Je to jen pár desítek let, kdy se napříč Saharou proháněli nomádové se svými stády a žili kočovným životem se vším, co k tomu patří. Co se tuniské části největší světové pouště týká, tento způsob života už byste zde hledali marně. Tunisané ovšem nijak na své kořeny nezapomínají a každoročně se v úctyhodném počtu sjíždějí na Mezinárodní saharský festival v Douz, aby se alespoň na pár dnů vrátili ke svým kořenům.
Městečko Douz bylo odjakživa bránou do saharské pouště. Po staletí sloužilo jako poslední zastávka pro cesty dále na jih, ať už se jednalo o arabské karavany, které v Africe šířily islám nebo později evropské kolonizátory. A Douz bránou do pouště zůstal dodnes. Nyní slouží především jako výchozí bod pro turisty, kteří chtějí spatřit písečné duny a nejlépe se po nich svézt na velbloudovi, případně na čtyřkolce.
Moravské vinobraní na tuniský způsob
Kdybych měl douzský festival k něčemu přirovnat, řekl bych s nadsázkou, že je to něco jako moravské vinobraní. Vládne slavnostní atmosféra, vše je nazdobené, aktéři jsou oblečení v typických krojích a ulicemi, se rozléhá muzika a (v případě Sahary) bubnování. Co jsem tím přirovnáním chtěl říci? Jen to, aby návštěvník festivalu nečekal, že dokonale pozná život nomádských kočovných kmenů. V rámci festivalu se s jejich kulturou však zlehka seznámí a především si užije několik opravdu, ale opravdu netradičních dnů v poušti.
O důležitosti festivalu hovoří i fakt, že slavnostího zahájení v místě hlavního konání (na venkovním stadionu hned za městem) se účastnil i tuniský prezident Moncef Marzouki. Jeho proslov jsme sice bohužel propásli, ale i kdybychom jej stihli, asi by nám to příliš platné nebylo. Jednou z mála vad na kráse celého čtyřdenního pouštního programu je fakt, že dění je komentováno pouze arabsky, v omezené míře francouzsky a mizernou tunisko-francouzskou angličtinu je slyšet jen velmi zřídka. Na trénink naší pozornosti a svalů v bránici jsou však komentátorovy vstupy v nám známém jazyce poměrně užitečné.
Když první den konání festivalu brzo odpoledne přicházíme na stadion, kde se odehrává hlavní část programu, tribuny ještě nejsou naplněné. To se ovšem rychle mění a než najdeme svá místa k sezení, tribuny praskají ve švech a nově příchozí zvědavcům nezbývá, než se usadit na střechu a mnohá další místa, což všudyopřítomné ostraze a organizátorům nijak nevadí. Co se vlastně divíme, jsme přeci v Africe. Ještě se sluší uvést na pravou míru, čemu se v Douzu říká stadion. Tribuna je sice skutečně tribunou a pojme 7000 diváků, tím však evropské pojetí stadionu končí. „Hrací plochou“ je uválcovaný pouštní písek a hned za branami stadionu se zvedají pouštní duny, které se táhnou, kam až oko dohlédne. A je třeba říci, že tento koncept parádně dotváří celkovou atmosféru „Mezinárodního saharského festivalu v Douz“.
První den na festivalu
Nevím, jestli je to štěstí, či smůla, ale v první den programu sedíme na tribuně hned v první řadě. Je to dobré v tom, že jsme k samotnému dění ze všech nejblíže, ale při pohledu z úrovně země chvílemi nevidíme vše. Vlastně chvílemi přemýšlíme, jestli vůbec něco vidíme. Zoom objektivu je však dostatečný a tak především skrz okénko hledáčku pozoruji z mého pohledu nijak nekontrolované hemžení koní, velbloudů, tanečníků, muzikantů a nezanedbatelného množství malých motorek.
