To napětí se stupňuje, čím více se blížíme ke Gori, rodnému městu Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, tedy Stalina. Právě toto město, nedaleko od hranic se separatistickou Jižní Osetií, bylo v roce 2008 nejvíce zničeno. Píše se ale rok 2015 a sedm let staré bombardování na městě již není znát. Hořkost však přetrvala.
Sněhem a ledem na třetí nejvyšší gruzínský vrchol Kazbek |
„Vy jste z Ruska?“ vypálí na nás jeden z ochotných řidičů, kteří tady staví stopařům takřka okamžitě, sotva nasedneme. „Ne, z Česka,“ opravíme ho. Řidič se znatelně uvolní a začne s námi hovořit přátelštěji. A vypráví, že před oněmi osudnými sedmi lety zrovna sloužil v armádě. Míjíme kasárna, která byla v době války srovnána se zemí. Dnes jsou nově vybudovaná a příjezdovou cestu zdobí transparent, na kterém je vyobrazen tank. Možná připomínka toho, jak tehdy jely ruské tanky po dálnici vedoucí do metropole Tbilisi, ale jistí si nejsme.
Ta dálnice se nachází opodál a naším společníkem na ní je nám řidič kamionu mířící do černomořského letoviska Batumi. Prstem nám ukazuje hranice s Jižní Osetií, upozorňuje na směrovky. Hlavní město Jižní Osetie Cchinvali je vzdáleno pouhých 26 kilometrů, Suchumi , hlavní město Abcházie, 361. Zaujmou nás baráky, stojící nedaleko dálnice. „To je tábor pro gruzínské utečence,“ vysvětluje nám náš nový společník a připojuje příběh o tom, jak v roce 2008 uprchly z Jižní Osetie stovky Gruzínců. V táborech žijí dosud, domů se vrátit nemohou. Hranice je nepropustná, Osetínci ji bedlivě střeží. Ale nejen oni. Na odpočívadle pod dálnicí stojí na jednom místě spousta aut: patří gruzínské policii i armádě.
Řidič kamionu nám ukazuje i políčka vinoucí se u úpatí kavkazských hor. „Jeden rok na nich hospodařili Gruzínci,“ povídá. „Druhý rok jim už ale najednou nepatřila.“
  |
S určitým opovržením vypráví i o ruských vojácích. Jak vypili láhev vodky a pak se vydali ve svých tancích dál na cestu, auta neauta. Nehledě na to, že nemáme možnost ověřit, jak moc si skutečnost přikrašluje, jeho postoj nám ilustruje, jak se někteří na svého mocného souseda dívají. Když se totiž Gruzínců zeptáme na Rusko, ve většině případů začnou mluvit rychle a s viditelným zápalem, až je jim mnohdy těžké rozumět. Téma devítidenní války v nich probouzí mnoho emocí.
Rusko se dál rozpíná na Kavkaze. Jižní Osetii si pojistilo smlouvou |
Ten konflikt před sedmi lety, který Gruzii připravil o dvě nevelká území na Kavkaze, totiž zasel v místních neklid. Dvěma neuznaným republikám tehdy přispěchala nenáviděná Ruská federace, která je doteď největším finančním donátorem v oblasti. A Gruzínci se od té doby bojí. Vědí, že Rusko je blízko, že je větší a silnější a očividně mu nedělá problém kdykoliv násilně překročit hranice. V takových okamžicích se Evropská unie zdá jako spasitel, k němuž se Gruzie hrdě hlásí.
Ač ale Ruskem mnozí opovrhují, všichni jeho jazyk ovládají. Nezapomínají také, že to byly také ruské peníze získané ze vzájemného obchodu, díky nimž mohlo být město Gori poničené nálety cílícími na vojenské i civilní objekty znovu obnoveno. Trh je ostatně stále úzce svázán s rublem.
Na pahorku nad městem mezi sutinami místního opevnění hrdě vlaje gruzínská vlajka. A na ruské turisty se tady usmívají. Vždyť také patří mezi nejpočetnější národnostní skupiny, které Gruzii ročně poctí návštěvností. Ostatně jako vždy, vinu nesou primárně politici. A tak i většinu gruzínského hněvu.
