Symbolem Havany se staly americké sedany, které se na ostrov dostaly do roku 1959, kdy se po komunistickém puči prudce zhoršily vztahy se Spojenými státy. Do té doby brali Američané Kubu jako svou karibskou provincii a budovali tu luxusní rezidence a hotely, jako proslulý pětihvězdičkový Nacional, k němuž i dnes zajíždějí naleštěné kabriolety vozící turisty za 20 eur (540 korun) na hodinu.
Po revoluci však místní lidé auta „znárodnili“ a zhruba 60.000 veteránů dnes většinou řídí oficiální i černí taxikáři, kteří se dovnitř snaží nacpat tolik lidí, kolik jen jde, a pak je rozvážejí na různá místa. Vlastní auto tu má málokdo, a tak spousta Kubánců tráví denně i několik desítek minut postáváním v kouři na chodníku a máváním na taxíky, jejichž trasu určují řidiči podle toho, kam chce většina zákazníků. Na dvanáctý pokus konečně zastavuje to pravé auto, jehož motor rovněž pochází z doby, kdy slovo emise ještě takřka nikdo neznal.
Dražší taxi
„Tady jsou lidi rádi, že ta auta jezdí, na nějaký kouř se nikdo neptá. Dokud se nebudou dát za rozumné peníze koupit novější vozy, budou Kubánci pořád opravovat tyhle,“ říká jeho řidič Miguel Ruíz, jehož chevrolet má prý najeto přes čtyři miliony kilometrů. Na zmínku o aféře Volkswagenu se rozesměje - něco podobného by se prý na Kubě určitě stát nemohlo.
Jako taxikář by nové auto uvítal, vláda ale jejich prodej povolený před dvěma lety zatížila tak velkou daní, že je nikdo nekupuje. Snad by to podle něho mohl změnit konec amerického obchodního embarga. Jenže s novým autem by asi musel zvýšit ceny, na což by lidé sotva měli, polemizuje sám se sebou Miguel, který si po desetiminutové jízdě účtuje jedno konvertibilní peso (asi 25 korun).
Sovětské vozy
Provoz na mnohdy až šestiproudých (v obou směrech dohromady) havanských ulicích je spíše slabý a probíhá ve vlnách. Sotva odezní dvě až tři desítky aut vypuštěných semaforem, nastane chvíle ticha, vozů je tu v porovnání s Evropou daleko méně. Další pozoruhodnou skupinou jsou sovětské vozy ze 60. až 80. let, kdy kvetla spolupráce „pomeranče za auta“ v rámci komunistického bloku. Vedle volh, které jsou vzhledem ke své prostornosti pro kolektivní taxi nejpoužitelnější, tu jezdí hlavně moskviče a lady, ty poslední jsou k vidění i v nejnovějších modelech. Stejně jako u amerických vozů jsou však i jejich majitelé často k vidění, jak na nějakém stinném místě stojí ponořeni do motoru, který už zase vypověděl poslušnost.
„Každý člověk, který tu má auto, je trochu automechanik. Oficiálně se tu sice žádné náhradní díly neseženou, ale když víte kde, najdete všechno,“ tvrdí Manuel, který si utírá černé ruce a zavírá kapotu prý zaručeně opraveného oldsmobilu. Místo originálních dílů tu karoserie amerických aut plní korejské motory či italské výfuky.
Éru rozpadu sovětského impéria a obrátky castrovského režimu dále na východ v Havaně symbolizují novější čínská auta a hlavně autobusy téhož původu, které jsou jediným hromadnějším prostředkem veřejné dopravy v dvoumilionovém městě.
  |
Většinou je používají Kubánci, pro něž je taxi příliš drahé, zatímco řidiči autobusu stačí i přes existenci oficiálního jízdného strčit do neprůhledné plechové kasičky jakoukoli minci. Jednak se tu nevydávají žádné jízdenky a tržby jsou zcela bez evidence, navíc má řidič na zastávkách většinou dost práce s přemlouváním lidí, aby se v nacpaném autobuse ještě více zmáčkli a pustili dovnitř další skupinu čekající na zastávce. „Autobusů je málo, ale vláda na další nemá peníze. Všechno se změní, až Američané zruší embargo,“ doufá jako mnoho dalších místních v příchod lepších časů jeden ze skupiny lidí neúspěšně se snažících dostat do autobusu.
Jestli se po očekávaném vzájemném otevření Kuby a USA přestěhují staré vozy do sbírek nadšenců a zemi zaplaví peníze amerických turistů a nová auta, bude podle Kubánců záležet spíše na jejich vládě. Zatímco místní by si přáli, aby si režim odpustil zbytečně vysokou daň a oni mohli kupovat levná auta, turisté se obávají, že Havana přestane být fotogenickým skanzenem, kde je na jednom místě k vidění poslední půlstoletí.
