Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Cestování

Holečkova Antarktida 2018: smradlaví tučňáci, první krev a ruská ruleta horolezce

Pohled na svět pod našima nohama, který Holeček pořídil při prvovýstupu na Monte Samilu. V té době ještě hora ani netušila, že ji tak pojmenují. foto: Archiv Marka Holečka

Reportáž
ANTARKTIDA - Český horolezec Marek Holeček pokračuje ve své expedici Antarktidou. Lodí, pěšky i lezením po zamrzlých ledopádech. „Po chvilkové odmlce jsem zase zde. Nicméně už teď vím, že mi krátkou pauzičku odpustíte. Jelikož doufám, že vám to nyní bohatě vynahradím,“ píše ve svém deníku Holeček. Server Lidovky.cz vám přináší další díl série o Holečkově putování mrazivou Antarktidou.
  16:00

Sečteno podtrženo, těch pár dní od posledního raportu bylo napěchovaných úžasnými zážitky, kdy čas na psaní písmenek jednoduše nebyl. Dokonce upřímně nebyla ani chuť. No a teď se pokusím skrze mé neohrabané „písmáctví“ o ně podělit.

Začnu hned tím, co už nedokážu vydržet a chce se mi prostě vykřičet do světa. Cíl, pro který jsem jel přes půl světa, je splněn. Jupííí. Čili vylezena parádní nová cesta na panenský štít a jen tak mýrnyx týrnyx, když jsme hledali při přechodu hřebenu složitě sestup, tak osud přihrál ještě další nedotčený vrchol. Docela dobré jakožto vedlejší produkt, že.

Však pojďme chronologicky a výstup si nechám jako závěrečný bonus.

Dny šly nějak takto.

Od chilské polární stanice, u které jsme jeden den kotvili, odrážíme dál a upřímně mohu říct, jsem tomu rád. Zaprvé o valné většině stanic v Antarktidě si myslím své, tedy o jejich opodstatnění či vědeckém přínosu. Ale to nechme koňovi.

Hlavní důvod je zcela prozaický, místo se dá označit za pekel díru. Chilani s tím neměli co do činění. Na vině byli jejich přímí sousedé, kteří přímo u vchodových dveří seděli na vajíčkách, nebo již vychovávali svá čerstvě vylíhnutá mláďata. Jistě, nejvíce fotogenický „ptakoň“ této planety. Respektive takto to označují různé chytré servery. Mluvím o srandovně se pohupujících tvorech žijících v tisícihlavých koloniích. Sama matička příroda jim navrhla a zároveň i ušila slušivý frak a na nožky navlékla oranžové lakýrky.

Ovšem co se již na webech nepíše, je krutý zápach těchto antarktických drůbežáren. Jistě tučňák je krásný, ale ty jejich slepičince… „Kristova noho“, tím se v mých očích přetáčí především do roviny nepoužitelného smraďocha. Hotovo. 

I když teď si vzpomínám, že jsem četl zápisky od prvních osadníků, poodkrývajících tajemno těchto míst, přibližně něco v tomto duchu: „Byla hrozná zima, přitom nám zásoby potravin téměř došly. Hladovíme už bezmála třetí týden a zásobovací loď nemůže připlout, dokud nepovolí na hladině tlustý ledový krunýř. Jak ještě dlouho to potrvá, nikdo netuší. Nezbývá než vydržet. Všude skrze neviditelné škvíry se dostává sníh a vytváří jazyky sahající až do půlky místnosti. Nikdo už z nás nemá sílu cokoliv s tím udělat. Přesto je stále uvnitř lépe než venku, kde vládne třeskutý mráz hnaný silným vichrem. Tiskneme se co nejblíže k sobě, abychom si předali aspoň trochu tělesného tepla. Zpropadený kraj. V tom Theodor sundal botu a odmotal onuci. Na jeho fialové noze chyběla kůže na celé patě. Zůstala v tom hadru. Vyklepal ji a znovu si jí nazpět ovinul. Mučivé okamžiky najednou rozzářil pohled skrze malý průzor okna, kde vidíme, jak k nám přichází na návštěvu tučňák královský. Tak jsme si ho dali k obědu.

