Na toaletu nosí Japonci speciální papuče, říká Češka

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny v Japonsku? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem cestou z letiště vystoupila z metra a poprvé se tak ocitla „na vzduchu“. Byl večer zkraje dubna, všude kolem rozkvetlé sakury a z blízké restaurace byla cítit sójová omáčka a marinovaný úhoř. Přišlo mi to jako ta nejhezčí vůně na světě.

Lidovky.cz: S čím jste v Japonsku narazila? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Vzhledem k tomu, že mému prvnímu pobytu předcházelo několik let intenzivního studia japonské kultury, podařilo se mi vyhnout běžným trapasům – například smrkání na veřejnosti, zapichování hůlek do jídla či chození po domě v papučích, které jsou určeny jen k návštěvě toalety. Mnohem těžší však bylo přizpůsobit se určitým modelům chování, zvyknout si na značnou byrokracii a především velkou nepružnost v řešení některých problémů. Myslím, že mnoha Čechům žijícím v Japonsku dlouho trvá, než se naučí neprotestovat a přijmout fakt, že některé věci se prostě budou řešit složitě a basta.

Lidovky.cz: Jak jste se dostala k překladu komiksů?
V roce 2009 mě oslovilo polské nakladatelství Hanami specializující spíše na „umělečtější“ mangu, nakonec jsem pro ně přeložila pět komiksů včetně půvabné sbírky povídek Myšlenky smyšlenky od Daisukeho Igarašiho či Města světel od Inia Asana. Bohužel, Hanami se v průběhu dvou let z českého trhu stáhlo, ale téměř vzápětí mě oslovilo nakladatelství CREW, pro které se mi poštěstilo překládat některé z podle mě nejlepších sérií, které u nás vyšly – mj. Death Note, Bleach, Útok Titánů či klasiku z 90. let Gunsmith Cats. Celkem mám za sebou zhruba šedesátku japonských komiksů a pevně doufám, že jich ještě pár přibude.

Lidovky.cz: Jak Japonci vnímají umění?
Všemi smysly. A také dokáží udělat umění z věcí, které u nás běžně odbýváme – například z oběda v krabičce či obyčejného obalu na deštník. První měsíce jsem byla v hrozném pokušení schovávat si každou igelitku nebo plechovku od džusu, protože mi to všechno připadalo hrozně pěkné. Postupem času člověk sice trochu otupí (a také si uvědomí, že japonská posedlost úhledným balením je často dost neekologická), ale stejně mám dodnes doma haldu ozdobných krabic od cukroví, do kterých ukládám všechno možné.

Lidovky.cz: Proč si myslíte, že manga oslovuje tolik čtenářů na celém světě, včetně Česka?
Pro mnoho čtenářů je atraktivní vizuální zpracování mainstreamové mangy, typický vzhled protagonistů, zajímavé grafické zpracování zvukových efektů či působivá skladba rámečků. Podle mě však její největší kouzlo spočívá v ohromné rozmanitosti. Manga zahrnuje obrovské množství žánrů a stylů, takže si dokáže najít opravdu široké spektrum čtenářů všech věkových skupin. Navíc nabízí trochu jiný systém hodnot než ten, který je většině západních čtenářů vlastní – není tak ideově černobílá, přistupuje volněji k sexu či násilí, ale zároveň dokáže nenapodobitelným způsobem hrát na city. Je to obrovský a rozmanitý svět, který může čtenář objevovat po celý život.

Lidovky.cz: Uvařila jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Přiznám se, že ani ne, jelikož moje studijní pobyty se vyznačovaly tou vynikající vlastností, že jsem nemusela vařit vůbec. Jen jednou jsem v rámci nějaké univerzitní oslavy udělala bramborák, ale už si nevzpomínám, jaký měl úspěch. Daleko raději pro přátele z Japonska vařím, když mě přijedou navštívit k nám do Česka. Úspěch má hlavně česká klasika – řízky, guláš, omáčky, polévky. Několik mých přátel také s nefalšovanou slzou v oku vzpomíná na svíčkovou mojí maminky a tatínkovy ovocné knedlíky.

Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je základy japonštiny?
Nemám, ale to mi nebrání učit děti cizí. Na ulici je prý chytat nesmím, takže mi nezbývá než vyučovat v jazykové škole. Nejraději učím děti kolem čtyřiceti let, to už se s nimi dá mluvit celkem rozumně.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Většina Japonců si okamžitě vybaví Prahu, mnoho jich také vyloví z paměti nějakého českého skladatele – nejčastěji Smetanu, Dvořáka či Janáčka. Starší lidé občas vzpomenou Věru Čáslavskou, ti mladší zase Jana Švankmajera či Karla Zemana.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Japonskou politiku sleduji jedním okem, především v posledních letech, kdy mnoho mých přátel přemohlo typicky japonskou apatii vůči politickému dění a zapojili se do něj osobně. Příčinou této změny je především jejich nespokojenost s vládou premiéra Abeho, která podle části japonské veřejnosti směřuje až příliš doprava a nahrává tak nejrůznějším extremistickým skupinám. Ostatně myslím, že podobné trendy lze v posledních měsících sledovat i u nás.