Ostrov, kde roste cukrová třtina, pomeranče, mandarinky, ananas, mango, papája, kakao i naše milovaná káva. Mají tu neskutečné koktejly, které jste kdy ochutnali, a to není vše. Můžete se vydat do Národního parku Los Haitises s mangrovy či typickými mogotes - vápencovými skalami, nebo si odpočinout na překrásné pláži Cayo Levantado na malebném ostrůvku, kde se natáčela reklama na rum Bacardi. V Santo Domingu můžete vidět nejstarší pevnost na tomto americkém světadílu Fortaleza Ozama i katedrálu, kde kdysi dávno byly uloženy ostatky objevitele ostrova Kryštofa Kolumba. Všude, kam se vydáte, vás bude doprovázet hudba a merengue - rychlý tanec, který Dominikánci milují. Zdejší diskotéky, kde ostrované protančí i celou noc, si nenechte ujít.
Tento nádherný a pro nás cenově dostupný ostrov objevil v roce 1492 Kryštof Kolumbus. Solné jezero Enriguillo s hladinou čtyřiačtyřicet metrů pod hladinou moře je nejnižším bodem a Pico Durate měřící 3 175 metrů je naopak nejvyšším. Hlavním a také největším městem je se třemi milióny obyvateli Santo Domingo. |
Boca Chica - malá rybářská vesnička
Toto malé přímořské poklidné letovisko je jen pětadvacet kilometrů od hlavního města ostrova Santo Dominga. Z hotelu Hotetur Dominicana Bay do centra vesničky je to pouhých pět minut, nebo od moře," Mar Caribe" - které je zde velmi krásné a voda dokonale čistá, stačilo projít některou z úzkých uliček a jste na hlavní ulici. Na pobřeží, kde jsme mimo výlety trávili hodnou část naší dovolené, stojí nespočet jednoduchých dřevěných stánků a „chatrčí", kde můžete vyzkoušet výtečná jídla tradiční dominikánské kuchyně, nebo právě čerstvě připravené plody moře.
V „Boce", je celkem devět hotelů. Vyhlášeným je Hamilton, nebo Oasis de la Colina. Z restaurací si místní nejvíce považují El Pelicano, jenže na náš vkus se kolem až moc „motaly lehké děvy", byť byly krásné.
Vyjít si tedy do vesničky nebyl žádný problém, jenže horší už bylo, kdy se tam vydat. Teploměr v noci neklesl pod „pětadvacítku" a ráno v devět slunce dohnalo stupně, které v noci o něco málo klesly, a bylo téměř třicet stupňů, takže nezbývalo, než se "hecnout" a vyrazit buď časně ráno, nebo na večer. My jsme se vydali hned po ránu. Hlavní třída Duarte se právě probouzela a to už bylo krátce před devátou hodinou dopoledne.
Na této ulici je téměř všechno nejdůležitější. Od bank, pošty, malých i větších obchodů, restaurace, bary i kavárny. Nechybí tu ani malé náměstíčko, kde ve stínech stromů posedávají staří dědouškové na lavičkách a spokojeně si pokuřují doutníčky či upíjejí rum, jen tak z flašky. Na náměstí je několik zastávek autobusů a sledovat, jak se domorodci umí doslova naskládat do malých mikrobusů - guaguas, je zážitek, který nevidíte denně. Dominantou náměstí je krásný malý kostelík. Jen přes ulici nepřehlédnete policejní stanici, kde je na zdi napsáno - Destamento de Boca Chica Policia Nacional.
Na nedaleké výrobně doutníků je zase nápis Fabricade Tabaco Gran Select - Cigaro Factory, nebo Fabrigue de Cigaros, takže každému je hned jasné, co se zde vyrábí. Samozřejmě jsme se podívali i dovnitř. Ve třech řadách za sebou, seděli upocení chlapíci a ze šesti druhů tabákového listí smotávali ručně doutníky. Celá „operace" končila odseknutím obou konců a doutník byl na světě. Hlavní šéf, který měl nejmíň sto dvacet kilo, ochotně pózoval před našimi fotoaparáty a nabízel nám všechny druhy doutníků, co jeho hoši uměli odborně „stočit".
