Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Japonské veřejné záchody jsou čisté a neplatí se za ně, říká Čech

Češi v cizině

  7:00
Daniel Forró se už do Česka vrátit nechce. Japonsko mu přirostlo k srdci a navíc oceňuje všechny výhody, které mu země nabízí. Od dopravní infrastruktury po zdravotnictví. navíc oceňuje to, že se v japonsku nekrade. "Poněkud mne znepokojila absence jakéhokoli zabezpečení vyloženého zboží. Všude kolem byly další budovy, obytné domy, obchody, restaurace, ale manželka mne uklidnila, že v téhle zemi se nekrade a měla samozřejmě pravdu, neztratilo se vůbec nic," říká. Server Lidovky.cz přináší další díl seriálu Češi v cizině.

Daniel Forró

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Přiletěl jsem jenom s kufrem, kontejner s veškerým mým majetkem byl na lodi z Hamburku a měl dorazit do Nagoje asi za pět týdnů. Mojí největší obavou celou tu dobu ze začátku bylo jen to, jestli přijde v pořádku. Naštěstí vše dopadlo dobře, jenom zámek na dveřích kontejneru působením mořské vody zrezivěl, nešel otevřít a museli ho odstřihnout. Pamatuji si, že když jsme v přístavu vyřídili formality a kontejner byl otevřen, všechny krabice a kufry s mými věcmi byly vyloženy na jednu hromadu do kryté, ale otevřené haly, kam bylo ze silnice vidět, a měly tam zůstat přes noc, než je další den ráno převzala stěhovací služba a převezla je do našeho města. Poněkud mne znepokojila absence jakéhokoli zabezpečení vyloženého zboží - skladiště nemělo na straně, kam přijížděla auta s kontejnery, žádnou stěnu, a u silnice nebyl plot. Všude kolem byly další budovy, obytné domy, obchody, restaurace... Projevil jsem jistou obavu vzhledem k eventuální krádeži, která by mohla proběhnout zcela hladce, ale manželka mne uklidnila, že v téhle zemi se nekrade...  Měla samozřejmě pravdu, neztratilo se vůbec nic. Žádný jiný kulturní šok se nekonal, Japonsko jsem nějakou dobu před odstěhováním na pět týdnů navštívil, reálie i jazyk jsem studoval delší dobu. Spíš jsem měl pocit, že jsem se vrátil domů, asi jsem tady už v některém minulém životě pobýval. Takže mne už nemohlo překvapit, že veřejné záchody jsou všude, jsou čisté a za jejich použití se neplatí (tvrdím, že to je důležitý ukazatel kulturnosti národa), že lidé jsou zdvořilí, ohleduplní a usměvaví, že veřejná doprava, infrastruktura, služby, úřady, banky i zdravotní systém fungují atd. atd. Byl jsem ale mírně udiven, když jsem na radnici obdržel (jak jinak než na počkání, tady pracují úřady efektivně) místní identifikační kartu pro cizince, kde anglický nadpis zněl "Alien Registration Card" - jako vetřelec jsem se  ani při nejlepší snaze necítil. Teprve loni se systém registrace cizinců změnil a na nových kartách je už uvedeno pouze Zairjú Kádo (Residence Card). Později jsem se mnohokrát setkal nejen v oficiálních dokumentech a materiálech s podobnými problémy typu "lost in the translation". Japonci mají s cizími jazyky problémy a poněkud svérázně kreativní přístup. Ostatně ani japonština - zejména její zdvořilostní stupně, dialekty a písmo (kde se některé znaky kandži mohou číst podle kontextu až deseti různými způsoby) - také není pro cizince snadná. Nové pro mne bylo jenom řízení auta. Auto jsem nikdy předtím nevlastnil a řidičský průkaz jsem získal těsně před odstěhováním, tedy až ve svých 45 letech, během měsíčního rychlokursu v Brně, kde jsem žil - připlatil jsem si za jízdy a najezdil asi 50 hodin. Ovšem v Japonsku je všechno jinak - jezdí se vlevo, a obě auta v mé nové japonské rodině měla automatickou převodovku. Absolvoval jsem tedy pro jistotu hodinovou zaškolovací lekci v místní autoškole a vrhl se do plného provozu. Problém s tím nebyl - jezdí se tu velmi ohleduplně a pomalu (jinak to ani není možné vzhledem k množství aut a často velmi úzkým silničkám bez krajnic a ulicím bez chodníků), ve srovnání s Českem je tu zcela minimální počet značek, na křižovatkách bez semaforů je málokde vyznačena přednost, takže se s tím řidiči musí popasovat a daří se jim to bez nehod. První rok jsem jezdil na mezinárodní řidičský průkaz, získání japonského nebylo vůbec jednoduché, považuji to za nejtěžší zkoušky v mém životě. To už je ale jiná historie na delší povídání. Vzpomínám si ještě na některá příjemná setkání. Jedno hned druhý den po příjezdu s majitelkou a šéfkou největší místní soukromé jazykové školy, která mi nabídla moji první práci učitele jazyků a překladatele - kromě češtiny jsem tam několik let učil ruštinu, polštinu, angličtinu, němčinu a italštinu (o další jazyky z mého arsenálu nebyl zájem), zařídila mi také první koncertní vystoupení v mateřských školkách v rámci výuky angličtiny, a na jednom koncertě mne představila guvernérovi naší prefektury, který mi pak domluvil další setkání s důležitými lidmi. V Japonsku hraje osobní kontakt a doporučení významné osoby stále velkou roli. Díky tomu, že se tchán znal dobře se starostou našeho města, byl jsem třetí den po příjezdu poctěn pozváním k audienci na radnici. Byl to úspěšný politik, starostou byl zvolen ve čtyřech volebních obdobích za sebou a udělal pro město a občany velmi mnoho dobrého. Zůstal mi nakloněn a potkávali jsme se na mnoha akcích a koncertech, kde jsem vystupoval - často tam míval krátké proslovy. Svoje působení na radnici ukončil letos asi po 16 letech.