Kde to bylo

Port Lockroy
7.1 2018 S64°49´ ; W 63°30´

Ronge Island
10.1 2018 S64°41´ ; 
W 62°37´

Guepratte Island
11.1 2018 S64°30´ ; 
W 62°59´

Melchior Islands
13.1 2018 S64°19´ ;
W 62°55´

Pak že není užitečný. Zároveň jedním dechem dodávám, žádná kulinářská příručka neuvádí, že by „Tučmoň smraďošivý“ byla kdovíjak chutná slepice. Takže předpokládám, že není, ale hlad je hlad a následně pod tlakem bídy se dá zblajznout i Kratochvíl. Zároveň smekám klobouk před těmi drsňáky, kteří prošlapávali začátkem minulého století cestu na konci světa. Po odpluté necelé míli se vzduch čistí a vychutnávám si kraj hor. Jedná se o skalnaté jehlovité věže, také ledové nanuky vytvarované do špičáků nebo o oblé a táhlé vrcholy s cukrovou vatou, padající odkudsi z nebes, až k ocelové hladině.

Jedná se o výjimečná místa vytvarovaná do krásy. Kýl Altega si mezitím klidně prořezává kanálem vodu, posetou různě velikou ledovou tříští. Některé pohladí téměř neslyšně boky trupu a některým je radno se vyhnout, jelikož by mohli nadělat značnou paseku. 

Znenadání se za zádí v nedaleké vzdálenosti ozve ohlušující rachot. To se více než padesátimetrový obří sérak odloupl z ledového reliéfu, lemující okolní břehy. Jedná se o docela běžný jev, i tak jukám z vyvalenýma očima. Vytváří mohutnou vlnu a nový pasažér bez lístku se začíná kolébat ze strany na stranu ve vlnách oceánu.

Tento nový poutník je stonásobně větší než naše loď a proti němu jsem jen ořechová skořápka. Naštěstí jsem dostatečně daleko. Okamžitě mi prolétne hlavou, co když příště budeme blíž, neboli na nesprávném místě v nesprávný čas? Jenže jak se tomu vyhnout? Nijak. Nezbývá než jen doufat ve šťastnou hvězdu. Naše cesta dál pokračuje jižněji kanálem okolo ostrova Lemire. Hodiny plynou a ze semknutých kanálů vyjíždíme do otevřenějších prostor, kde to s lodí na vlnách začíná házet. Přesto jsem na palubě a užívám si ledového vzduchu. Od úst jde pára a oči chvílemi slzí v nárazu větru.

Mezitím nás míjí rodinka tří velryb ukazujíc své hřbety. Pak přichází zvednutí obří ocasní ploutve, čímž nám pomyslně zamává a mizí kamsi do hlubin. O pár chvil se na okamžik předvedou jak na módním molu i kosatky, pro ně zas s typickou špičatou nebo přehnutou hřbetní ploutví. Aby toho nebylo málo, o dalších pár mil se válí na plovoucí kře lenoch lenošivá, neboli latinsky „tuleň smradohubý“. Kroužíme kolem něj a teprve až na hvízdnutí zvedá hlavu. Pak ji znechuceně odvrátí. Tím je audience ukončena. Připomíná mi to obrovitánské zoo, bez bariér, lidí a zákazů. 

K vrcholu Gasherbrumu chybí 40 metrů. Bivakujeme těsně pod ním.
Místo toho jsme jak ptáčata v malém hnízdě, pořád se nahýbajíc víc a víc přes...

Náš další kurs je nasměrován na Wiencke Island, přičemž ho začínáme obeplouvat z levé strany. Následně se musíme kousek vrátit podél jeho druhých břehů, až ke kotvišti Port Lockroy. Tam už na nás čekají první kopce, které mám od poslední návštěvy vybrané a v paměti pečlivě uložené. Den končíme až v zátoce Lockroy. Tam v kryté laguně házíme dvě kotvy, do kterých vkládáme veškerou naději, že budou plnit svoji práci a udrží nás na místě. Martin vytahuje kytaru a začíná mejdan v podpalubí, kde víno teče proudem, přičemž do bílé noci je slyšet řev písní a řehot osmi šťastných chlapíků.

