Italka: Ani netušíte, jak je lehké v Česku vychovávat děti

Lidovky.cz: Co vás na Česku nejvíc překvapilo při vaší první návštěvě?
První překvapení bylo, že nejrychlejší způsob, jak se spojit s Itálií, je chodit na Hlavní poštu a čekat ve frontě na telefon. Pak jsem několik dní chodila po městě se zvláštním pocitem, že tady něco chybí, ale nevěděla jsem přesně co. Až po týdnu jsem si uvědomila, že zde nejsou reklamní plakáty, alespoň ne toho typu, které mě bombardovaly od mého narození. Přijela jsem do Prahy jako studentka bohemistiky na čtyřměsíční stáž 9. listopadu 1989. Následujících deset dní se překvapení den co den jen rozmnožovala.

Lidovky.cz: Kdy jste se rozhodla, že tu chcete zůstat nastálo? Co vás k tomu vedlo?
Vysvětlovat skutečné důvody by asi bylo na dlouhé lokte. Souvisí to i s obdobím, kdy jsem sem přijela. Něco ze změny, co tady probíhala, hluboce rezonovalo se změnou, kterou jsem já v tu chvíli osobně potřebovala. Ale to se asi těžko vysvětluje. Každopádně já jsem vlastně ani zůstat nechtěla. Nebo aspoň jsem si to takhle jasně v hlavě neformulovala. V roce 1992 jsem dokončila univerzitu, dostala jsem stipendium na FF UK v Praze a práci na FF UK v Bratislavě jako lektorka italštiny. Ten rok jsem procestovala stovky kilometrů, mezitím se Československo rozpadlo. A já jsem si říkala: ještě další rok... a jsem tady přes 20 let. Dlouho jsem pak pendlovala mezi Českem a Itálií. Vrátit se už ani nebylo moc jednoduché, najít práci a tak... Každopádně se to ve mně změnilo ve chvíli, kdy jsem začala žít s mým aktuálním mužem. Pak se narodily děti a už to bylo jasné.

Češi a česnek? Zbraň hromadného ničení

Lidovky.cz: Co vám na Češích nejvíc vadí?
To, že se mé první setkání s Čechy odehrálo v době revoluce docela zkreslilo moji představu o nich. Připadali mi tenkrát jako nejunikátnější, nejdůstojnější, nejkomunikativnější a nejvřelejší národ na světě. Časem se ten můj prvotní pocit poněkud pozměnil a zejména bych u té komunikativnosti a vřelosti něco přece trochu ubrala. Jasně, ta euforie nemohla trvat na věky. Teď mě občas mrzí právě ta uzavřenost, zejména v prvním kontaktu, stojí mě to energii, je to jako prolomit zeď. A také mi vadí místní nadměrná konzumace česneku. Je to zbraň hromadného ničení.

Lidovky.cz: Chodila jste někdy s Čechem, jací podle vás jsou?
S jedním Čechem žiju, je to také jediný Čech, s kterým jsem kdy chodila, tak nevím, jak moc statisticky relevantní bude moje odpověď. Asi se ptáte, jací jsou Češi ve srovnáním s Italy. No, jak v čem a jak kdo. Snažím se je brát individuálně. Navíc je ovšem můj muž zcela výjimečný a jedinečný, a také proto jsem si ho vybrala.

Lidovky.cz: Je nějaký rozdíl v tom, jak se Češi chovají k sobe navzájem, ke starým lidem, dětem, než jak je zvykem ve vaší zemi? Jsou Češi slušní?
Češi mi připadají slušní, dobrá stránka jejich rezervovanosti je právě to, že si na toho druhého moc nedovolují, že si nechají odstup. To se dá někdy třeba vyložit i jako respekt. Jako jednotlivci se vůči starším a dětem chovají myslím přiměřeně. Ale jako společnost mají celý můj obdiv. Nevím, kolik lidí si uvědomuje, jak je to zde jednoduché mít děti ve srovnání s jinými zeměmi, jak moc se na ně myslí. Veřejná hřiště všude, spousta aktivit, dobré veřejné školy, pro maminky možnost se o děti starat, aniž by se bály, že by mohly ztratit práci. Vy si to asi nemyslíte, ale tohle všechno není vůbec samozřejmost, když o tom mluvím se svými italskými kamarády a hlavně kamarádkami, jen žasnou.