Kdo je Daniel Forró?

Daniel Forró (55), narozen v Jihlavě, multižánrový hudební skladatel a koncertní umělec, improvizátor, majitel nahrávacího studia, muzikolog, pedagog, expert na hudební elektroniku a využití počítačů v hudbě, autor odborných publikací, polyglot, autor projektu Body Music Therapy....Od roku 2003 žije v Japonsku, ve městě Kakamigahara v prefektuře Gifu severně od Nagoje. Manželka Čieko je hudební skladatelka, pianistka, učitelka hudby a koncertní manažerka.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Nemyslím, že by Japonci rozeznávali zvyky jednotlivých národů Evropy nebo jiných zemí, to určitě ne, můžeme tedy mluvit obecně o zvycích lidí ze Západu. K tomu se dá uvést, že Japonci jsou tolerantní, chápaví a velmi zdvořilí a cizincům ledasjaké prohřešky odpustí, i když si nejspíš pomyslí něco o nevychovaných západních barbarech. Já bych tu otázku spíš otočil - je to hlavně hostující cizinec-turista, kdo je při návštěvě Japonska konfrontován s jinou kulturou a je  na každém kroku překvapován něčím novým a nezvyklým. Jak už jsem uvedl, díky důkladnému studiu reálií jsem s tím neměl ani ten nejmenší problém, dodržoval jsem všechna psaná i nepsaná pravidla japonské kultury. Dělám to tak i po deseti letech pobytu, stačí k tomu trochu pokory, ohleduplnosti, zdvořilosti a neutuchající potřeby a ochoty učit se stále něco nového. Zůstal jsem tak ušetřen obvyklých faux-pas cizinců v Japonsku, kam patří například hlasité smrkání, chození v přidělených pantoflích po tatami rohožích, velmi oblíbené je také chození v záchodových pantoflích po bytě, vstup do večerní koupele s namydleným tělem, případně vypuštění vany po použití lázně, nebo usednutí či dokonce šlapání po ozdobném výklenku tradičního japonského pokoje zvaného tokonoma. Zvládl jsem napoprvé i všechny záludnosti čajového obřadu. Cizince může utěšit, že mnoho specialit japonské etikety často nezná ani mladá generace Japonců a poučený cizinec je na tom lépe. Snad jen japonské ženy může slušně vychovaný gaikokudžin překvapit dáváním přednosti ve dveřích (nikoli ovšem při vstupu do restaurace), a  japonské seniorky (a že jich tu je!) stojící ve vlaku, v metru nebo autobuse se budou udiveně zdráhat, když jim cizinec uvolní místo. Toho se od japonských mužů nedočkají, je to tu opravdu velmi nezvyklé.  

