Blízký východ (no ono vlastně jako celý svět) byl svědkem řady výbojů, občanských válek i drobných lokálních strkanic. Oblast Betléma rozhodně nebyla výjimkou, a tak se často nacházela v rukou té či oné okupační skupiny, kmenu či armády. Jejich členové si však osvojili jeden velice nepěkný zvyk. Na svých koních vjížděli přímo do chrámu a tam po nich zůstávaly, no jak to říci slušně, prostě exkrementy (pro ty vyznávající i barvitější formy českého jazyka, prostě hovna). Místní mniši se rozhodli tuto kratochvíli dobyvatelů zatrhnout, a tak původní velkou bránu (její obrysy jsou dodnes patrné) prostě zazdili. No a „koňáci“ měli smůlu.
Druhý důvod je mnohem prozaičtější i spirituálnější. Bazilika Narození Páně je přeci jenom místem posvátným, které znají většinou i malí školáci po celém světě. Je tak třeba vyjádřit respekt a úctu místu, kde se psaly dějiny. Proto každý poutník musí ohnout hřbet při vstupu do svatostánku a uklonit se tak bohu, který je v něm přítomný. Je to zvláštní pocit i pro zapřísáhlé ateisty.
Však i pro „fundamentálně nevěřící“, kteří se nechtějí poklonit křesťanskému spasiteli (a muslimskému prorokovi atd.), je zde možnost. Stačí obejít chrám zleva a tam se nachází další vstup, kde není třeba se klanět, plazit a ani nic podobného.
Tretky i umělecké dílka
Betlém je jedno z mála míst na palestinském území, kam se návštěvníci Svaté země podívají, a proto zde, a možná právě zde, je dobré navštívit obchůdky a malé arabské kavárny. Jedním z nejlepších způsobů, je vydat se na cestu zpět do Jeruzaléma pěšky. Od centrálního nádvoří až k vojenskému checkpointu jsou to asi tři nebo čtyři kilometry chůze, podle zvolené cesty.
Ulici lemují malé obchůdky, kde se prodává velké množství zboží. Jsou zde klasické turistické „cetky“, ale nalézt se dají i opravdové zajímavosti. Například ručně vyráběné mýdlo z Náblusu nebo unikátní mince z dob Britského mandátu (1920 – 1948) se v Jeruzalémě neshánějí zrovna dobře ani levně. Zde stojí mnohé výrobky i čtvrtinu ceny, co za ně zaplatíte v Izraeli.
  |
Je třeba tvrdě smlouvat a nebát se jít na „krev“. Jednou jsem si v malém krámku na Hebronské ulici chtěl koupit kufiu (arabský šátek, často červenobílé anebo černobílé barvy) a první nabídka prodavače se pohupovala na hranici 100 šekelů (cca 500 Kč), když jsem odcházel a šátek ležel v batohu, hřála mě myšlenka, že jsem za něj zaplatil 12 šekelů (cca 60 Kč). Takže asi tak.
Netradiční památka
Poslední část cesty do Jeruzaléma vede kolem druhé nejnavštěvovanější památky v Betlémě. Tou není žádný kostel anebo historická budova, ale betonová zeď. Má mnoho jmen, například bezpečností bariéra, separační, okupační nebo segregační zeď. Odděluje a hlavně rozděluje Izrael a Palestinu. Izraelská strana ji začala budovat v roce 2002, jako ochranu svých občanů před sebevražednými útočníky přicházejícími z palestinských území.
Opatření uspěla a počet atentátů klesl o devadesát procent. Jenže, jak už to bývá se všemi dobrými věcmi, někdo je vezme, přetvoří a využije k dosažení cílů své politiky. Tak se i první idea zdi změnila, zkroutila a zmutovala. Nyní slouží k zabírání dalšího území, jelikož její „zkratky“ vždy odebírají pozemky Palestincům nikdy Izraelcům. To vyplývá i z čísel. Povodní hranice mezi Palestinou a Izraelem má cca 350 kilometrů. Plán zdi, se všemi jejími odbočkami a zatáčkami, počítá až se 700 kilometry.
Procházka kolem zdi
Mark Thomas ve své knize Extréme Rambling, popisuje zážitky při „procházce“ kolem celé zdi. Na dvakrát, během několika týdnů, zeď obešel i poznal, a to z obou stran. Povídal si s lidmi a zapisoval příběhy, které předal dál. Zmínil se i o té betlémské části, které je více „turistická“ než její zbytek. Je totiž pokryta mnoha kresbami a uměleckými díly, které zde zanechali „umělci“ anebo aktivisté z celého světa.
Mezi mnoha jazyky, kterými zeď „mluví“, je samozřejmě i čeština. Jsou zde malby i grafity, které mají aktivistický potenciál, vyjadřují touhu po svobodě a vyzývají k ukončení okupace. Mezi nimi se však také nacházejí reklamy na obchody se suvenýry a restaurace, odkud si můžete odnést klíčenku s kusem (samozřejmě autentickým) zdi i domů. Z okupace se tak stal hezký byznys.
Poslední „atrakcí“ může být „procházka“ vojenským checkpointem. Člověk si jen musí představit tisíce Palestinců, kteří zde každé ráno od pozdních nočních či velice brzkých ranních hodin čekají, až je izraelské armáda pustí do Izraele za prací. I tohle je totiž každodenní realita města, kde se narodil Ježíš.