Dominikánská republika
Hned v sousedství byla pošta - Instituto Postal Dominicano, Oficcal de Correo, hlásal nápis. Na zdi byla ta klasická modrá schránka s nápisem Cartes, která mi připomněla ty naše poštovní schránky z ulic a let šedesátých, které kvetly modře. Házeli jsme do nich psaníčka veselá i smutná.... Uvnitř „procházela" pošta generální opravou. Staré zbité trámy, obité překližkou, vyměňovali dělníci a nahrazovali je stejným materiálem, jenže novým. Místní pracovnice, nám s úsměvem orazítkovala naše pohledy na památku a my mohli vyrazit v tom nesnesitelném vedru k dalším pro nás zajímavým atrakcím.
A tou byly místní prostitutky. Což o to, byly krásně štíhlé, kakaové a pán Bůh si na nich opravdu vyhrál. Byly neodbytné v kteroukoli denní a noční hodinu. Pracovaly nonstop. Byli jsme zvědaví, když se jim nepodařilo sbalit nás, jak budou svádět další kolemjdoucí. Usadili jsme se v místním Neptuno´s Clubu, dali si pivo Presidente a podívaná na exotické balení mohlo začít. Chodily ve dvou a tvářily se, jako by nic. Když uviděli svoji potencionální oběť, šly na věc. Vypadalo to jako útok žraloka.
„Zákazníka" nejdříve oslovily španělsky, pak anglicky, a když nic nezabralo, začaly ho jemně osahávat a počaly předvádět svoje nádherné postavy a ukazovat svoje přednosti. Byly si vědomé o své ženské kráse a ukazovat měly opravdu co. Kam se hrabe třeba Whitney Houston ve své největší slávě, nebo jiné mulatky, prohlásil jen tak u stolu Karel. A už jí měl. Jeho žena, ač před malou chvíli souhlasila se všemi našimi názory, se neudržela a dala mu lepanec po hlavě. Celé to představení jsme sledovali, až naše pivo nechutně zteplalo a nedalo se pít. Po výchovné lekci Karel prohlásil, že bude lepší vrátit se k moři.
U baru, jsme se pustili do tropického ovoce, někdo si dal víno, další kolu s rumem či piňa coládu, což tady je čerstvá ananasová šťáva s nebo bez rumu. Já jsem si dal dominikánské batidas. Ovocný nápoj, který se připravuje z mléka, drcené papáji, manga, ananasu, nebo banánu a nezbytným ledem. Barman vám tam dle přání dodá i rum. Nápoj to je opravdu boží.
Ostrov Isla Saona
Je pátek a k tomu třináctého. Jedeme podél pobřeží, přes město San Pedro de Macoris, které má sto dvacet pět tisíc obyvatel. Převážná část jich pracuje v místním obrovském cukrovaru a na plantážích s cukrovou třtinou. Každoročně v červnu se tady konají na oslavu svatého Petra slavnosti Cocolo. Městem chodí dvě soupeřící skupiny tanečníků v maskách. Maškary - hudebníci, hrající na různé píšťaly a skupiny bubeníků. Ze zdejšího města také vzešla řada vynikajících hráčů baseballu, kteří hrají ve slavných amerických klubech.
La Romana - město, kde jsme přistáli, moc krásy nepobralo. Je tu zajímavé tržiště a basebalovou arénu a pozornosti vám neuniknou malé pastelové domky. Zanedlouho jsme dorazili do rybářské vesnice Bayahibe.
Tady jsme se sekali s Antoniem, domorodým průvodcem, který studoval u nás a uměl výborně česky. Přivítání nemohlo začít nijak jinak než rumem. V každé ruce měl skleněný demižón rumu s obsahem dvou galonu (pouhých 7,6 litru) bílý a tmavý. Po krátké prohlídce vesničky jsme nasedli do „rychlých člunů" a vypluli k ostrovu. Pobřeží bylo lemováno nádhernými palmami a mladí Dominikánci se předváděli, kdo umí řídit a jet co nejrychleji. Předjížděli jsme spousty lodiček, plachetnic a voda, která na nás dost stříkala, byla příjemně teplá.
