Lidovky.cz: Vzpomenete si na svou první cestu? Kam jste jel a proč?
Už od dětství jsem strašně toužil cestovat. Tato touha byla posilovaná čtením dobrodružných publikací a cestopisů, a tak jsem se ve svých necelých patnácti letech vydal s ještě mladším kamarádem na desetidenní cestu se stanem a spacím pytlem autostopem kolem republiky. O rok později jsme zamířili na měsíc do Vysokých Tater, a pak už se s mými cestami roztrhl pytel. Svoje první putování jsem zachytil v ručně psané knížce ilustrované kresbami a svými snímky. Tehdy se vlastně začalo formovat to, co mě baví a živí dodnes: fotografování, psaní, cestování.
Zdeněk Thoma:Známý český fotograf, publicista, cestovatel a dobrodruh. Cestovatelským i fotografickým osudem se mu stala Asie, kde strávil osm let života. Napsal několik cestopisů, na svém kontě má více než dvě desítky výpravných obrazových publikací ze světa i domova. Kniha Nepál – království pod Himálajem byla v roce 1996 oceněná jako Nejkrásnější kniha roku. Ucelené soubory jeho fotografií, například Kouzlo japonských zahrad, Doteky himálajského větru, Zahrady tichého mámení, Údolí dřevěných chrámů, Indonéský Borobudur, Chuť čaje=chuť zenu bylo vystaveno ve více než 100 galeriích a muzeích v Česku, Slovensku, Polsku, Rakousku, Japonsku, Nepálu a Šrí Lance. Více najdete na webových stránkách www.thoma.cz. |
Lidovky.cz: V roce 1970 jste na rok odjel do Japonska, jak se vám to podařilo a jak dlouho vám trvalo dostat se z Prahy do Singapuru?
Na sklonku Pražského jara, kdy doba přála i bláznivým nápadům, se mi s kamarády podařilo zorganizovat Expedici Sakura, oficiální cestu z Prahy na Světovou výstavu EXPO 70 v japonské Ósace. Jenom do Singapuru jsme se protloukali, většinou na náklaďácích, pět měsíců. V Indii jsme už totálně ztratili schopnost vnímat veškeré děje a jevy evropskýma očima. Vše bylo pro nás svým způsobem přirozené, ničemu jsme se nedivili, nechávali jsme se unášet dojmy, splynuli jsme. Tolerance, to byla vlastně ta nejlepší zkušenost, kterou jsem si z této dobrodružné a na zážitky bohaté cesty odnesl, a jež poznamenala můj další pohled na asijský svět a konec konců i na můj vlastní život. Od té doby jsem se už chtěl vracet znovu a znovu do Asie, toulat se těmi krajinami, psát o nich, fotografovat, pořádat výstavy a přednášet, což se mi jaksi dost splnilo. Bylo to svým způsobem osvícení, a kdybych tenkrát věděl víc o buddhistické filozofii, tak bych tomu přičítal i velký spirituální význam.
Lidovky.cz: Co vám na Japonsku tolik učarovalo?
Především lidé, jejich život, jejich tradice, jejich vstřícnost, jejich vztah ke kultuře. Mým velkým fotografickým tématem v Japonsku jsou klasické zahrady, zvláště ty meditační u zenbuddhistických klášterů, a potom čajová kultura v celé šíři od pěstování čaje až po čajové obřady. A ovšem hory, sopky a scenérické pobřežní krajiny, které mne vždy uchvacují. Stejně jako středověký básník Macuo Bašó – mistr veršů haiku: jak rozbřeskne se nový rok, nemám stání a vydávám se na dlouhé cesty zlákán větrem z tažných mraků.
Hora Fudži se začíná halit do příkrovu mraků (Japonsko)
Lidovky.cz: Fotografujte především Tibet a Indii a právě Japonsko, čím vás tato místa zaujala?
Nesmíme zapomenout ani na Nepál, kde jsem strávil opravdu hodně času, snad nejvíc hned po Japonsku. Hory, ty mne vždycky braly. V Asii je pořád co poznávat a fotografovat, nechat se inspirovat. Kromě nespoutaných přírodních krás, unikátních historických památek či bizarních velkoměst, kde je život kondenzován snad až na samou hranici možností, mě vždycky zajímalo, jak žijí lidé, jejich zvyky, tradice, strasti, radosti.
Z těch cest pak vznikaly různé cestopisy, například Toulky po Japonsku a Země bohů a démonů. Později to byly velké obrazové publikace jako například Umění japonských zahrad, Svět tibetského buddhismu, nebo Nepál – království pod Himálajem (kniha, která byla v roce 1996 oceněná jako Nejkrásnější kniha roku), dále velmi úspěšný Příběh čaje a cestopis Pod hradbou Himálaje aneb Hledání Šangri-la. Ty tři poslední jsem vytvořil ve spolupráci s manželkou Soňou a synem Michalem.
Lidovky.cz: Jak jste se dostal k fotografování?
U nás doma byl vždycky nějaký fotoaparát, a tak jsem se ho v nějakých dvanácti letech zmocnil. Otec mne v té zálibě podporoval, koupil mi velice kvalitní zvětšovák. To byl impuls, abych si snímky začal sám vyvolávat a zvětšovat. Přítelem naší rodiny byl věhlasný fotograf Jan Lukas. Řadu věcí jsem od něj odkoukal.
Třepotající praporce s tibetskými mantrami doprovázejí buddhistického mnicha na jeho procházce (Sikkim-Indie)
Lidovky.cz: Můžeme se v brzké době těšit na nějakou vaši výstavu?
V Praze jsem naposled vystavoval soubor nazvaný Manang po třiceti letech zhruba před rokem v domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Společně se synem jsme představili několik desítek srovnávacích fotografií z izolované horské vesnice v Nepálu z roku 1979 a 2008. Totožnou kolekci snímků jsme do té vesnice donesli, tvoří tam nyní stálou kolekci v místním muzeu. V sobotu 4. května proběhla v Městském muzeu v Lanškrouně vernisáž mé výstavy Doteky himálajského větru. Až do poloviny června diváci uvidí 70 velkoformátových snímků hlavně z Tibetu, Ladaku, Sikkimu, Nepálu. Od 2. srpna po celý měsíc bude ve foyer divadla J. K. Tyla v Třeboni výstava Chuť čaje=chuť zenu, která pojednává o speciálních zahradách v Japonsku před čajovými domky a bude doprovázena výstavami bonsají, suiseki, keramiky a také předvedením čajového obřadu.
