HEJTY Z HAITI: Poslední díl aneb Chci pryč!

Zřejmě všichni čekali, že budeme rozdávat peníze, jídlo a oblečení zadarmo. Moji bujnou fantazii podráždilo vyprávění kamaráda o rituálech voodoo a od té doby mám dojem, že se mne pronikavé oči hospodyně snaží uhranout nebo zaklít. I ta smečka hlídacích psů jako kdyby štěkala zuřivěji a stále blíže, když spím…

Na jinak skvěle fungujícím týmu se po šesti týdnech spaní ve stejné mrňavé ušmudlané místnosti projevily šrámy ponorkové nemoci. Prostředí „tam venku“ dovede vyčerpat zvenčí i zevnitř. Vedro, prach, špína, smrad pálených odpadků, bodláky na zemi. Neustálá přítomnost zvědavých čumilů, dotírání žebrajících dětí, dohadování se s dělníky o práci a o výplatě, všudypřítomná citelná chudoba a bída. To vše pak v kombinaci s nedostatečnou psychohygienou vedlo k tomu, že jsem se na to vlezle sychravé počasí a nezúčastněné kyselé ksichty v Čechách vlastně i těšil.

Dívám se, jak se Haiti pode mnou se všemi svými problémy zmenšuje a mizí v hlubině. Přemýšlím o uplynulých týdnech plných silných zážitků v surově syrové zemi zmítající se v chaosu vlastní vykořeněnosti. Chystám se psát poslední hejt, jenže mi připadá, jako kdyby má mysl otupěla a zvykla si na podivnosti světa okolo mne. Jako bych se již nedovedl rozčílit nad bizarně nepochopitelnou situací, ale pouze s cynickým úsměvem vnímal plynoucí krutou realitu. Procházím si své zápisky od toho prvního až do nyní a zjišťuji, že jsou čím dál tím temnější. Usychají jako usychá Haiti pode mnou.

V letadle sedí mnoho humanitárních pracovníků. Už je poznám od pohledu: čtyři vybledlí Američané jistě za celou dobu nevylezli z kanceláře do terénu; postarší pár a tři mladé dívky podle oblečení patří k nějaké ortodoxnější církvi; vzadu sedící muži s obličejem ošlehaným nehostinným prostředím s červeným křížem na batohu snad zachránili pár chatrných lidských životů. Támhleten silnější černoch v luxusním obleku a polobotkách si dokonce zapomněl sundat visačku Unicef. Co se změní, až odletím já, až odletí náš tým, až odletí všechny ty neziskové organizace? Věřím tomu, že nic. Že jsem se změnil pouze já sám. Na Haiti budou lidé stále vysedávat na kraji prašné cesty, kozy nepřestanou likvidovat malé stromky, ženy budou na dřevěném uhlí zapáleném PET lahví vařit rýži s fazolemi, odpadky nikdo neuklidí, nezačne víc pršet, jídlo z nebe nespadne. Tak proč to všechno dělám?

Dostal jsem se do ošemetné situace. Nyní se nabízí v pár větách odsoudit celou humanitární pomoc na celém světě. Možná jste totiž z mých vyprávění nabyli dojmu totálního zmaru a absolutní bezmoci, alespoň co se týká Haiti. Možná už nikdy nepošlete ani korunu do žádné sbírky na všelijaké školy, nemocnice, silnice, oblečení, kozy. Já však nic soudit nebudu, pouze nabídnu svůj pohled na věc a zbytek nechám na uvážení čtenářů.

Na Haiti jsem se setkal s odlišnými organizacemi všeho druhu. Některé korporace vlastní pěkné kanceláře, kvalitní a vybavená auta, ale o výsledek jejich činnosti jsem v terénu zavadil málokdy. Zato jejich logo je všude. Protikladem bylo setkání s manželi, kteří kdysi přiletěli postavit nemocnici v malém těžko dostupném městě. Provozovali ji několik desítek roků, jak se dalo. Nyní odešli na důchod zpátky do USA a své dílo předali nástupcům, protože kdyby zařízení padlo do ruky vládě, bylo by rázem odsouzeno k zániku. Jedni přežívají od dotace k dotaci, těží z ohromných nadnárodních fondů proudících od většiny mocných světových spolků. Druzí lepí dolar k dolaru a shání peníze, kde se dá, aby své poslání a svůj projekt drželi při životě.