Lidovky.cz: Co si myslíte o českém humoru? Libí se vám? Je hodně odlišný od toho, na který jste zvyklá?
Český humor se mi líbí, myslím si, že si v tom rozumíme. Já jsem z jihu, z Kalábrie, a tam možná dokážeme být ještě o něco jízlivější.

Lidovky.cz: Zajímáte se o českou historii? Je v ní něco, co vás zaujalo?
Česká historie mě velice zajímá. Z pracovních důvodů se momentálně zabývám dobou Protektorátu, ale moc mě zajímá i to, co se tady dělo v padesátých a šedesátých letech.

Lidovky.cz: Pijete pivo? Jak vám chutná česká kuchyně?
Pivo piju a českou kuchyni mám ráda, i když je na mně trochu těžká. Maminka mého muže vaří naprosto skvěle, při každé návštěvě u ní přiberu kilo, dvě. Snažím se také od ní vyloudit nějaké recepty. Teď jsem se třeba naučila knedlíčkovou polévku. Ta moje má k babiččině ještě daleko, ale trénuju dál.

Jinak jako správná Italka mám doma tuny parmezánu a hektolitry olivového oleje. Těstoviny jíme skoro každý den a doma pěstujeme bazalku. Do Itálie jezdíme autem a cestou zpátky je naše auto plné k prasknutí. Já si připadám jako karikatura na italskou emigrantku.

Lidovky.cz: Myslíte si, ze už v Česku zůstanete?
To je dost těžká otázka. Před lety jsem si říkala: žít v Čechách, dobře, ale umřít tady?!? Jestli zůstanu... dnes bych asi odpověděla, že ano. Teď mám malé děti a můj domov je tam, kde jsou ony. Nevím, jak to bude za dvacet let.

Český šok Jak se žije cizincům v Česku? Jsou tu spokojení, nebo jim u nás něco chybí? Pokud k nim patříte i vy a chcete se s námi podělit o svoje názory a dojmy, napište nám na adresu internet@lidovky.cz. Uveďte svoje jméno, národnost, proč jste do Česka přišel a připojte svoji fotografii. Jako předmět zprávy uveďte "Český šok".

Lidovky.cz: Zajímáte se o českou politiku? Jaký na ni máte názor?
O politiku se docela zajímám. I zde vidím jistou uzavřenost, až dusno. Při prezidentské kampani mě překvapilo, jaké argumenty ve finále rozhodovaly. Jako by Češi moc nevěřili, že by bez trochy nacionalismu zůstali ještě Čechy. Jako kdyby se potřebovali chránit před už neexistujícími hrozbami. Tady mám na mysli např. ty kdoví už pokolikáté vytahované Benešovy dekrety. I politické strany mi připadají hodně do sebe zahleděné, a přitom nevýrazné, existují jakoby samy pro sebe, jsou daleko od lidí, které reprezentují. Jako Italka nevím, jak moc si mohu dovolit politickou situaci v Čechách kritizovat zejména vzhledem k současné situaci v Itálii, která je daleko horší, ale řekla bych, že si začínáme být víc podobní než v minulosti. V korupci a skandálech vás určitě ještě můžeme leccos naučit. Italové jsou v těchto věcech hodně napřed, ale také na té svojí zkáze pracují delší dobu – a to na více frontách. Propast, před kterou dnes Itálie stojí, je ale jako varování pro všechny.

Lidovky.cz: Učíte se češtinu? Je pro vás v Česku její znalost nezbytná?
Vystudovala jsem češtinu v Římě a mám doktorát z české literatury z Milána. Vzhledem k tomu, že se živím hlavně jako překladatelka z češtiny, je pro mně znalost jazyka naprosto nezbytná.

Lidovky.cz: Po čem se vám v Česku nejvíce stýská? Co má vaše země výjimečného?
Stýská se mi po jistých barvách a vůních, které jsou zároveň první barvy a vůně, které jsem se v životě naučila rozpoznávat. Stýská se mi po jistém druhu komunikace. A ovšem se mi zejména stýská po některých lidech, kteří jsou pro mně hodně důležití. Polovinu života žiju v jedné zemi a zároveň v sobě nosím jinou. Ale možná je to už nevratné, asi by se mi po něčem stýskalo, i kdybych se do Itálie vrátila. Itálie je jistě v mnoha ohledech víc než výjimečná, stačí se tam jet podívat nebo si otevřít včerejší noviny. Je to krásná země, kde je čím dál těžší žít. Říkám to s velkým smutkem. Opravdu doufám, že se dokážeme i ze stávající katastrofy dostat.