župany do lázní. Ty zůstaly hygienicky daleko za naším očekáváním, ale byly slastně horké a kopií tropického ráje s množstvím rozličných tůní a bazénků skrytými mezi palmami. Za mým očekáváním rozhodně nezůstala večeře skládající se z desítek misek s dobrotami povětšinou vegetariánského charakteru. Okolo stolující místní při jídle vesele pokuřovali, kosti bez zábran pokládali přímo na červené ubrusy stolů. Co spadlo pod stůl, to tam i zůstalo, včetně vajglů. Při poklízení stolů obsluha jezdila s pojízdnými stolečky s lavory, do kterých před zraky ostatních hostů slívali všechny zbytky. Dobrou chuť.

Prvním cílem druhého dne výletu bylo město Datong, které lákalo na městské hradby, stěnu Devíti draků a buddhistické svatyně. Nakonec jsme strávili nejvíc času v místní vyhlášené pekárně, třeskutý mráz dokonale zlikvidoval naše touhy po poznání datongských pamětihodností.

Visící klášter - Hengšan.

Druhým cílem novoročního dne byl „visící klášter“ Hengšan, rovněž památka UNESCO. Neubráním se klišé – pohled na klášter přilepený na vysoké skalní stěně horské soutěsky je dechberoucí, a to natolik, že zapomenete i na mráz. Do té doby, než vytáhnete ruce z rukavic, abyste si tu krásu vyfotili. Na stěně visí více než 1500 let a krom svého umístění je unikátní i tím, že ve svých 40 místnůstkách spojuje tři náboženství – taoismus, buddhismus a konfucianismus. Po důkladné prohlídce kláštera jsme už zamířili k domovu, protože konec třídenního volna hrozil velkou dopravní zácpou. Překvapily vesničky po cestě, chudé, malé křivé neomítnuté domečky, někde i opravdu jen hliněné chýše… Vraceli nás od jedné brány sjezdu na dálnici k druhé, cesty byly zavřené kvůli ledovce, po sedmi hodinách však šťastně v Pekingu!