Ráno mám hlavu jako střep. Binec v lodi vypovídá, že Juro a Mišo jsou už vzhůru a chystají se na výpad. Koukám malým okénkem z kajuty ven, kde se usmívá slunce a sytě modrá vymetená obloha. Kurňa, já to snad propásnu, jeden z mála ideálních dní a ještě stále ležím ve spacáku. Hybaj a začni swingovat. Vzápětí slyším Suškyho popohánět kluky, aby nastoupili do malého člunu. Pak už jenom zvuk mizejícího motoru a opětovně klid. Rychle vyhazuji z vaků, veškerý matroš na lezení. Míra, kterého jsem před chvilinkou vzbudil, dělá totéž. Naše konání připomíná zmatené včely, ale po hodině je dobaleno a jakž takž i nasnídáno. Jen doufám, že jsem na nic důležitého v tom spěchu nezapomněl. Jeden úkaz zde hraje výrazně v náš prospěch, že slunce na jihu v letním období, nechodí spát. Tudíž lze nepřetržitě lézt. Jedině vrtkavost počasí, může zamíchat dramaticky kartami. Zatím vše vychází a člun si to už také hrne s námi ke břehu. Loučíme se s Martinem a Galasem se slovy, že do čtyřiadvaceti hodin se budeme snažit vrátit nazpět. Z lodě nás ještě rukou zdraví kapča Jíra. Vyrážíme už po svých, já na sněžnicích a Míra na skialpech. Před námi neznámo.

Po dvou hodinách shazujeme batohy. Jsme oba dva splavení, přičemž oblečení jsme sundali, co šlo. Je poledne a slunce topí na plné obrátky. Pocitově může být s odrazem od sněhu kolem patnácti stupňů nad nulou. Uvaření polárníci ve vlastní šťávě. Jeden velký paradox a zároveň problém zdejšího lezení. K tomu se vrátím až později. Každé malé děcko však má zafixováno ze školních lavic antarktický chlad, ale horko nikdo s tímto kontinentem rozhodně nespojuje. Přesto je tomu tak. Počasí na rozhraní pevniny a moře, může zaznamenat v jednom dnu děsivé rozdíly z plusových teplot k nízkým hodnotám, hluboko pod nulou. Také přívaly sněhu, deště, sto kilometrového uragánu s prach-bídnou viditelností. Jednoduše všechna protivenství v té nejhorší podobě. 

Holečkova Antarktida 2018: Hory, které nemají jména a štíty, na které člověk nevstoupil

Naštěstí docházíme pod úpatí bezejmenného kopce. Spíše takového sedmi set metrovému žulového špalku, který je protkán spletí tenkých ledových žlábků. Připodobnil bych to žílám na ruce, kde je minimum podkožního tuku. Jedna z těch žil ukazovala i možnou linii pro výstup. Shrnuto, náš směr začíná přes dolní dojezdový trychtýř, zvrásněný do tvaru plisované sukně a od něj se strmě zvedá úzký ledový pás, který s přibývajícími metry se stále napřimuje. Posledních sto padesát metrů pod vrškem je velký otazník. Kolmý našlehaný sníh a obrovitá sněhová převěj visící nad celou stěnou. Jak tam půjde prolézt, naprosto netuším, ale řídím se heslem, dokud nenastal problém, tak ho nevytvářej. Nějak to musíme z Mírou zvládnout. Začínáme lézt, svah je zatím příznivý, něco kolem padesáti stupňů. Pod malou vrstvou sněhu narážíme na firn, který dobře drží, a cepíny i mačky si spokojeně při každém kroku pochroupávají. 

