Je neděle odpoledne a 700 milionů lidí je v Číně v pohybu, vrací se domů, protože končí tzv. Zlatý týden, tedy celý týden volna. Metro praská ve švech a já posílám kamarádce zoufalé zprávy, ať na mě vydrží čekat, protože zácpa na ulici, po které jdu, není dopravní, ale lidská.
Jsem 200 metrů od kamarádky, ale musím trpělivě čekat, až mě k ní lidská masa svým tempem donese, jakýkoliv pokus o „předjíždění“ končí nezdarem. Když jsme k sobě „doneseny“, jen suše konstatuje, že nechápe, jakým řízením osudu se zrovna ona s takovou láskou k osobnímu prostoru (což zahrnuje alespoň 50 cm od další tělesné schránky libovolného pohlaví) ocitla v nejlidnatější zemi světa a v jejím nejlidnatějším městě. Jen vrozený takt mi brání kamarádce sinoložce odpovědět, že se měla dát na studium islandštiny.
Darina IvanovováDarina Ivanovová učila češtinu pro cizince na FF UK (v rámci práce několikrát krátkodobě učila na univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku), do letošního léta působila jako tajemnice pro lektory a organizaci kurzů Letní školy slovanských studií FF UK. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., od září pracuje na Beijing International Studies University. Baví ji cestování, design a architektura.  |
Obvykle se lidská masa v ulicích Pekingu docela rozředí, je to zvláštní, ale málokdy tady zakouším při chůzi pěšky pocit přelidněnosti. Na co si ale zvykám těžko, jsou vzdálenosti. Při mých prvních pěších výpravách v centru jsem si naplánovala přesun svižnou chůzí do deseti minut, abych posléze nervózně pochodovala hodinu bez vidiny kýženého vchodu do parku. Mapě už pak nevěříte, stagnujete někde v prostoru a metrů do cíle neubývá. Jasně, přejít Náměstí Nebeského klidu je na malý odpolední výlet se svačinkou. Vzdálenosti jsou opravdu kosmické.
Taky už jsem pochopila pekingské pravidlo, že co je vzdáleno do půlhodiny metrem, je blízko. Pekingské metro mě baví svou přehledností, rozsahem a cenami. Linek je, tuším, kolem šestnácti a o počtu stanic vůbec nespekuluju, protože při tempu rozvoje (nejen) dopravní infrastruktury, to zítra nemusí být pravda.
Země, kde zítra znamená včera, v praxi. Nástupiště jsou oddělená od kolejiště skleněnými stěnami s jednotlivými vstupy, které se automaticky otevřou, když zastaví vlak. U vstupů disciplinovaně čekají v řadách cestující, stejně jako například v Tokiu. Po otevření dveří veškerá podobnost s Tokiem rázem mizí a nastává nelítostný boj o místa, či spíš boltovský sprint osvěžený akrobatickými prvky. Cíl-hlavně sedět! Ale prý už je to nesrovnatelně lepší než před pár lety. A dokonce jsem viděla TŔIKRÁT na vlastní oči, že někdo uvolnil své místo někomu jinému (pravda, jednou to byl můj manžel). Ve vlaku běží na obrazovkách stále výchovné spoty se zvířecími animovanými hrdiny, kteří se snaží pasažéry naučit správnému chování.
  |
Cena jízdného se pohybuje podle procestované vzdálenosti do cílové stanice od tří do devíti juanů (což je maximum za neuvěřitelných 88 km). Cenu vynásobte asi 3,3. A milí pražští radní, papírové jízdenky zrušeny jako nepotřebné. Vlakem prochází uniformování zaměstnanci s rudou páskou na rukávu a dohlíží na pořádek, prý můžou cestující i legitimovat, zatím jsem však nezažila, ťuk, ťuk. Spousta lidí na přiblížení k metru používá sdílená kola OFO nebo Mobike, já si na čínskou aplikaci v mobilu netroufám. Zatím se raduju z aplikace na taxi v angličtině, což je taky velmi oblíbený, levný a masový způsob přepravy v Pekingu. Za necelé tři stovky korun hodinová cesta z/na letiště. Aplikace umožňuje sdílet s kýmkoliv vaši trasu, SPZ taxi a jméno řidiče a zahrnuje i kontakt na policii jedním kliknutím.
Má představa, že se Peking o Zlatém víkendu vylidní, byla lichá. Prostě vždycky je tu dalších pár milionů lidí doma…
