20. února 2018 15:00 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Na kole přes Afriku: Setkání s Mirečkem

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Vjíždím do Burkiny Faso. Moc často tady asi bílé cyklisty s plnou polní... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vjíždím do Burkiny Faso. Moc často tady asi bílé cyklisty s plnou polní... | foto: Tadeáš Šíma

Vízum do Ghany jsem zdárně vyzvedl na ambasádě, takže cesta dál na východ může pokračovat. Loučím se s Bamakem a po dvanácti dnech odpočinku v kempu znovu sedím na svém Apachi. Zhruba třicet kilometrů za městem ustává provoz a zase si užívám pěknou cestu, na kterou jsem byl zvyklý na západě Mali.

V Bamaku jsem byl deprimovaný z toho věčného čekání na víza a z velkého ruchu, který ve městě panuje, že jsem úplně zapomněl, jak Mali na jihu vypadá. Podél cesty je spoustu stromů a vysoká tráva, občas obrovské termitiště obalující suchý strom a ve vesnicích usměvaví a vstřícní obyvatelé.

Kopcovitá krajina mě baví více než rovina, a tak denně najíždím přes sto kilometrů. Mali a Afrika obecně je skvělým místem pro kempování v divočině.
V Bamaku jsem byl deprimovaný z toho věčného čekání na víza a z velkého ruchu, který ve městě panuje, že jsem úplně zapomněl, jak Mali na jihu vypadá.

Kopcovitá krajina mě baví více než rovina, a tak denně najíždím přes sto kilometrů. Mali a Afrika obecně je skvělým místem pro kempování v divočině. Kolem cest je hodně volného prostoru s ideálními místy pro bivak. A můžete si být jistí, že na Vás v noci místní nepřijdou. Pro ně je nepřirozené trávit noc mimo svůj domov a kempování ve volné přírodě se často bojí. Kolem poledne je však velké vedro, teploměr mi ukazuje i 54 stupňů Celsia. Jsem však tak špinavý, že sluneční paprsek přes ten nános špíny k pokožce nepronikne.

Jsem asi tři dny cesty od Bamaka a jedu si do mírného kopečku. Už se smráká, když mě předjíždí Toyota a na kopci zastaví. Když kopec vyšlápnu svou šnečí rychlostí, u auta stojí Malijec a křičí na mě pěknou češtinou: „Kam to jedeš, chlape?“ A tak jsem potkal Sanugu. Doktora z nedalekého města Sikasso, který studoval šest let v Bratislavě od roku 1988 do 1994. Pozval mě k sobě domů. Druhý den, když jsem došlapal do Sikassa, poznávám jeho rodinu. U oběda jsem hlavní atrakcí pro jeho sedm dětí. „Já ti říkal, že je to velká africká rodina!“ Směje se na mě Sanuga a já si připadám jako doma.

Můj malijský přítel mi doporučil, ať přespím na hezkém místě nedaleko hranic s Burkinou Faso. „Tam se ti bude líbit. Je tam hodně vody a můžeš se umýt,“ povídá Sanuga. „Já asi musím hodně smrdět, viď?“ Ptám se Sanugy při loučení. „Trošku.“ Směje se na mě doktor.

Měl pravdu. Místo zvané Chutes de Farako, je opravdu parádní k odpočinku a jen jeden Třešňák od hranic s Burkinou Faso. Vodopád představuje přírodní sprchu, kterou už jsem opravdu potřeboval. V Evropě by takové místo bylo plné turistů. Tady mě navštívilo pouze stádo krav Zebu, které se přišlo napít do blízké laguny.

Mapa mé cesty

Vjíždím do Burkiny Faso. Moc často tady asi bílé cyklisty s plnou polní nevídají. To by vysvětlovalo údivy a poplašené výrazy v očích místních celníků. Hodinu se radili, zda potřebuji mít doklady od svého dopravního prostředku. Došli k závěru, že nepotřebuji, ale chtěli vidět řidičský průkaz.

V kempu Sleeping Camel v Bamaku jsem se seznámil s Andrejem Morovičem ze Slovinska. Andrej už pěknou řádku let bydlí v Burkině Faso. Pozval mě k sobě domů do města Bobo-Dioulasso. A protože to mám při cestě do Ghany, zastavil jsem se u něj načerpat energii na další cestu.

Mou cestu můžete sledovat na facebooku: Na kole přes Afriku a na Instagramu: #tadytada a na webových stránkách: www.tadytada.cz

Tadeáš Šíma
  • 0Diskuse