Z horních pasáží nám neznámý posměváček posílá první pozdrav, když kolem nás s rachotem prosviští vodopád úlomků ledu a šutrů. Tisknu hlavu mezi ramena, přičemž se snažím dělat neviditelného. Jakmile opadl zlověstný hluk, dívám se pod sebe, zda i Míra je v pohodě. Prošlo nám to. Doufám jen, že těchto pozdravů nebude více. Zatím nás trochu chrání stín, ale během hodiny se slunce přetočí do naší jihozápadní stěny. Co se pak bude dít, ví jen antarktický bůžek Škarohlíd. Zatím lezeme, přičemž led přitvrzuje na kolmosti a díra pod nohama narůstá. Mám dětinskou radost z pohybu. Dokonce i mé střapečky v botě neprotestují, přestože před dvěma měsíci doznali díky omrzlinám další, již druhé úpravy. Letní expedice na Gasherbrum v Pakistánu si vybrala holt svou daň. Potvora. 

Nezbývalo než nabrat pravidelným běháním a lezením zase dostatek svalů, abych se opětovně pohyboval jistě, bez jakéhokoliv váhání. Přispěla tomu i podzimní Sardinie, kde zmíněné aktivy se odehrávaly pod sálavým sluncem a rány zacelovala mořská sůl. Konečně nezdravá vychrtlost zmizela a teď se opět vertikálně hýbu, huráááá. Spousty kroků je přesná mechanická rutina, při zachování tolik potřebné rychlosti. Tím je dán aspoň základ pro úspěch, který stejně ještě není tím zdaleka zaručen. Svah se dramaticky napřimuje, přičemž led je rozdílné kvality. Sem tam cepín zajede jak do másla a podruhé odskočí, či se prořízne našlehanou kaší. Nad hlavou, se už první sluneční paprsky opírají do převěje. Každou chvílí proletí ze shora nějaký ten dáreček. Čas je napěchován napětím a začíná mít nádech ruské rulety. 

Zápisky horolezce Holečka: Síla se vypařila, zbyla z nás kostra potažená kůží

Nechce se mi vůbec vystrčit nos zpoza zákryvu, který vytváří skalní lemování žlabu. Pokaždé po pár ulezených krocích se snažím za nějaký takový schovat. Jedná se bezpochyby o placebo, jelikož v sedmdesátistupňovém úzkém žlábku, si hrát na schovku moc nejde. Vzápětí je první úspěch zaznamenán. Zásah a potopeno. Míra dostal přímo na ciferník. Naštěstí jen malým ledovým úlomkem, který si našel prostor mezi jeho nosem a okem. Však krve jako z vola. Hrdinství je třeba něco obětovat. Teď ukápla první kapka krve a boj dostal nádech dramatu. Jak dál? Dolů zlézat je stejná blbost, jako lézt v této chvíli vzhůru. A zůstat na místě je naplnění stejně jistého finále. Nedá se nic dělat a lezu dál s vědomí čistokrevné loterie, neboli koho má trefit, toho to stejně trefí. Takže je lepší to slíznout za pohybu, než jen pasivně čekat a užírat se vědomím, že to nejspíš stejně přijde. Vím, dost blbé, ale když už jsme se dohrabali na ono neutěšené místo, tak už je pozdě na dotaz, co asi k čertu s tím najednou máme dělat. Žádná uspokojivá odpověď není. Kostky jsou vrženy, tak je třeba lézt dál a věřit na šťastná čísla, která přeci musí přijít. A přijdou?

Další hodiny si odbýváme s různou odstupňovanou hrůzou, která neodchází, ale naopak geometricky přibývá. Průlez pod sněhovou převěj začíná tlučením do velice špatného ledu s úhlem devadesáti stupňů. Žádné šrouby do ledu v tomhle třicetimetrovém výšvihu nestačím dávat a ani by neměly kdovíjaký přínos. Led je tak provzdušněný, že pevnostně by stejně nic neudržel. Jen trnu, kdy cepíny i mačky ustřelí. Následovalo by zřícení dolů k Mírovi, kterého vezmu i s tím málem jištění, co máme mezi sebou, pěkně tradá do údolí. V duchu si hraji s myšlenkou, že by pád byl vlastně vysvobozením z napětí. Místo toho, pořád přemlouvám lýtko na pravé noze, ať nezačne strachy vibrovat. Ruce omdlévají z odkrvení, vlastně jen pohled potvrzuje, že je mám. Nádech hysterie zahání racionální část, poděláš to a jsme mrtvý. Pád je konec obou. 