Před letištěm v Port-au-Prince denně stojí dav černochů čekajících na letadlo do ráje. Poslední dobou frčí Chile. Stává se, že letecká společnost prodá víc letenek, než kolik se v letadle nachází sedadel. Lidé pak čekají klidně několik dní, dokud se pro ně neuvolní místo. Z přístavu v Port-de-Paix zase odplouvají přeplněné lodě lidských pašeráků do Miami. Některé doplují, jiné se potopí cestou. Potom Filipíny, Francie, Kanada. To jsou hlavní cíle migrantů. Znám několik rodin, kteří mají bratra, manželku, synovce či švagra v zahraničí. Dostávají díky nim na živobytí nějaké peníze navíc. Možná po mých hejtech chápete s haitské uprchlíky. Kdo by chtěl žít v tak zničené zemi, kde denně nemáte ani jistotu pitné vody? Divil jsem se, ale mnoho Haiťanů, kterých jsem se ptal, mi tvrdila, že svoji zemi opustit nechtějí. Věřím, že promyšlená pomoc „západního“ světa může přispět k tomu, že ti lidé nebudou časem k opuštění své země donuceni.

Zjistil jsem, že Haiťané jsou stejní jako Češi, Poláci, Rusové, Američané. Najdete zde hloupé lidi, vychytralé podrazáky, bystré a učenlivé, lenochy i pracanty. Pouze míra, v jaké se každá tato vlastnost projevuje, odpovídá úrovni okolního prostředí toho či onoho člověka. Stejně tak umíme pomáhat druhým. Pomůžeme starému člověku vynést nákup do schodů, postavíme se švagrem dům, necháme u sebe několik dní přespat kamaráda v nouzi nebo koneckonců jedeme pomáhat na Haiti či kamkoliv jinam. Nevím, jak ostatním, ale mně z toho všeho hejtování po Haiti nakonec zůstane dobrý pocit a pár dobrodružných historek, které možná jednou budu vyprávět svým vnoučatům. A víte co? Mně to takhle stačí.

Petr Vacek Kdysi mi jeden můj učitel řekl, že než nakreslím první dům, měl bych alespoň pět let cestovat. Vzal jsem si jeho slova k srdci. Cestuji za dobrodružstvím, architekturou, za neobyčejnými lidmi všedních dnů a krásami světa. O své zážitky se s vámi chci podělit, a proto píši krátké příspěvky k zamyšlení, pobavení či jen tak pro radost. Projekt Praga-Haiti mne oslovil již při studiu architektury na FUA TUL, kde jsem pod vedením architekta Zdeňka Fránka navrhoval základnu na Haiti jako školní práci. Před několika měsíci mi lidé z Praga-Haiti nabídli spolupráci na realizaci tohoto záměru. S radostí jsem nabídku přijal. Nyní společně připravujeme stavbu základny, díky které bude moci organizace rozvinout a zefektivnit svoji rozvojovou pomoc. Pro mě osobně se práce na projektu stala životní výzvou. Věřím, že se nám společným úsilím podaří nejen vybudovat kvalitní budovu, ale především zlepšit životní podmínky celé místní komunity. Bída, chudoba, přátelští obyvatelé, následky katastrof a pohnuté historie, fragmenty kdysi krásné přírody, to vše ve mně zanechává směs nepopsatelných a silných dojmů a myšlenek. Tento materiál zpracovávám a postupně jej přetvářím na své články. Píši s notnou dávkou nadhledu a občasné ironie, která mi pomáhá zvládat každodenní náročné situace na nešťastném Haiti. Proto laskavě prosím čtenáře, aby s podobným nadhledem četl mé řádky i on.“