HEJTY Z HAITI: Na silnici vyhrává ten silnější

V rovině solné pláně, přes kterou míříme do vesnice Baie-de-Henne, zeje asi metr hluboká díra, osamocena ve své zákeřné kráse. Kvůli přízemnímu prachu večerního soumraku ji nikdo nespatřil včas. Naštěstí nepřežila pouze plechovka barvy, několik lahví vody a můj šampon. Auto však od té doby o něco víc rachtá a zlověstně vrčí. Ale bych nepředbíhal…

Z prvního příletu na Haiti si pamatuji tři silné vjemy. Nejprve dusno kombinované s pachem pálících se odpadků. Poté dotírání „pomocníků“, kteří za poponesení zavazadel o pět metrů chtějí nejméně pět amerických dolarů. Prostě služba k nezaplacení. A do třetice překvapení z aut na parkovišti před letištěm. Vedle sebe tu stojí nabušené teréňáky Porsche Cayenne, Jeep, Ford Ranger, Toyota Land Cruiser, Nissan Patrol a další. Opravdu jsem v nejchudší zemi západní polokoule!? Bližší pohled však odhaluje, že většina aut vypadá jak pro úspěšném crash testu. Všelijak pomačkaná karoserie, popraskaná okna, chybějící zpětná zrcátka, povislé nárazníky, světla jsou nakřivo nebo chybí úplně a co nejeví známky havárie, to rozežírá všudypřítomná rez. Tak tohle bude mela! Dovolte mi popsat mé každodenní peripetie a zážitky z cestování.

Na ulicích ve městech zde potkáváme ledacos krom dvou důležitých věcí: pravidel silničního provozu a asfaltu. V zásadě platí zákon silnějšího: Vybojuj si pro sebe kousek silnice a chraň ho svojí karosérií seč můžeš. Silnější vyhrává. Hlasitější klakson jede rychleji. Podvádění povoleno. V praxi to vypadá následovně: Na prašné zablácené cestě se vyhýbáš ohromným dírám, kráterům a kamenům, přičemž se snažíš neporazit kozy, prasata ani motorkáře. Kromě tebe zde řádí dravé taptapy – speciálně upravené pickupy fungující jako autobusy. Zezadu i zepředu dotírají ohromné bezohledné náklaďáky Mack. Skrz to všechno dáváš pozor na do cesty skákající chodce. Přijedeš na rušnou zacpanou křižovatku a chceš jet vlevo. Strčíš čumák kamkoliv dopředu, kde je zrovna místo a snažíš se zatáčet. Vehementně troubíš a pokud to stíháš, posunky a zběsilou mimikou naznačuješ ostatním predátorům, že fakt chceš jet. Do žil se vlévá adrenalin. 

Náhle slyšíš ohlušující troubení. A hrome! Z pravé strany se sem dere tahač Mack. Snad mu fungují brzdy… Ha! Vpředu se udělalo místo tak na bicykl. Narveš se tam čumákem a čekáš, co na to ostatní. Zprava tě předjede o něco otrlejší a otlučenější taptap, zleva deset motorek se speciálně vytuněnými klaksony o síle dechového orchestru. Nakonec využíváš nepozornosti řidiče škytající dodávky a vmáčkneš se do skulinky mezi Mackem a taptapem. Uf, raduješ se z vyhrané bitvy, zařadíš dvojku, pak trojku. Je tu asfalt. Drc! Asfalt končí, zase díry, bláto, prach a nekonečný souboj o místo na vozovce. A tak pořád dokola.

Místní specialitou jsou nedokončené vládní i nevládní projekty. Kousek od města Jacmel stojí nádherný most financovaný Číňany. Je tak nádherný, že se na něj všichni jen dívají. A nebo vlastně. Z velkého projektu někudy utekly penízky na nájezdy i na dostavbu kvalitní cesty okolo, takže se lidé stále musí prodírat terénem skrz údolí mezi mostními pilíři. Odvodňující stoka před Americkou ambasádou měla vyřešit záplavy ulic při prudkých deštích. Postavil se kus, ale těsně před důležitým napojením na odtok jaksi došly peníze a výsledkem je krásný betonový příkop přetékající vodou a odpadky při každém lijáku. Takovým malým zázrakem je kus kvalitní silnice postavené před několika desítkami let německou neziskovkou. Místní říkají, že vydržela tak dlouho, protože Němci dali do betonu ocelovou výztuž. Akorát ten luxusní úsek měří asi tři sta metrů a na obou koncích navazuje na příšerné kodrcačky.

Zhruba čtyři vyvolená města propojuje asfaltová silnice. Se zbytkem cest by měl potíž i sám Karel Loprais s celou svojí rallye Paříž Dakar. Prach, kameny, skály, výmoly, brody, propasti, nesjízdný terén. Rychlejší jsou motorky a někdy i osli. Často nás za nervózního troubení a blikání zběsile předjíždí Land Cruiser nějaké bohaté nadnárodní neziskovky. Pořizovací cena je něco okolo půldruhého milionu. Očividně je jednodušší mrhat penězi za drahé opravy či pořídit párkrát za rok nové auto než učit místní šetrné jízdě.