Zasekávám posledních pár úderů do pokládající části ledopádu, již za zvukového doprovodu, kdy hekám podoben rodičce těsně před příchodem nemluvňátka. Mám toho dost. To ale není zdaleka konec. Poslední dvě délky lana, neboli přibližně posledních sto metrů je nejvýživnějším kouskem. Travers nad zející dírou, v nedržícím sněhu s drobící se skálou. Hotový průser. Zakončení je přes převěj v cukrové vatě s úhlem víc jak devadesát pět stupňů. Jinak řečeno nebeský převis, s lezením po načechraném vzduchu. Po traverzu dobírám Mirka a sunu se dál do tohoto posledního úseku. Každá sekunda se vleče a je nekonečná jak celý vesmír. Zasekávám hroty cepínů, které se při zatížení dost neochotně zastavují v sypké sněhu, i když nechápu, proč vlastně drží. 

Gogo tanečníci...

Udolávám centimetr po centimetru, stále blíž k obzorové hraně. Nohy občas vyletí, přičemž začnou plandat nad zející dírou. Čekám v každém kroku pád a v té hrůze řvu za mizejícím lanem vlnící se někam k Mírovi, ať dává bacha. Bylo to jen takové zoufalé odplivnutí a jeho uklidňující odpověď, jsem vlastně ani nevnímal. Snažím se stabilizovat nervy, které mají tendenci vystřelit z těla, jak přetržená struna. A minuty dál plynou a mění se ve věčnost. Teď už rozhodně nechci spadnout, to by byla škoda, takový kousek před vysvobozením. Přesto jsem tomu stejně blízko a zároveň tak daleko. Nakonec se mi daří vykopnout nohu přes hranu, přičemž ji uchvátím silou kobry a navalím se do země svobody. Jóóó a jóóó sakra, je to tam! Z plic se hrne veškeré uvolněné napětí. 

Za další půl hodinu dolézá Míra. Je po druhé ranní a slunce už je zase na jihu. Tak by řekl klasik. Neboli žhavý kotouč se dotýká obzoru, přes který se v tomto období nepřekulí. Jedná se o kouzelný úkaz, kdy se rozlijí po obloze barvy od nachové, po purpurovou a další škálu odstínů. To trvá vše až do chvíle, kdy se znovu slunce odrazí, již rozzářeno k denní pouti po nebi. Dolézáme na panenský vrchol ve výšce tisíc metrů nad hladinou, který dostává pracovní název Monte Pižďuch.

Naše těla si okamžitě uvědomí uvolnění a žádají si své. Vaříme čaj a dlabeme po více než patnácti hodinách jedinou a ještě napůl rozdělenou sladkou müsli tyčinku. Taková zdravá výživa z vloček a králičích čokoládových bobků, sen všech zdravo-šarlatánů. Po pravdě, je to hnusná briketa, které bych se za normálních okolností ani nedotkl. Však tady chutná téměř božsky. Bohužel nastala drobná chybka v logistice, jelikož jídlo jsme ve spěchu oba dva zapomněli vzít a bída opětovně vaří své mistrovské kousky. Toť vše. Takže i rutinér dokáže seknout vedle špalku. Však žádná bída, tělo má schopnost pod tlakem jet dlouhé dny bez žrádla, aniž by znatelně došlo k poklesu výkonnosti. Jen nesmí chybět voda. Tam už naštěstí pochybení s vařičem a bombou nedošlo. Mimochodem k tomu je organizmus celá léta systematicky týrán a to k jedné z potřebných dovedností při pohybu v horách, umění strádat. Teď vystavěná energetická pyramida přichází pouze o svá patra, ale zatím dna daleko. Takže dobré. 

