„Aha, to nejspíš už odsloužil řetěz,“ řekl jsem si ještě s mírnou dávkou optimismu. Z domova moc náhradních dílů nevezu, ale řetěz zrovna ano. Zavezl jsem Zebru do dvora, kde se pár mechaniků vrtalo v motoru staré Toyoty. V Africe je Toyota fenomén. Vyměnil jsem řetěz a s velkou dávkou optimismu do toho znovu šlápl.
Na kole přes Afriku: Z Konga do Angoly. Na hranici jsem dostal párky a marmeládu |
Jenže řetěz si prokluzoval vesele dál. „Tak to je v háji,“ řekl jsem si s velkou dávkou negativismu. Jeden z mechaniků, který uměl pouze portugalsky, mi dal číslo na jakéhosi Bena. Že prý mluví anglicky a v kolech se vyzná. Dovolal jsem se Benovi: „Víš já se zase tak v kolech nevyznám, jel jsem na něm jednou v Kanadě. Ale pošlu ti číslo na Jonathana, ten ti pomůže.“ Jonathan mi nemůže pomoci, protože je v Luandě, ale dal mi kontakt na Filipa.
S Filipem jsme obešli celé město. Všechny servisy, kde by mi mohli pomoci, ale neúspěšně. Kontaktuji ještě svoji spojku přes kola, Claudia z Luandy a ten mi jen potvrzuje mojí černou předtuchu. Musím se vrátit do Benguely do servisu k Igorovi Silvovi, který mi minulý týden vyplétal zadní kolo. Nakládám ještě týž den kolo do autobusu a jedu zpátky těch 400 kilometrů, ve kterých jsem prolil litry potu. Není mi úplně do zpěvu. Naštěstí v Benguele mám přátele, kteří mi zajistili ubytování u Maria. Jihoafričana, pracujícího u rybářské firmy. Nakládá mě i s kolem uprostřed noci na nádraží a jedeme do jeho domku na pláž.
Druhý den mě SuperMario, jak jsem mého nového kamaráda překřtil, dovezl znovu k Igoru Silvovi, který už o mně věděl. Bylo potřeba vyměnit kazetu a přední převodník. Když už se v tom šestinásobný mistr Angoly v silniční cyklistice tři hodiny vrtal, vyměnil jsem rovnou i ložisko. Snad to vydrží až do cíle!
  |
Do Lubanga jsem se nechal znovu dovést autobusem a byl jsem domluven s Filipem, že u něj přespím. „Nemám teď čas, dojeď do nákupního střediska Millenium a počkej tam na mě,“ stálo v sms od Filipa. Našel jsem tedy nákupní středisko, které mimochodem je v této části Afriky poněkud bizarní a objednal jsem si hamburgera v občerstvení. Najednou se u mě zastaví mladá bílá holka a zkouší ze mě portugalsky vymámit, co jsem zač. Když to nevyšlo, zkusila angličtinu. A když to vyšlo a zjistila, že jsem ze Šumavy, tak už jsme začali klábosit česky. Svět je malý a o náhody tu není nouze. Klára pracuje v Angole pro Člověka v tísni. Vůbec v Lubangu neměla být a už vůbec ne v tomto obchodním středisku. Každopádně tak nějak všechno do sebe zapadlo, že jsem strávil příjemné dva dny ve společnosti krajanů Kláry, Dana a Ondřeje.
Na hranice s Namíbií mi to z Lubanga trvalo čtyři dny celkem vydatného šlapání. Kolo drží, cesta je ve výborné kondici a krajina je zase trochu jiná než severněji v této zemi. Oblast je spíše rovinatá a potkáváte tady spoustu krav. Skončilo období dešťů a podél cesty vidíte jezírka a podmáčená rýžová políčka. Baobaby jsou stále přítomné a někdy je u nich i rezavý tank z nešťastných dob minulých této krásné země. Angola mi bude chybět.
Mou cestu můžete sledovat na facebooku: Na kole přes Afriku, na Instagramu: #tadytada a na webových stránkách: www.tadytada.cz
