Právě o hlavním městě je tento text. Musím říci, že mě před pár dny Kyjev značně překvapil. Přestože na Ukrajině byla většina mých dobrých přátel i řada známých, metropole vypadala jako by se tu prohnala epidemie nějaké nemoci, která vyhubila skoro všechny turisty.
Tedy ne, že by mi město bez pánů a dam s deštníky nad hlavou nějak extrémně vadilo, ale působilo jaksi zvykle a bez davů zmatených dovolenkářů nepatřičně. Viděl jsem hlavní města různých států, ala takhle turistů prosté, ještě ne.
Rozhledna za štítem
Jedním z unikátních zážitků, které město nabízí zvědavým návštěvníkům, je výstup ke štítu monumentu, známém jako Matka země (Батьківщина-Мати). Jedná se o 102 metrů vysokou sochu ženy, jenž v jedné ruce třímá štít (se symbolem sovětské republiky) a v druhé meč (sám o sobě měří 16 metrů) a pod jejímaž nohama se ukrývá muzeum druhé světové války.
Možná by se to nezdálo jak nic moc zajímavého, ale tato soch je jednou z nejvyšších staveb ve městě a k jejímu vrcholu vede jakási „ferata“ vnitřkem sochy. Nahoru mohou vždy jen dva lidé současně a celý výstup i sestup trvá něco kolem 45 minut. Dokážete si představit, jak mál lidí může každý den tento výlet podniknout? Přesto, když jsme k soše dorazili, cesta byla volná, nikde nikdo, a my mohli rovnou vzhůru.
Černobyl a Pripjať. Procházka místy, kde bylo vše živé umlčeno |
Nejdříve nás místní zřízenec (nemluvil ani slovo anglicky) vyzval, abychom s ním nastoupili do výtahu. Byla to sranda, i když výtah byl mnohem starší, než by se mi bylo líbilo. Jelo se nahoru. Pak Ilja vytáhl knihu, a že prý se musíme zapsat. Rok narození, rodné číslo a tak dále. Bez toho to nešlo a ve mně trochu hrklo. Chtěli podpis, co kdyby se něco stalo, ale co by se mohlo stát, že?
  |
Když jsme tedy oba hodili parafu do knihy, Ilja vytáhl dva opravdu divné sedací úvazky, vlastně jenom pásy kolem boků s jednoduchou sponou a jedním železným okem. Obvinul nás jimi a nám lehce zmrzl úsměv na rtech. Následoval znovu výtah, tentokráte ještě těsnější a rozhrkanější než ten předešly, ale pořád se jelo výš.
Vyskočili jsme z kabinky a náš průvodce si to namířil rovnou k ocelovému lanku, které se ztrácelo v tunelu. Chvíli se nám pokoušel vysvětlit, co máme udělat nahoře až dolezeme, ale z našich nic nechápajících výrazů nějak vydedukoval, že na to přijdeme sami. Zacvakl karabinku (moc tak ale nevypadala) do ocelového lanka a my vyrazili nahoru.
Došlo mi, že lezeme levou rukou velké sochy. Nejdříve byla cesta nepříliš kolmá, ale po chvíli už jsem se protahoval úzkou štěrbinou vzhůru a litoval, že jsem si dole nenechal můj malý batůžek. Průlez je totiž tak úzký a věci na zádech mi ztěžovali pohyb.
Najednou se nade mnou zhmotnil poklop. Za ním už bylo světlo a nádherný výhled do okolí. Ilja nikam nespěchal, měli jsme tak spoustu času a ten výhled za to rozhodně stál, pod námi se rozkládal Kyjev.
Náměstí už není v plamenech
V prostorech pod samotnou sochou se nachází zajímavé muzeum. Zvláštní je hlavně tím, že popisuje události, které se ještě nyní odehrávají. Najdete zde mnoho propriet z náměstí Majdan, z revolučních dní, spousty vlajek, cedulí, přileb a štít. Válka na východě však stále pokračuje. Návštěvník tak trochu může proniknout do událostí vlastně ani ne tak starých.
Muzeum je obklopenou starou vojenskou muzikou, spousty letadel, tanků, raket atd. Jen o pár kilometrů dále se nachází náměstí Majdan (Nezávislosti), kde se před pár lety tvrdě střetávali demonstranti s představiteli vlády. Náměstí v těch pohnutých dobách vypadalo jako bojiště, nyní je uklizené, opravené a působí pravdu malebně. Přesto ho lemují památníčky na ty, kteří v bojích padli.
Zatímco Kyjev se z těžkých chvil vzpamatoval, východ země na svůj mír stále ještě čeká. To by však nemělo bránit lidem, tuto nádhernou zemi poznat a možná i svoji troškou přispět k její obnově.