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Tuto možnost bych zcela vyloučil, moje současná situace ani rodná země mi k natolik zoufalému činu nedává mnoho rozumných důvodů. Pokud by se mi v Japonsku z nějakého důvodu přestalo líbit, stěhoval bych se kamkoli, kde bych měl zaručenou práci a normální slušný život. Obávám se, že tato kritéria mi Česko nenabízí. Když  pominu všechny ty dokonale fungující radosti života v Japonsku, jako je dopravní infrastruktura (šinkansen, perfektní dálniční systém, pohodové chování řidičů na silnicích), státní správa a úřady, veškeré služby, banky, zdravotnictví (v mém věku už to mohu posoudit) a policie, přidám k tomu absenci kriminality, zdvořilou, ohleduplnou a usměvavou společnost, kde neexistuje závist a kde platí dané slovo (za deset let jsem tu nemusel podpisovat jedinou písemnou smlouvu!), vynikající japonskou stravu... atd. atd., to všechno, co v Česku prostě neexistuje a chybělo by mi to, musím brát hlavně ohled na naše děti. Narodily se v Japonsku, vyrůstají tu, mají tu kamarády, je to jejich život. V Česku nemám vůbec nic, začínal bych potřetí v životě od nuly někde v pronajatém bytě, bez zaměstnání, bez auta, bez kontaktů, také přestěhování zpátky by něco stálo a neměl bych ani kam instalovat mé nahrávací studio... Absurdní představa, něco jako hororový sen. V Japonsku se mi daří, jsem tu spokojený a všechno může pokračovat jen směrem k lepšímu. Navíc se už po tak dlouhé době mimo rodnou hroudu cítím při každém turistickém návratu jako cizinec - hodně věcí se mění, a bohužel ne vždy k lepšímu. Už jsem si příliš zvykl na všechno to pozitivní v Japonsku - to, co se tady chápe jako normální, je hodně vzdáleno tomu, co se pod tím rozumí v Česku. Každá cesta tam pro mne znamená nepříjemný kulturní šok, který začíná zavřenými přepážkami na pražském letišti, problémy s najatými dopravci (vozíme do Česka japonské turisty z řad přátel, příbuzných, známých a členů mého fan klubu)... mám pokračovat? Život je příliš krátký na to, aby ho člověk trávil permanentně naštván a stresován bojem o to, co by mělo být zcela normální. Pokud v tom žijete, možná to až tolik nevadí, člověk si zvykne i na šibenici. Pozná se to, až když žijete nějaký čas jinde. Ani v Japonsku není všechno dokonalé, ekonomika nebo vzdělávací systém má nedostatky, japonská společnost má také určité problémy, existují tu podivné náboženské sekty, sebevraždy, ani v mém oboru - v hudebním životě - není všechno ideální. Máme tu nepříjemné komáry, velké jedovaté stonožky mukade, čínské gastarbajtry kradoucí mandarinky v cizích zahradách... Také příroda dělá, co může, aby život nebyl tak jednoduchý - všechna ta zemětřesení, tajfuny, cunami, sopky, sesuvy půdy, záplavy, sněhové kalamity, do toho občas vybuchne nějaká ta atomová elektrárna - člověk se musí naučit žít s pocitem, že může kdykoli přijít o všechno, včetně života. Ale to jsou prkotiny ve srovnání s tím, jakou katastrofu představují pro ČR její vlastní politici.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Nezdravá a tučná česko-moravská kuchyně mi tedy určitě nechybí, má svůj smysl v chladném podnebí střední Evropy. Zdravá a lehká japonská strava je pro velmi horké a vlhké klima vhodnější a zcela mi vyhovuje. I když mi rýže vždycky chutnala, nikdy bych si nemyslel, že ji můžu jíst třikrát denně, dokud jsem neochutnal tu japonskou. Dlouho mi chyběl český tmavý chléb, tady je žitný chleba stále ještě exotika a ten z importu tu patří mezi drahé luxusní zboží, dá se koupit jen ve velkých městech. Máme ale domácí pekárničku, manželka před pár lety zjistila, kde se dá objednat žitná mouka, a naučila se péct výborný chleba. Japonci také ještě málo znají a jedí sýry, ty z dovozu jsou velmi drahé, opět se dají koupit jen ve speciálních prodejnách a ceny jsou astronomické. To jediné postrádám, ale je to bohatě vynahrazeno mnoha jinými specialitami japonské kuchyně. Z českých jídel občas děláme bramboráky, česnečku, zkusili jsme i čočku (tu tady také vůbec neznají a nejedí). Bramborový salát tu znají, dělají podobný, s tím českým jsem tedy moc parády nenadělal. Japonci jsou zvědaví a otevření všem novotám, takže rádi ochutnají něco, co neznají. Našim přátelům české bramboráky nebo bramborový salát chutnaly, ale nemají pochopitelně žádný důvod k přechodu na podobné exotické pokrmy. Nicméně v rámci propagace české kultury založila manželka můj fan klub, a vydává časopis nejen pro členy "Club Daniel", kde mimo jiné publikujeme i recepty na česká jídla. Někteří naši přátelé občas něco doma vyzkoušejí.