Mít odolné terénní auto ještě neznamená, že mohu uhánět s větrem o závod. Ačkoliv je naše 4x4 Toyota Hilux podle slavného motoristického pořadu Top Gear téměř nezničitelná, chováme se k ní ohleduplně. Okolo cest se tu ostatně válí dostatek rezavějících náprav, utržených diferenciálů, kusů karoserií, rozervaných pneumatik a jiných zbytků vozidel na to, abychom vždy včas sundali nohu z plynu. Kousek za městem Bombadropolis dokonce stojí uprostřed cesty nepojízdný vrak jakéhosi náklaďáčku, který nezvládl rozbombardovanou cestu a místní jej nedovedli opravit. Prostě jej nechali stát napospas osudu.

Po období dešťů se všelijaké jámy, díry a rigoly vyjezdí natolik, že by je neprojel už ani sovětský tank. Vzápětí se v křoví objeví objížďka, ze které se za rok stane úplně stejný tankodrom, takže vedle objížďky vznikne další objížďka. A takhle to jde chvíli pořád dokola. Z vesmíru to musí vypadat jak slupky cibule. Tím vším nejlépe projedou motorky, zdejší nejčastější dopravní prostředek. Takzvané mototaxi je nejrychlejší a zároveň nejnebezpečnější dopravou po Haiti. V městské zácpě můžete lehce přijít o kolena při proplétání se mezi ostatními vozidly a mimo město zase hrozí havárie v téměř nesjízdném terénu. Přesto na motorce lidé vozí prakticky cokoliv. Čuníky na porážku, metrákové svazky banánů na trh, cementové pytle, sedmimetrové ocelové výztuže do betonu či neomezený počet lidí. Nejvíce jsem viděl rodinný tetris v podání sedmičlenné rodiny. Jak se tam poskládali se mne neptejte.

Petr Vacek Kdysi mi jeden můj učitel řekl, že než nakreslím první dům, měl bych alespoň pět let cestovat. Vzal jsem si jeho slova k srdci. Cestuji za dobrodružstvím, architekturou, za neobyčejnými lidmi všedních dnů a krásami světa. O své zážitky se s vámi chci podělit, a proto píši krátké příspěvky k zamyšlení, pobavení či jen tak pro radost. Projekt Praga-Haiti mne oslovil již při studiu architektury na FUA TUL, kde jsem pod vedením architekta Zdeňka Fránka navrhoval základnu na Haiti jako školní práci. Před několika měsíci mi lidé z Praga-Haiti nabídli spolupráci na realizaci tohoto záměru. S radostí jsem nabídku přijal. Nyní společně připravujeme stavbu základny, díky které bude moci organizace rozvinout a zefektivnit svoji rozvojovou pomoc. Pro mě osobně se práce na projektu stala životní výzvou. Věřím, že se nám společným úsilím podaří nejen vybudovat kvalitní budovu, ale především zlepšit životní podmínky celé místní komunity. Bída, chudoba, přátelští obyvatelé, následky katastrof a pohnuté historie, fragmenty kdysi krásné přírody, to vše ve mně zanechává směs nepopsatelných a silných dojmů a myšlenek. Tento materiál zpracovávám a postupně jej přetvářím na své články. Píši s notnou dávkou nadhledu a občasné ironie, která mi pomáhá zvládat každodenní náročné situace na nešťastném Haiti. Proto laskavě prosím čtenáře, aby s podobným nadhledem četl mé řádky i on.“

Piráty prašných cest jsou staré vyřazené americké kamiony Mack, GMC nebo těžkopádné autobusy Internacional. Slouží k dopravě materiálu několikanásobně převyšujícího maximální únosnost vozidel. Na plně naložených korbách se většinou ještě mačkají chudáci, kteří nemají dost peněz na mototaxi. Jízdní řády tu neexistují. Odjíždí se, až když už se do vozidla nic dalšího nevejde a čas jízdy určuje kvalita cesty, množství bláta, počet nehod a případná přepadení lupiči…

Zvláštní. V jedné z nejchudších zemí světa zvládnou jezdit pouze drahá terénní vozidla nebo totální vraky, na kterých už není co víc rozmlátit. Ale abych nekončil depresí, zažili jsme na cestě také jeden inspirativní moment. Ve večerní zácpě města Port-de-Paix se před námi porouchal pohřební vůz. Řidič s ním nebyl schopen hnout, takže začala kolabovat veškerá doprava široko daleko. Za námi se najednou rozezněly sirény policejního vozidla, které si proklestilo cestu až k nepojízdnému funebráku. Vyskočili asi čtyři chlapíci se samopaly v helmách a neprůstřelných vestách. Rychle vyhodnotili situaci, pár povelů překážejícím motorkám, pak se odněkud objevil pátý, společně se opřeli do auta a tlačili jej po silnici, takže se doprava opět dala do pohybu. Kdo ví, jestli by se to samé stalo i u nás…

Hejt č. 5: Nesnáším celodenní kodrcání v autě desetikilometrovou rychlostí po cestě dlouhé šedesát kilometrů.