3. ledna 2018 6:57 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Na kole přes Afriku: Čtyřicet dní bez piva

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Bojoval jsem s větrem a stále stejnou, neměnící se krajinou. Problém je s... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bojoval jsem s větrem a stále stejnou, neměnící se krajinou. Problém je s... | foto: Tadeáš Šíma

„Čtyřicet dní bez piva! Dokážeš si to vůbec představit?“ Ptám se před poslední půlnocí v roce 2017 Aliho na recepci kempu Menata v Nouakchottu, hlavním městě Mauritánie. „Dokážu.“ Odpovídá smutně, když obrací stránku románu o rytíři Donu Quijotovi de la Mancha. „Víš, v Mauritánii s alkoholem nepochodíš. Ani ho nikde neseženeš. To je o kriminál.“ Poučuje mě.

Jak jsem se ale do Nouakchottu dostal?

Druhý svátek vánoční jsem z městečka Bir Gandouz vyrazil na hranice Maroka (Západní Sahary – chcete-li) a Mauritánie. Kluk z Gambie, který šel směrem na sever od hranic, vyzvídal, zda jsem neviděl nějakou policejní hlídku. Svěřil se, že prchá do Německa za rodinou, která tam vloni odešla. Tvrdil, že je to jeho druhý pokus dostat se do Evropy. Když se rozhlédnu kolem sebe a představím si, jak asi pětadvacetiletý kluk s báglem a pětilitrovým barelem vody, překračuje načerno hranice v této vyprahlé krajině, aby viděl svou rodinu, je to pro mě drsná zkušenost.

Po pěti tvrdých dnech v poušti jsem konečně spatřil hlavní město Mauritánie. Z Nouakchottu na hranice Senegalu mi zbývá 10 Třešňáků jízdy na kole Apache. To znamená, že brzy přejedu Saharu a vydám se do říše Baobabů.
Na cestě mě prověřují policejní hlídky. Řidiči kamionů je uplácejí mauritánskou ukíjou, ale pro mě jsou to ideální pauzy, alespoň nemusím šlapat.

Na hranice jsem dorazil kolem čtvrté hodiny odpolední. Zavírají se v 17:00. Postavil jsem si tedy stan za místním hotelem (hoteliér byl velmi šťastný, že přišel o kšeft). Ráno přesně v 9:00, kdy se hranice znovu otevírají, jsem se s výstupním marockým razítkem v pasu rozloučil s touto parádní zemí plné čaje a vřelých Mohammedů. Po třech kilometrech cesty „nikoho“ Vás přivítají mauritánští celníci se zelenými turbany a jednou fenkou německého ovčáka, která dokáže vycítit alkohol z brašen. Všude kolem je spoustu chlapíků, co nabízejí výměnu peněz s „výhodným“ kurzem a SIM karty. Za vízum dáte 55 euro. Po třech hodinách opouštím hranice a vjíždím do pouště.

Mapa cesty

Od hranic až do hlavního města Nouakchottu překonávám poušť pět dní. Západní Sahara byla spíše kamenitá, v Mauritánii už ani ty kameny nejsou. Všude tuny písku přesouvající se z jedné duny na druhou. Bojoval jsem s větrem a stále stejnou, neměnící se krajinou. Problém je s hledáním místa na přespání. Moc chráněných míst před větrem podél cesty nenalézám. Stavění stanu v takovém vichru není vůbec jednoduché. Jednu noc jsem však strávil v budově u telefonního vysílače. Tam mě totiž pozval místní „strážce stožáru,“ jak si honosně říká, Hamid.

Na cestě mě prověřují policejní hlídky. Řidiči kamionů je uplácejí mauritánskou ukíjou, ale pro mě jsou to ideální pauzy, alespoň nemusím šlapat. Po pěti tvrdých dnech v poušti jsem konečně spatřil hlavní město Mauritánie. Z Nouakchottu na hranice Senegalu mi zbývá 10 Třešňáků jízdy na kole Apache. To znamená, že brzy přejedu Saharu a vydám se do říše Baobabů.

„Hele Ali, co si myslíš o Cervantesovi? Byl to génius, ne?“ Ptám se recepčního, zřejmě znalého světové literatury. „Já ti ani nevím. Ona je ta kniha ve španělštině. Já akorát podtrhávám slovo Barcelona, když ho tam objeví,“ odpovídá Ali s dresem Messiho.

Šťastný Nový rok s větrnými mlýny!

Mou cestu můžete sledovat na Facebooku, na Instagramu (#tadyada) a na webových stránkách

Tadeáš Šíma
  • 1Diskuse