Lidovky.cz. Máte děti? Učíte je česky?
Máme dvě děti, dcerka má 7 let, syn 5. Nenazval bych to učením, prostě s nimi od narození mluvím spisovně česky, jak jsem zvyklý, čtu jim české knihy, mají rády i české animované filmy pro děti. Rozumějí mi všechno, ale odpovídají mi už japonsky a některé české slovo jim uklouzne spíše jen omylem (líbí se jim "počítač" a večer říkají "dobrou noc"). Je to logické, s češtinou jsem tady sám, japonština je v přesilovce - zní všude kolem ve škole, ve školce, od prarodičů, mámy, kamarádů... S tím nemá smysl jakkoli bojovat, a zvukově je japonština příjemná a libozvučná. Učím děti také anglicky. Není zcela vyloučeno, že později mohou mít zájem o hlubší studium češtiny, pokud k tomu budou mít nějaký důvod. Základ mají, jazyku rozumějí, potřebují jen získat jistotu a znalost gramatiky, aby mohly i mluvit. Jako lingvista bych to uvítal a budu jim v tom nápomocen, ale mám v tomto směru určité pochybnosti. Nepovažuji ale vůbec za důležité, jakou řečí mluví. Jde jen o to, aby jazyk a řeč používaly kvalitním a kultivovaným způsobem, a to se jim daří - často musím konzultovat slovník, abych jim rozuměl, mají už větší slovní zásobu než já. Navíc mluví místním dialektem, tam mi moje spisovná japonština není co platná. Ještě důležitější je, aby řeč byla také nositelem nějakých myšlenek. A nejdůležitější je, aby si naše dětičky uvědomovaly svoji identitu, jak japonskou, tak i českou, a aby z nich vyrostli dobří lidé. Tam jazyk už příliš velkou roli nehraje.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Japonci mají tradičně dobré povědomí o české kultuře i některých reáliích a máme zde velmi dobré jméno. Starší generace okamžitě zmíní paní Čáslavskou, ví se tu o Pražském jaru 1968, o Dubčekovi (tam je ovšem co vysvětlovat, aby tomu rozuměli správně) - v jejich školních učebnicích je to propojeno i s písní Beatles "Hey Jude" a příběhem paní Kubišové. Znají Prahu, mnozí ji navštívili a mají povědomí o Karerubaši (Karlův most), Furatočani (Hradčany), orloji... Znají tu i něco málo z české klasic ké hudby: Smetanova Vltava pod německým japanizovaným názvem "Morudau" má i japonský text a je ve školních zpěvnících, oblíbená je i Dvořákova Novosvětská symfonie - obě skladby nesmějí nikdy chybět v programu českých orchestrů na japonském turné (zrovna je tu Česká filharmonie i Filharmonie Brno a hádejte, co je na programu?), pentatonická melodie pomalé věty je také večerní znělkou našeho města, z veřejného rozhlasu zní každý den v pět hodin v poněkud legračním elektronickém aranžmá. Mnozí vědí dobře i o kvalitě českého piva, i když je potřeba jim vysvětlit, co vlastně znamená Pirusuná (Pilsner) a Badowaiza (Budweis), málokterý Japonec také ví, že jejich pivovary pomáhali před více než sto lety budovat i čeští specialisté, čeští sládkové je naučili vařit pivo a používá se tu i český chmel. Méně je tu známa česká literatura, jen málo lidí ví o Kafkovi nebo Čapkovi. Větší povědomí je o filmu, mají rádi filmy Karla Zemana i Jana Švankmajera, děti znají dobře Krtečka. Ve velké oblibě je tu i jakási Miša - nějaký čas mi trvalo, než jsem dekódoval, že je to Alfons Mucha po francouzsku. Pokud se podaří dostat Slovanskou epopej na výstavu do Japonska, bude to obrovská atrakce a senzace a nepochybuji o úspěchu tohoto plánovaného podniku.

