Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

HEJTY Z HAITI: Všichni bohové Haiti

Cestování

  6:07
Pátek večer. Celodenní kodrcání v autě kdesi na severu Haiti. Vesnice Ranquitte. Totální díra. O vlásek jsme unikli rozlícené skupince vyznavačů vúdú s bubínky, kteří po nás samozřejmě chtěli pár drobáků do jejich bezedné pokladničky. Těšíme se, že v sobotu opravíme nefunkční studnu v místním sirotčinci a rychle odsud vypadneme.

Duchové woodoo obleční do průvodu se napřed fotit nechtěli, ale jak viděli svoji fotku, nemohli jsme se jich zbavit foto: Praga-haiti

Počáteční nadšení a radost místní komunity se rychle změnila v mírné zděšení a pobouření, když se dozvěděli, že bychom chtěli pracovat v sobotu. Areál totiž patří církvi adventistů sedmého dne a ti v sobotu z nějakého důvodu pracovat nesmí. Pecka. Takže za plotem je třicet extra chudých sirotků bez pitné vody a my budeme popíjet kafe, baštit mango a čekat na neděli? Prý nás ani nepustí do areálu, ani bránu nám neotevřou… Vytahujeme náboženský protiútok: „Ale my jsme katolíci, my zase nemůžeme pracovat v neděli!“ Najednou jsme za fanatiky my. 

Praha-Haiti

Naše organizace skrze projekt Praga-Haiti realizuje dlouhodobou rozvojovou pomoc na Haiti. Cílem je pomáhat lidem v jejich vlastní zemi tak, aby neměli důvod ji opustit. Závažnou překážkou v tomto úsilí je však akutní nedostatek čisté vody. Proto od roku 2009 hloubíme studny, zajišťujeme vodní zdroje a provádíme servis našich čerpacích zařízení.

Hlavní centrum naší činnosti leží v chudé a vyprahlé severozápadní oblasti země. Během našeho působení jsme zde získali tolik potřebnou důvěru Haiťanů. Nyní připravujeme ve spolupráci s místními obyvateli a s dalšími organizacemi působícími v regionu řadu nových projektů. Ať už se jedná o využití odpadní vody pro závlahu nově vysázených stromů či malé učiliště technických dovedností pro studenty místní školy, jejich spojujícími prvky jsou zvýšení životní úrovně a tvorba nových příležitostí.

Voda znamená život. Věříme, že díky naší konkrétní, neanonymní a velmi efektivní pomoci dokážeme pozvedat úroveň celé oblasti a měnit životní osudy jejích obyvatel k lepšímu.  

A co když v pondělí bude svátek a v úterý špatná konstelace hvězd? Takhle by to nešlo. Beru telefon a mluvím s jakousi hlavní adventistkou v USA. Za pár hodin přichází odpověď. Paní mi vysvětluje, že se dlouho modlili s nějakou důležitou partičkou, že hledali v Bibli citáty o studnách a že rozjímali, abychom nakonec dostali výjimečné povolení. Můžeme studnu opravit. Napadá mne, co by v takové chvíli asi tak dělal Ježíš z Nazareta. Něco mi říká, že by s námi šel hákovat nehledě na to, jestli je zrovna sobota nebo neděle. Voda je život. Nepiješ – zemřeš. Je jen málo silnějších argumentů…

Působí tu spousta všelijakých církví a sekt. Adventisté (nemakají v sobotu), katolíci (nemakají v neděli), baptisté, evangelíci, církev Ježíše Krista... Čert aby se v tom vyznal. Pro obyčejného Haiťana není vůbec zlé začít chodit do toho či onoho kostela, protože jednotlivé církve provozují školy, nemocnice a sirotčince, starají se o postižené nebo prostě rozváží pytle s rýží. Stačí pak zajít na bohoslužbu, kde na malý papírek dostane razítko za zbožnost. V podstatě to je něco jako stravenka otevírající dvířka k zásobám humanitární pomoci.

Vláda tu dosáhne jen do míst, kam vede asfalt. Protože to jsou všeho všudy čtyři větší města včetně hlavního, o venkov se nikdo nestará. Nikdo až na důležitou haitskou mocnost – římskokatolickou církev. Faráři jsou vzdělaní a gramotní. Často vlastní jediné auto ve vsi, takže zároveň občas slouží jako sanitka. Na faře mají elektřinu, tekoucí vodu, ledničku a k mému překvapení někdy i plochou televizi se satelitem asi pro lepší komunikaci s Vatikánem. Díky dvanáctiletému studiu na vysoké škole a znalostem anglického jazyka přes kněze často protékají finance a materiální pomoc humanitárních organizací. Jak poctivě ji předávají dál ví Bůh.