Plážový prodavač v Boca Chica
Po téměř dvacetiminutové vzrušující jízdě jsme zastavili, zhruba dvě stě metrů od pobřeží. Mladíci nás lámanou češtinou vybízeli do vody - „cesi do vodi." Ta byla průzračná a teplá. Sahala nám jen po pás. Antonio „nastartoval" s rumem a i mladíci nás nutili pít rum a kolu doslova v moři. V místě byly nádherné hvězdice a spousta krásně zbarvených ryb.
Po skvělém ovlažení jsme pokračovali, už pomalejší jízdou a obdivovali „vodní" ptactvo, které posedávalo na kůlech trčících z moře. Ostrov byl nádherný. Antonio se okamžitě postaral o „občerstvení" a zajistil klidné a stinné místo k našemu dvouhodinovému pobytu. Kdo chtěl, ležel ve stínu palem, jiní se vydali na prohlídku ostrova a další si užívali křišťálové moře. Místní prodavači nám nabízeli jak ovoce, tak dary moře.
Oběd jsme měli jak jinak než skvělý. Grilovaná kuřata, maso i ryby, mi ještě dnes voní. Spousta salátových příloh, ovoce, včetně pití nás donutila do polohy „ležícího střelce." Cesta zpátky byla na katamaránu, kde jsme se snažili naučit dominikánský tanec merengue. Je to jednoduché - držet rytmus a kroužit boky co nejrychleji. Po dávkách rumu to některým spoře oděným dívkám šlo výtečně. Klidná plavba i pohoda se naštěstí vedla i v duchu jednodušších tanců. V přístavu jsme byli okamžitě obklopeni místními dětmi, které čekaly hlavně na sladkosti, ale i peníze.
Prožít pohodu na ostrově, vychutnat křišťálově teplé Karibské moře přeji každému. Byl to nádherně prožitý den. Zítra bude sobota a do míst, kde trávíme dovolenou, se pravidelně sjíždí domorodci z blízkého hlavního města Santo Dominga. Místní pláž (my máme naštěstí svoji), má být přeplněná a podívaná na odpočívající Dominikánce má v nás údajně zanechat nezapomenutelné zážitky, tak uvidíme.
Vysněný ostrov Bacardi
Naše cesta vede vnitrozemím, vidíme malé pestrobarevné dřevěné domky, řada z nich nemá ani střechu. Škola byla zase bez oken, myslím rámů a skla. Tady se topit nemusí.
Největší období srážek, bývá většinou v květnu a červnu. Zato se, ale tady v červnu až listopadu vždy něco přežene. Ničivé hurikány a cyklóny, způsobují veliké škody. Všude mají zavedenou elektřinu i telefon. Ovoce tady roste podél cesty a vody je dostatek. Hladem tu netrpí.
Jsme v městečku Samaná. Nasedáme do lodě, která nás dopraví k břehům národního parku Partie Nacionál Los Haitises, kde nejsou žádné silnice a do těchto míst se dostanete jedině lodí. Národní park je v rozsáhlé oblasti vlhkého subtropického pralesa.
Obdivovali jsme zde kolmé stěny stolových hor, červené, černé i bílé mangovníky, které jsou pravým rodištěm pro vodní živočichy a ptactvo. Je zde i nespočet jeskyní. Cestou na vyhlášený ostrov karibského ráje jsme viděli pelikány, volavky, kolibříky, ledňáčky a spousty dalšího ptactva.
Kolumbus měl pravdu
Když koncem patnáctého století, prohlásil Kryštof Kolumbus, že není krásnějších končin na světě, měl pravdu! Před námi je konečně vidět vysněný ostrov Bacardi. Jsme na místě, vyskakujeme z lodi do modrého Karibského moře, které je náramně teplé.
Vítá nás pětičlenný orchestr. Jeden hraje na kytaru, druhý na harmoniku, třetí na bubny, další na „valchu" a poslední na neidentifikovatelný nástroj. Latinsko - americká hudba je nádherná, navíc, když ji máte možnost slyšet živě tady na tomto ostrově, tak zážitek je ještě větší.
