"Vlastně to byla náhoda. V roce 1995 jsem letěl z Grónska do Dánska. Začetl jsem se do knihy grónských mýtů a pověstí, kterou napsal spisovatel a polárník Knud Rasmussen, a ani se mi v Kodani nechtělo vystoupit z letadla. Několik příběhů jsem přeložil do češtiny, za tři roky vyšly mýty knižně a měly úspěch. Taky díky ilustracím Martina Velíška," vzpomíná pro LN Zdeněk Lyčka, který vystudoval dánštinu a od roku 2008 je velvyslancem v Kodani.
Jenže tím okouzlení Grónskem rozhodně neskončilo. Napadlo ho, že by chtěl vidět místa, o kterých se v mýtech píše. Letos v lednu potkal Mortena, bývalého elitního vojáka dánské armády, který absolvoval také kurzy přežití. A měl zkušenosti i z Iráku a Afghánistánu. Záhy se k nim připojili další dva dobrodruzi a společně se rozhodli, že v dubnu pokoří grónský ledovec. Jak se později dozvěděli, vybrali si na to "ideální" období. Letošní duben byl totiž nejchladnější, jaký kdy v Grónsku zaznamenali, a několik výprav muselo být evakuováno.
Přece to nevzdáme
Trénink v Dánsku vyměnili začátkem dubna za opravdovou cestu do země mrazu. Čekalo je 30 dnů napříč nekonečnou planinou. Teplota až minus 35 °C, ostrý protivítr a k tomu těžká výstroj. Naplánovali si, že každý den zdolají vyměřený úsek, většinou šli deset až 12 hodin (maximálně 38 km), než večer konečně rozbili stany a dali si instantní jídlo. Alobalový sáček se suchou stravou nabízel pokrmy se vznešenými názvy Beef Stroganoff nebo Pasta Carbonara, párkrát si dopřáli i sušený dezert.
"Čtvrtý den přišla krize. Jeden z členů výpravy měl velké omrzliny a uvažovali jsme o návratu do civilizace. Nakonec jsme mu je provizorně ošetřili a šli dál. V noci jsem nemohl spát, venku byl tak silný vítr, že se zdálo, že nám to roztrhá stany. Už jsem se v duchu loučil se všemi blízkými," komentuje Lyčka prvotní nesnáze.
O pár dnů později doputovali k bývalé americké radarové stanici Dye-2, postavené v 60. letech. Kdysi tam pracovalo až 150 zaměstnanců, ale v roce 1988 základnu všichni opustili, protože se začala propadat do ledu. Na stole po nich zůstala nedojedená večeře a plechovky s pivem. Během grónské expedice si Lyčka a jeho kolegové "užili" snad všechny druhy počasí – slunce a silný vítr, třídenní sněhovou bouři i bezvětří. Trápily je omrzliny, sněžná slepota i nekončící únava.
Několik dnů před 53. narozeninami Lyčka zažil neplánovaný výlet na onen svět. "Ohříval jsem vodu na dvou plynových vařičích a do nepříliš velkého prostoru nad nimi se začal uvolňovat kysličník uhelnatý. Zatočila se mi hlava a ztratil jsem vědomí. Prý jsem byl v bezvědomí několik minut. Postupně jsem začal s kolegy konverzovat, ale tvářili se dost nechápavě, protože jsem mluvil česky." Nakonec na oslavu přece jen došlo. Podělil se s kolegy o krabici karlovarských oplatků a placatku rumu, oni mu na oplátku předvedli dánskou halekačku, která se oslavencům při takové příležitosti zpívá.
Život cestovatelů se záhy omezil na základní potřeby – dojít si na záchod, rozmrazit a zahřát palce a prsty na nohou, těšit se z každé trochy tepla, teplé večeře ze sáčku, už čtvrtý týden stejné vlažné snídaně. A konec expedice stále v nedohlednu. "Někdy jsem si říkal, že jsme naprosto pošetilá skupinka čtyř bláznů, kteří se rozhodli zdolat ledovec, jenže nakonec možná stejně všechno závisí na tom, jestli se nad námi slituje duch ledovce – Naalagaq," říká Lyčka.
Sám za sebe
Když po měsíci doputovali do města Tasiilaq na východogrónském pobřeží, strávili tři dny lenošením v hotelu. Jeden z členů ovšem skončil v nemocnici s omrzlinami. "Během cesty jsem zhubl o šest kilo, tak mám co dohánět. I když jsem si před odjezdem vyslechl nejednu poznámku ve stylu ,A tohle děláš fakt úplně dobrovolně?‘, rozhodně nelituji," říká Lyčka. Dokázal překonat nejen sám sebe, ale zjistil, že je schopen strávit měsíc v těsném sepětí se třemi cizími lidmi v miniaturních prostorách stanu. "Možná to člověk dělá proto, že chce pokořit přírodu (což je nemožné) anebo si chce dokázat, jaký je borec (a je přitom úplná nula). Mnoho věcí je najednou naprosto nedůležitých a malicherných, což mi zážitek návratu z onoho světa pouze potvrdil a umocnil," vzpomíná.