Češi v cizině

Sledujete rubriku Češi v cizině a zdá se vám, že v seriálu některé země chybí? Jsou to zrovna ty, ve kterých žijete? Ozvěte se nám.

Pokud se s námi chcete podělit o svoje názory a dojmy, napište nám na adresu cesivcizine@lidovky.cz. Uveďte svoje jméno a krátce popište místo, kde žijete a důvod, proč jste do zahraničí odjeli. Jako předmět zprávy uveďte "Češi ve světě".

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Jako cizinec, byť s právem permanentního pobytu, nemám volební právo, a politiku nesleduji. Ostatně nedělal bych to ani kdybych volební právo měl, politika mne nikdy nezajímala. Zajímá mne jen kvalita života, a ta je dána tím, do jaké míry všechno funguje nebo nefunguje - veřejná doprava, státní správa, infrastruktura, služby, zdravotnictví, vzdělávací systém, ekonomika... Je mi úplně jedno, kdo je u moci, pokud všechno funguje, jak má, a pokud státní orgány a politici občany zbytečně neopruzují, nejsou propojeni s organizovaným zločinem a nerozkrádají veřejné prostředky. Tady v Japonsku stále ještě život, mentalitu a společenské vztahy určují dávné tradice, velkou roli hraje konfucianismus a kodex bušidó. Morálka, čest, pravdomluvnost apod. tu ani po 140 letech od zrušení třídy samurajů nejsou prázdnými pojmy, to se nutně musí odrazit i v politické kultuře. Kde to začíná čistými a bezplatnými veřejnými záchody, tam to nemůže končit špatně. Nějaké korupční skandály tu před lety také byly, z důvodů mně neznámých i tady existují historií nepoučitelní pomatenci sdružení ve spolku zvaném "komunistická strana", jsou tu i jakási ultrapravicová nacionalistická hnutí, ale nepředstavují pro demokracii žádné nebezpečí. V případě České republiky se o jakékoli "politické kultuře" mluvit nedá, nic takového tam neexistuje a pochybuji, že někdy existovat bude. Další z důvodů, který mi nedovolí se do rodné země vrátit. Mám raději císařpána než nějakého knížete nebo nedejbože pouhého zemana. Santa Klause tu můžeme potkat jen kolem Vánoc, na rozdíl od toho českého nesbírá pera, a všichni ho mají rádi, protože rozdává dárky a nikomu neradí, aby vystoupil z EU... Ono taky z té dálky tady se to všechno jeví trochu jinak, asi jako když se plácají žáby a mloci v malé bahnité louži mezi Šumavou a Orlickými horami. Nicotné, malicherné. Takové malé české hezké, ale svět to moc nezajímá... Ovšem nás Čechy v cizině, kteří se snaží ukázat to nejlepší z české kultury a důstojně reprezentují zemi svého původu, tohle všechno dost štve - znehodnocuje to naši práci. Takže, páni politici, buďte tak laskavi, přestaňte škodit a dělat ostudu, a začněte konečně dělat něco pořádného pro národ a stát.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...