Může se hodit:Dominikánská republika je malý ostrov, který opravdu stojí za návštěvu. Víza platit nemusíte. Stačí si po příletu zakoupit turistickou kartu za deset dolarů. Sezóny jsou tady dvě. Červenec a srpen a pak od prosince do února. Letní čas tu zaveden není. Oproti nám je čas posunut o pět hodin a v letním čase ještě o hodinu více. Určitě si přibalte opalovací krém s vyšším ochranným faktorem. Důležité je i dobré cestovní pojištění. Případný průjem a ranní kocovinu vyléčíte rumem, který se zde podává non stop. Očkování? Zdravotní riziko je tu velmi malé. Nepijte vodu z kohoutku - jen balenou. Ale poraďte se u svého lékaře, zda injekce proti žloutence typu A a B nebo i vzteklině, by nebyla vhodná pro klid na duši. Domácí měnou je peso, ale platit se dá i s americkými dolary. Jídlo i doprava v soukromých minibusech guaguas je pro nás cenově velmi přijatelná. Určitě si nezapomeňte koupit: doutníky, rum i kávu. Při pobytu s cestovní kanceláří využijte nabízené výlety, nebo si pronajměte auto. Jezdí se vpravo. Ostrov není velký a můžete hodně vidět a být také svobodnější. Zajímavých míst má Dominikánská republika dostatek. |
Nevím, kde se podívat nejdříve. Vkusné stánky nabízí úžasné suvenýry. Místní mladíci se předhánějí v nabídce, „co moře dalo". Vidět, tu škálu mořských živočichů, které můžete mít během pár minut na talíři, mě v klidu nenechalo. Vybírám si cangrejo - kraba a lambí - mušle. Po dvaceti minutách už pojídám tyto mořské potvory a zapíjím to rumem. No, co mám povídat - senzace. Pohodu na ostrově jsme si zpestřili koupáním a lenošením na rajské pláži, či ležením v měkoučké trávě ve stínu nádherných palem.
Tříhodinový pobyt, kdy si děláte, co se vám zamane, je pravý balzám na duši. Loučíme se a i při odjezdu opět vyhrávají hudebníci."Ajlá bamba, ájla bamba", mi znělo v uších hodně dlouho. Celý nádherný ostrov obeplouváme a nikomu se nechce na širé moře.
Po vylodění naše cesta vede do dominikánské rodiny v horách. Všude vidíme nekonečné plantáže cukrové třtiny, pomerančovníky, stromy plné banánů i kakaovníky. Silnice místy připomíná tankodrom, zato kolem jsou palmy a zase nádherné palmy. Řidič mě upozorňuje na zajímavé věci kolem cesty. Po chvíli zastavil, vystoupil a donesl mi obrovitý plod kakaovníku - prostě jen tak. Usmál se a říká - KAKAO. Držím obrovitý plod - hm, to je kakao? Pravé kakao.
Jsme na místě, kde žijí místní lidé v přírodě, která se musí vidět. Máme možnost prohlédnout si jejich dům a na uvítanou dostáváme čaj a kávu. Vše zde připravují na otevřeném ohni. Ochutnáváme jak„třtinu" tak kakao. Starý Dominikánec mi pózuje a vytahuje metrovou mačetu. Druhý seká obrovitým nožem třtinu na dvaceti centimetrové kousky. Dostáváme je jako suvenýr. Dozvídáme se: "Vydrží dvacet let a ani neshnije". Nejstarší žena prodává suvenýry. Nádherný zážitek a jen ti, co to zažili také, mi dají za pravdu.
Na hotel dorážíme právě včas. Moře je klidné a teplé. Začíná se stmívat a hvězdy na něm jsou tak blízko, že se dají trhat. Po večeři jdeme na diskotéku. To „divadlo" si přece nemůžeme nechat ujít. Uleháme zmoženi. Ráno bude líp. Karibik z nás všechny ty míchanice vyžene.
