První, co člověka napadne při toulce po střední části Brd, po bývalém vojenském újezdu, je slovo divočina. Působí klišovitě. Jako definice je sporné. Je-li divočina krajem, který dosud neovlivnil člověk, pak u nás žádná neexistuje – i jádro Šumavy zdědilo hospodářské lesy. Puntičkářsky vzato divočina neexistuje skoro nikde na Zemi. Ale v Brdech se přesto dere na mysl.
Chceme-li vyjádřit základní pocit z nyní otevřené části Brd, z kraje, kde se vojenský prostor změnil v chráněnou krajinnou oblast, můžeme si vypůjčit výrok z česko-německého filmu Schmitke: divočina je tam, kde muž smí být mužem a zvíře zvířetem.
Zakonzervovat, jak to leží
V kraji, který 90 let spravovali vojáci, nelze o puntičkářsky definované divočině hovořit. Jsou tam betonové vojenské bunkry, bývalé dopadové plochy s patrnými krátery po vybuchlých granátech, stále ještě tam fungují cvičiště (dělostřelci ve východní části u Jinců) i přísně střežené armádní objekty. Ale to vše působí jako nějaká kulisa v pozadí a ve skrytu.
  |
I když je ta krajina poznamenaná armádou, i když je protkaná vojenskými silnicemi, pocit volnosti pro „muže i zvířata“ skýtá dokonale. Je to kraj, v jehož jádru nestojí jediné obytné stavení. Je to kraj, kde neexistuje infrastruktura. Je to kraj, kde schází jakékoliv silniční i turistické značení včetně orientačních tabulí i směrovek. Pohybovat se v něm dokáže pouze ten, kdo se bez navyklé civilizační infrastruktury obejde.
Právě v tom jsou střední Brdy jedinečné a neopakovatelné. Je to samozřejmě stav provizorní, který se změní do dvou let, až armáda dotáhne pyrotechnickou očistu a Klub českých turistů (KČT) provede značení cest. Ale nyní v lecčems připomíná začátek 90. let, kdy se pro zdejší společnost naplno otevřela stavidla svobody, aniž by už fungovala nová vymahatelná pravidla a je provázející úřední buzerace.
Unikátní pohled na Brdy z výšky. Granáty rozervaná země i opuštěné hangáry |
Už proto si poutník, romantik či dobrodruh neodpustí jedno nesplnitelné přání: nejlepší by bylo, kdyby střední Brdy zůstaly zakonzervované v tom provizorním stavu, v jakém se nacházejí teď. Jako rezervace pro ty, kteří se rádi obejdou bez civilizačního zázemí, cyklostezek, všudypřítomného turistického značení a plně dostupného mobilního signálu.
Samozřejmě se to nestane, ale letošek nabízí šanci si ten zážitek vyzkoušet. A čím dříve, tím lépe. Našinec – například autor těchto řádků, jenž v tom kraji koncem března nachodil padesát kilometrů – by se skoro vsadil, že už léto tam přinese zátěžový test v podobě stád turistů, zejména Pražáků.
Po cestě i po necestě
Na území bývalého vojenského prostoru se lze pohybovat až překvapivě volně. Už při jeho otevření bylo řečeno, že zpočátku se uvolní jen asi 20 až 30 procent plochy újezdu. V praxi to vypadá tak, že většinu cest lemují hustě rozmístěné cedule „Vstup zakázán, prostor bez pyrotechnické asanace“ nebo „Bezpečnostní pásmo, zákaz vstupu, ohrožení života, vstup pouze po vyznačených stezkách“. Ale v podstatě je to taková Hlava XXII ve prospěch občanů.
Vareálu žádná turisticky značená stezka není, tudíž lze za vyznačenou cestu pokládat každou, která působí jako řádná cesta a není přehrazena závorou s výslovným zákazem vstupu. Tedy téměř každou od asfaltových silnic postavených vojáky až po lesní cesty či stezky s tím, že výstrahy a zákazy se týkají jen odbočení do terénu. Takto lze projít většinu středních Brd včetně bývalých dopadových ploch dělostřelců – těch nejatraktivnějších míst bezlesí, vřesovišť, bunkrů i širokých rozhledů po notné části Čech (při troše štěstí a jasné obloze spatříte Krušné hory či Šumavu).