Je zábava pozorovat a rozpoznávat jednotlivé náboženské „rajony“ během cesty autem. Potkáte-li podezřele vysokou koncentraci vyfiknutých chlápků v košilích a kravatách, jste v oblasti baptistů. Prapodivné kostýmy s lebkami místo obličeje nosí šamani vúdú a nechtějí se fotit, dokud jim člověk neukáže na displeji fotoaparátu, jak jim to sluší. Poté se jich hned tak nezbavíte. Své nejlepší oblečení pro nedělní bohoslužbu na sebe zase oblékají katolíci. Sám na sebe někdy hodím dlouhé kalhoty a košili a přidám se k nim. Stojím vzadu, a ačkoliv nerozumím ani slovo, pozoruji průběh mše, šklebím se na mrňavé nudící se děti s ozdobami ve vlasech, se zavřenýma očima vnímám dunivý rytmus obřadních bubnů a přemýšlím, proč vpředu visí obrázek dvou černochů - Panny Marie s Ježíškem.

Adventisté sedmého dne nás nechtěli nechat opravit studnu v sirotčinci, protože...

Jednou večer nás na jakési křižovatce temné a ještě temnější uličky zaskočila žena stojící v kruhu zapálených svíček. Nějaký chlapík ji čímsi poléval a u toho něco brebentil. Modlil jsem se, aby to nebyl benzín a aby jej nenapadlo polít i nás. Projeli jsme bez většího zájmu okolo. Místní nám pak vysvětlili, že na takové křižovatce nemusíte jet pouze vpravo či vlevo, máte-li s sebou polévacího chlapíka. Cesta do neviditelného světa je totiž jedním z oblíbených rituálů vúdú. Kdysi dávno běhali po plantážích francouzské kolonie otroci z Afriky. Moc se jim to nelíbilo a rozhodli se s tím něco udělat. Skupinka kněží a vlivných vůdců obětovala během tajného obřadu jakémusi duchovi černého čuníka, čímž odstartovala krutou a krvavou revoluci. Tradice vúdú je v Haiťanech hluboko a pevně zakořeněna. Ostatně zrovna sedím na střeše a končím svůj hejt. Nocí se z dáli nese bubnování a divoký zpěv prapodivných rituálů. Skončí to až se svítáním.

Petr Vacek

Kdysi mi jeden můj učitel řekl, že než nakreslím první dům, měl bych alespoň pět let cestovat. Vzal jsem si jeho slova k srdci. Cestuji za dobrodružstvím, architekturou, za neobyčejnými lidmi všedních dnů a krásami světa. O své zážitky se s vámi chci podělit, a proto píši krátké příspěvky k zamyšlení, pobavení či jen tak pro radost.

Projekt Praga-Haiti mne oslovil již při studiu architektury na FUA TUL, kde jsem pod vedením architekta Zdeňka Fránka navrhoval základnu na Haiti jako školní práci. Před několika měsíci mi lidé z Praga-Haiti nabídli spolupráci na realizaci tohoto záměru. S radostí jsem nabídku přijal. Nyní společně připravujeme stavbu základny, díky které bude moci organizace rozvinout a zefektivnit svoji rozvojovou pomoc. Pro mě osobně se práce na projektu stala životní výzvou. Věřím, že se nám společným úsilím podaří nejen vybudovat kvalitní budovu, ale především zlepšit životní podmínky celé místní komunity.

Bída, chudoba, přátelští obyvatelé, následky katastrof a pohnuté historie, fragmenty kdysi krásné přírody, to vše ve mně zanechává směs nepopsatelných a silných dojmů a myšlenek. Tento materiál zpracovávám a postupně jej přetvářím na své články. Píši s notnou dávkou nadhledu a občasné ironie, která mi pomáhá zvládat každodenní náročné situace na nešťastném Haiti. Proto laskavě prosím čtenáře, aby s podobným nadhledem četl mé řádky i on.“

Petr Vacek

Vúdú je pro mne záhadné, nerozumím mu. Spoustu duchů, mystických bytostí, magie, symboliky, obřadů… Africké tradiční náboženství oklestěné zubem času a kulturním vykořeněném, smíchané během dlouhých let otroctví s prvky importovaného katolictví. Vúdú tajemné, vúdú obyčejné, vúdú zakazované, vúdú vyzdvihované. Nerozumím mu, ale přesto jej respektuji. K Haiti patří i přes to, že mu mnozí dávají za vinu všelijaká zemětřesení, hurikány a epidemie cholery. Haiťané holt berou magii zcela vážně. Ostatně, předevčírem se prodavačce benzínu na vesnici líbil můj pěkný turban z Maroka, který skvěle funguje proti úpalu a potu. Ukázala na něj a s podmanivým pohledem zkusila říct „kado“ – dárek. Zažertoval jsem a povídám, že jí turban dát nemohu, protože je kouzelný. Můj tlumočník si slova „magic turban“ přeložil po svém, načež ženu přešla chuť na můj turban, ztuhly jí rysy a rychle se rozloučila. Nejspíš si doteď myslí, že od ní benzín kupoval mocný čaroděj vúdú.

Hejt č. 6: Nesnáším, když lidé zneužívají náboženství.

Autor: