Na návštěvě u eskymáků v království věčného ledu. Vítejte v Grónsku

Grónsko tehdy v mých očích představovalo zemi totálně panenskou, divokou a nespoutanou. Když jsem tam po letech konečně dorazil, pochopil jsem, že navíc jde o zemi neskutečně krásnou a bohatou.

Na návštěvě u eskymáků

Odlétám malým vrtulovým letadlem z Reykjavíku, které mne za tři hodiny přenáší na západní pobřeží Grónska, do městečka Ilulissat. Toto místo v severním Grónsku jsem zvolil z mnoha různých důvodů, tím hlavním je Unescem chráněný ledovcový fjord Icefjord s nejproduktivnějším ledovcem severní polokoule.

-

Už let do Grónska přestavuje zážitek, na který se nezapomíná. Po přeletu největšího ledového štítu severní polokoule se před námi objevily pobřežní fjordy vyplněné kusy ledu. Krátká ranvej letiště v Ilulissatu vyžaduje nasazení speciálních letadel a jistou ruku zkušeného pilota. Letiště sice vypadá jako bouda místního aeroklubu, ale pro zdejší obyvatele je často jedinou spojnicí s civilizací.

Ač si připadám doslova jako „na konci světa“, jsem ve třetím největším městě Grónska, s veškerým základním servisem potřebným k životu na okraji oceánu a ledové pustiny. Je tu supermarket a spousta malých obchůdků, banka, nemocnice, kostel a na okraji zástavby malá elektrárna. Spousta obyvatel nemá auto, civilizace totiž s hranicemi městečka končí. Využívají spíše kola, lodě a v zimě psí spřežení. Naprostou převahu psí dopravy dokazují stovky psů uvázaných mezi domy i na loukách za městem.

V království ledu

Následující den mám v plánu navštívit hlavní přírodní zajímavost a atrakci oblasti, kterou je Sermeq Kujalleq, nejproduktivnější ledovec severní polokoule a zároveň největší ledovec, který ústí v moři. Tento ledovec vypouští do padesát kilometrů dlouhého fjordu deset procent veškerého grónského ledu! Sermeq Kujalleq se také vyznačuje velkou rychlostí, ledová masa se k moři sune rychlostí až čtyřicet metrů za den!

Vyrážím na pěší výlet podél fjordu. Už po kilometru chůze od města přicházím k pobřeží, odkud se naskýtá pohled na nekonečně dlouhý prostor vyplněný ledem. Vypadá to jako ledovec, ve skutečnosti ale jde o fjord s odlomenými a plovoucími kusy ledu. Samotné čelo ledovce se ztrácí v oparu o nějakých padesát kilometrů dál ve vnitrozemí. Po neznatelné stezce postupuji na jeden z vyhlídkových vrcholů a obdivuji tu ledovou nádheru pode mnou. Vystupuji na zaoblená skaliska, překračuji desítky zurčících potůčků, fotím sotva znatelné růžové kvítky lomikamenů…

V jedenáct večer stále svítí slunce a vzhledem k poloze města stovky kilometrů nad polárním kruhem tu ani o půlnoci nezapadá. Po návratu z túry nasedám v přístavu na malou dřevěnou loď a vyplouváme na půlnoční plavbu mezi plovoucí ledy. Ani ne za dvacet minut se ocitáme v labyrintu obrovských plovoucích ker, vysokých jako paneláky. Tu a tam zahlédneme loďky rybářů nebo nad námi přelétne racek. Jinak panuje naprosté ticho přerušované občasným rachotem padajících odlomených ker. Půlnoční šikmé světlo a bezvětří kouzlí mezi obřími krami fantastickou atmosféru světel a stínů.

Jak chutná velryba

Po několika dnech poznávání Ilulissatu a okolí se naloďuji na místní lodní linku, která směřuje napříč Baffinovým zálivem na ostrov Disko. Podle informací by na tomto největším grónském ostrově měly být skvělé podmínky pro treking a také si od návštěvy slibuji mnohem větší odlehlost a tedy minimum návštěvníků. Loď je plná eskymáků (místní se většinou k tomuto pojmenování hrdě hlásí), vracejících se do svých domovů. Jsem tu evidentně jediný cizinec.

Městečko s nevyslovitelným jménem Qeqertarsuaq (dánsky se jmenuje Godhavn) leží pod monumentálními kilometr vysokými útesy, které se zvedají přímo z moře. I tady, sto kilometrů vzdušnou čarou od ledovce v Ilulissatu, pozoruji obrovské plovoucí kusy ledu, které překonaly obrovskou vzdálenost a „zaparkovaly“ na zdejší pláži. V městečku žije komunita rybářů a v době mé návštěvy zrovna vrcholí tah malých rybek huňáčků severních, které místní děti s velkou radostí loví na pláži do síťek.

Můj pobyt na ostrově Disko má i svůj gurmánský podtext. Každý den se mě totiž Augusta zeptá, co bych chtěl uvařit k večeři. Nabídka je sice jednoduchá, ale pro našince poměrně exotická: velryba, pižmoň nebo ryba. Postupně jsem tak ochutnal víceméně všechna polární zvířata, a to včetně tuleně a delikatesy v podobě šunky z ledního medvěda. Po této zkušenosti musím uznat, že ač nesouhlasím s lovem velryb, tak domorodce docela chápu – velrybí maso je velmi chutné a přes náznak rybí chuti bych ho přirovnal k velmi jemnému stejku z divočiny.