„Máme další nechtěný bivak, ale už na samém vrcholovém hřebenu,“ říká Marek Holeček.

Mezitím okolní svět, rázem zmizel v mlze. Viditelnost je na natažení ruky. Musíme tedy čekat, jelikož každý krok do temnot je tisícimetrový pád. Stavíme maličkatý útočný stan a zalézáme do něj. Nemáme žádný spacáky ani karimatky na spaní, jen záda batohu, kam se musí vejít trup. Přesahující část, ukládám z jedné strany na lano a z druhé je podkládám rukavicí, přičemž naše záda tvoří vzájemný tepelný most. Usínáme a venku teplota klesá hluboko pod nul. 

O tři hodiny později se probouzíme zkřehlí. Míra se jde „vychčindírovat“ a hlásá: „ Je vidět až dolů“. Rychle balíme, vždyť není nikde dáno, kolik nám osud dovolí času pro řízený sestup. Šlapeme poměrně pohodlným hřebenem od sedla, kde jsme měli stan, nicméně donuceni bez možnosti výběru stále a stále vzhůru. Před námi je nejvyšší vrchol celé soustavy vrcholů. Je jasné, že ho nemůžeme za těchto okolností minout. Tak jdeme na něj. Dle mého mínění, když jsem zjišťoval informace o kopci, tak také na něm nikdo nestál. Ale to se musí ověřit. Ovšem dostal pro jistotu své jméno Monte Samil. Tím by mohla být ucelená kolekce celé vrcholové rodinky, rozházené v okruhu několika kilometrů, kam jsem v průběhu let s kámoši vylezl. 

Jaroš je chvástal a lhář. Do lidí jako Rakoncaj se nekope, říká horolezec Holeček

Zaprvé Monte Samila, vylezená na protějším ostrově Anvers v roce 2014, pak teď Monte Samil, neboli samice a samec milí, plus jejich róbě Monte Pižďuchovité. Vím trochu potrefené jména, ale co. Však si to běžte vylézt a jsem na vás zvědavý, co vymyslíte. Další dlouhé hodiny hledáme sestup, který vždy končí ve slepé uličce, ze které se dá sice skočit, ale ne slézt. Pak nakonec padne volba na divoký amfiteátr, jimž protéká mohutný ledovec. Na první pohled nehybná zmrzlá řeka. Však věřte, že stále oproti zdánlivé strnulosti teče a to docela dramaticky. Ledopád je hnus fialový, který z duše nenávidím. Je to protivník nikdy nehrající fér. Snažíme se hlavně slézat. Občas slaníme, přes třicetimetrové schodovité odtrhly, které mezi sebou nevykazují jakoukoliv povrchovou změnu. Přesto pod bílou pokrývkou jsou další a já o nich vím, jen nevím kde. Myslím tím ty neviditelné trhliny, či spíš trpělivé svině, které čekají mnohdy i tisíce let na svojí příležitost, než se do nich kořist konečně chytí. Tedy někdo z nás. Vypadá to tak, že v lepším případě visíte zapadlí za ruce a mrskáte nohama nad zející dírou do pekla. V horším případě po propadu čekáte, kdy zabere lano od spolulezce, pokud ovšem zabere. Nebo ho strhnete s sebou do hladové díry. 

Ale ať konečně přetočím další list z našeho antarktického deníčku. Vrátili jsme se, což je nad slunce jasné, protože píši. Čili po 33 hodinách nás převáží škuner k naší lodi Altego II. Za kormidlem kamarádi, kteří se s námi smějí. Uvolnění napětí na obou stranách je znát. I kluci slovenští Juraj a Mišo si udělali za dobře a vylezli krásný kopec a ještě oproti nám ho dokázali na padáku slétnout. To je již několikátý let, který zde na Antarktidě předvedli. Jsou to v mých očích naprostí borci, nebo jak bych řekl po jejich „ozajstní bohovia“. Příběh na chvilku jakoby končí. Co nám přinesou poslední dni nevím, ale pokud to nebude nic překvapivě negativního, tak jsem spokojený muž. Jo a také díky Mírovi a celé té bandě, se kterými mi je skvěle.