Tu a tam se chaos uklidní, hlasatel cosi zahláholí a několik dalších minut je možné pozornost upnout na jedno konkrétní dění- třeba výstup mladých (odhadem tak 5-9 let) tanečnic v krojích, které za doprovodu reprodukované rytmické muziky předvádějí secvičenou choreografii. Stačí ale vyrušení v podobě několika berberů, kteří se na koních vyzdobených krajkovými „potahy“ proženou v těsné blízkosti tanečnic, a pozornost v tu ránu směřuje již ke zcerla jinému dění na rozsáhlé ploše stadionu. Třeba ke dvěma skupinkám bubeníků tmavé pleti, které pravděpodobně vzájemně jaksi soupeří. Chvíli bubnují jedni a chvíli zase druzí - možná někdo na tribuně vystoupení hodnotí a boduje? Těžko říct, hlasateli nerozumíme ani slovo. Ale nijak nám to nevadí. Místo aby všudepřítomný chaos atmosféru kazil, naopak ji vylepšuje.
Stále se ovšem potýkáme s problémem, že veškeré dění je příliš daleko. Po několika hodinách se konečně s kamarádkou osmělujeme a co možná nejvíce nenápadně opouštíme tribunu, přelézáme zábrany a vměšujeme se přímo mezi stovky účinkujích „na placu“. K naší smůle však několik minut poté program dne končí a my se vydáváme ještě na chvíli posedět do v těchto dnech pulzujícího centra Douzu.
V centru dění
Druhý den našeho působení na festivalu jsme již poučení a díky novému kontaktu se hned při příchodu na stadion vydáváme přímo na hlavní plochu. Díky tuniskému mladíkovi, který nás doprovází, si nás všudypřítomná (k našemu překvapení často ozbrojená) ochranka nevšímá a my si konečně pouštní radovánky užíváme na plné obrátky. Kamkoli se ohlédnu, tam se něco děje. Kromě tanců a muziky, jejichž obdobu už známe z předešlého dne, naši pozornost upoutává například finiš velbloudího maratonu. Z ničeho nic se několik desítek závodníků za hlasitého povzbuzování sedmitisícového publika překvapivě velmi rychle blíží k hlavní tribuně a já si v tu chvíli připadám jak na Velké Kunratické. Ale místo koní pozoruji jednohrbé velbloudy...
Mezi další zajímavé části programu pak patří například hon králíka. Nebohé zvíře je vypuštěno z dřevěné klícky a ihned je pronásledováno dvěma psy. Jaký je průběh a konec několikrát se opakujícího divácky velmi pozitivně přijatého představení asi nemusím nijak do podrobna přibližovat.
Velmi mne zaujal také krátký rozhovor s několika účastníky cykistického závodu, jehož cíl je právě v Douzu. Se závodníky hovořím mou mizernou francouzštinou a snažím se o klání dozvědět co nejvíce. Pokud jsem jim dobře rozumněl, trasu dlouhou 1700 km jeli 17 dnů a na další ročník, který se koná ve stejném termínu a na stejné trase (Maroko-Alžír-Tunis) rádi uvítají i cyklisty z jiných kontinentů. Vzhledem k tomu, v jakých podmínkách a na jakých bicyklech banda nadšenců trasu absolvovala si všichni závodníci ihned získávají nejen mé uznání.
Kdybych měl do katalogu nějaké hypotetické cestovní kanceláře napsat, proč se na Mezinárodní saharský festival v Douz vydat, asi bych si dlouho lámal hlavu, jak informaci cestychtivým zákazníkům předat. Nejde o jeden nejlepší zážitek nebo nějaké konkrétní lákadlo. Navíc je všechno dění doprovázeno neskutečným chaosem. Vše dohromady ale vytváří úžasnou saharskou atmosféru, kterou rozhodně stojí za to zažít. Pokud ještě nemáte plány na konec roku 2014, pouštní festival v Douzu je zaručeně dobrý tip.