Digitální divočinou: jak chodit a přežít v nově otevřených Brdech |
Může-li nastat problém, tak spíše v orientaci než ve vojenském nebezpečí (výbušninách a podobně). To, že jsou cesty lemovány výstražnými cedulemi, ještě neznamená, že jsou lemovány nevybuchlou municí. Ta může hrozit jen na někdejších dopadových plochách, na zlomku plochy celého areálu. Všudypřítomné výstražné cedule tak působí na návštěvníky spíše jako preventivní (někdo by řekl alibistické) opatření než jako výstraha před bezprostředním rizikem. O to větší riziko představuje šance zabloudit. Jak už bylo řečeno, v celém prostoru schází jakékoliv orientační značení. Nejsou tam ani dopravní značky na silnicích, ani turistické barevné pruhy, ani rozcestníky udávající směr a vzdálenost k tomu či onomu bodu. Jediným zdrojem informací jsou tu a tam cedule s čísly tísňového volání, jménem lokality a jejími souřadnicemi v systému GPS. Tradiční turista se dozví například jen to, že je na Padrti, 49° 39' 40'’ N a 13° 45' 42'’ E.
Co s tím? Žádný problém. Už pár let se prodává mapa středních Brd v měřítku 1 : 25 000, ale ještě lepší je vytisknout si zvětšeniny z www.mapy.cz. Tak jsem učinil a funguje to skvěle, jak doložilo setkání s pár zoufalci, jimž jsem pomohl najít pevný bod ve vesmíru. Příklad: Muž zaparkuje auto ve vsi těsně u hranice areálu, sundá kolo, do kapsy si strčí list vytržený z autoatlasu, vyrazí – ale po pár kilometrech je už ztracený.
Brdský duch „ilegality“
Tuto nejistotu chce správa CHKO i značkaři KČT odstranit. Ale právě přechodný stav civilizační divočiny je pro tolik jiných lidí atraktivní. Divočina ve smyslu bezzásahovosti se v Brdech neprosadí. Ty nejdivočejší oblasti totiž vznikly tam, kde se činili dělostřelci. To oni vykáceli beztak nepůvodní les. To na půdě kypřené jejich granáty bují vřesoviště. Tam, kde po revoluci střílet přestali, se šíří břízy. A tam, kde břízy pronikají až do cenných vřesovišť, je lesáci už kácejí.
Ani tato místa nejsou zcela liduprázdná. Poutník narazí na trempské ležení, založené bezpochyby „ilegálně“ (za éry vojenského újezdu), leč opečované jak podle příručky pro táborníky. A říká si, že kdyby trempové ty pokácené břízy pálili na ohni, bylo by to pěkné bezodpadové hospodářství.
Zbytky elektrárny, zřícenina hradu i letiště. 10 míst, která v Brdech neminout |
Uvidíme. Před dvěma lety Karel Urban, ekolog vojenského újezdu, v rozhovoru pro iDNES přiznal, že sám v Brdech začínal jako „ilegál“. V zájmu krajiny i dnešní CHKO by mělo být, aby se duch tohoto „ilegálního“ přístupu k Brdům udržel i v rámci civilního provozu, aby převážil nad duchem masovým, motoristickým a byznysovým.
Vrch Houpák aneb krása krajiny i tresť historie: Typickou brdskou horninou je kambrický slepenec či pískovec (asi 500 milionů let nazpět). Na něm roste vřes působící jako relikt doby ledové (desítky tisíc let), ale tu plochu odlesnili vojáci. V pozadí trčí betonový bunkr coby relikt nacistické okupace (75 let). Krátery po granátech představují většinou relikt komunismu. A nápis „Miluju tě, lásko“ nasprejovaný na bunkru je snad jediným reliktem postkomunismu. Zdálky není vidět, ale dokládá, že tady pravda a láska skutečně zvítězily nad lží a nenávistí.
V areálu žádná turistická stezka není, za vyznačenou cestu lze tudíž pokládat každou, která působí jako řádná cesta a není přehrazena závorou s výslovným zákazem vstupu