Komentář kapitána Jíry Denka

Jedna věc je přežít nebezpečnou horolezeckou výpravu a druhá věc je přežít na lodi a s lodí se vrátit v pořádku zpět do Ushuaia. Já mám na starost to druhé… Potíž je ale i zde s bezpečností. Antarktida je světadíl, který vám nedá naprosto vůbec nic zadarmo a nebezpečí může přijít kdykoliv a odkudkoliv a ani to nemůžete kolikrát vůbec ovlivnit. Např. minulé kotvení u vraku lodě Enterprise – jedno z „nejbezpečnějších kotvišť“ v této části Antarktidy. Jsme uvázáni u vraku 3 lodě vedle sebe. Jsme dokonale chráněni od větrů ze všech stran. Jenže doslova a do písmene jen pár metrů za námi, před námi i bokem od nás se tyčí do výše 60 metrů vysoké ledové stěny s prasklinami. Do mysli se nemůže nedostat bojácná myšlenka: „co kdyby se to utrhlo a spadlo na nás?“. Jenže ledové stěny jsou tady vždycky a dlouho a tak vytváří zcela falešný pocit bezpečí. Na ledové stěny s radostí lezeme s mačkami a s cepíny (a dokonce i já! – je to pro mne první taková zkušenost – díky moc Máro!). My i naši sousedi ráno odplouváme a poslední loď zůstává. Druhý den se potkáváme na Gonzalez Videla, kde se vyvazují vedle nás. A vykládají, jak pár minut po našem odplutí, se utrhla celá ledová stěna a spadla těsně před ně a částečně na příď jejich lodě. Celá posádka ležela s hrůzou v lodi na zemi a čekala, jestli je padající led zavalí či nikoliv. O pověstný fous to zvládli... o pouhé cca 2 metry, které rozhodly v jejich prospěch… kdyby stály o 2 m více vpředu nebo tam bylo více lodí, je jejich loď i ostatní všechny velmi těžce potlučené a možná zcela zničené…

A Port Lockroy? Další „jedno z nejbezpečnějších kotvišť“. Velká laguna dává pocit bezpečí, že i kdyby se kotva uvolnila, máte ještě pořád dost času ji bezpečně zachytit o kus dál. Naši horolezci jsou ještě v horách, ale naši sousedé – plachetnice z Polska a z Chile odplouvají. Všichni víme, že se blíží velmi, ale fakt velmi škaredé počasí. Vím, že ve špatných podmínkách to může být nepříjemné kotviště. My ale odplout nemůžeme, chlapi jsou ve stěně… a nejbližší bezpečnější kotviště je 8 hodin plavby daleko. To my už nestihneme… musíme tedy zůstat zde… Utěšuji se, že prudký vítr 60km/hod přijde z chráněné strany zátoky od kopce. To ještě nevím, že nás čeká fakt hodně těžká noc. Přestože jsme teoreticky chráněni, vítr s hor ještě výrazně zesiluje a dosahuje naměřených 110km/hod. Loď doslova vlaje celou noc na kotevním řetězu ze strany na stranu. Kotva se uvolnila a snesli jsme se o 200 m než se zase zachytila. S čím jsem ale nepočítal, bylo, že vítr bude odlamovat velké kusy ledu ze stěn a bude jimi zhusta bombardovat naši loď. V lodi se ozývají od ledů obrovské zlověstné rány. Musím říct, že to byla jedna z nejhorších nocí za hodně dlouhou dobu. Peklo končí až ráno, lépe je ale až druhý den večer… Přežili jsme bez velkých škod. Ráno jsou ale do tváří všech členů posádky, včetně mé, vyryty pozůstatky prožitého těžkého stresu…

Autoři:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!