Byla to pro nás veliká výzva, nakonec jsme to zvládli bez újmy na zdraví i jakéhokoliv ohrožení. Někteří cestovatelé si myslí, že jsme měli jen štěstí, v každém případě jsme to zvládli a nyní je před námi další úkol - Kongo. Již loni jsme ho na pár dní navštívili, nyní nás ale čeká hned ta nejzapadlejší část země, o jejíž existenci snad asi neví ani samotní Konžané.
Únavné šacování policií i vojáky
Odjíždíme z Juby 18.4.2014 směrem do města Yei. Pro svůj odjezd jsme si zvolili večerní čas, protože jsme chtěli někde na trase najít nějaké místečko na spaní. Hned při výjezdu z města si nás ale vojáci podali. Všechno z auta vyndali a vše měli chuť kontrolovat. Těch kontrol zažíváme každý den třeba několik desítek, jen občas se ale najdou tací, kteří obrátí auto vzhůru nohama.
Pak totiž mé nervy povolí a zahájím svou chatrnou angličtinou velmi emotivní rychlý proslov, jehož obsahem jsou fakta týkající se našeho stejného náboženského přesvědčení, vysvětluji jim, že jsme přijeli poznat jejich krásnou zemi, že zde chceme utratit peníze, že oni potřebují turisty, a když je mají, budou mít i peníze. Taky jim tvrdím otřepanou frázičku, že ve všech 28 afrických zemích, které jsme již procestovali, jsme potíže nikdy neměli a máme je jen tady. Ať mi tedy řeknou proč. A ono to většinou zabere, dokonce se omluví, potřesou si s námi rukou a nechají nás odjet.
Paradoxní hraniční přechod
Následující dny byly opravdu extrémně náročné. Přestože jsme velmi dobrodružné povahy, zažili jsme toho již docela dost, celkem je za námi 89 zemí, z toho 28 v Africe, kde jsme autem projeli již 90.000 km, tohle jsme nečekali. Informace, které jsme postupně zjišťovali, hovořily totiž o tom, že po Kongu se lítá a že zde silnice nejsou. Samozřejmě jsme to brali s nadhledem, víme, co znamenají cesty a silnice v Africe, ale tohle nás nenapadlo. Začalo to asi 30 km před hranicí Jižního Súdánu a Konga. Ptali jsme se lidí, zda je přechod otevřen a zda dojedeme.
Tvrdili, že ano, a tak jsme jeli. Pravdou ale je, že bychom zřejmě pokračovali i pokud by nám řekli, že to neprojedeme. Párkrát jsme se málem převrátili nebo utopili, přesto zde byl alespoň náznak cesty. Mysleli jsme si, že nic horšího již být nemůže. Paradoxem byl samotný hraniční přechod, kde je postavený krásný dům, administrativa probíhá na úrovni, zaměstnanec čistý a upravený jak někde na letišti v Evropě a dokonce se zde snímá oko a otisk prstu. Při dotazu, kolik aut zde každý den projede, jsme dostali odpověď, která každého asi napadne. Někdy jedno auto ale většinou žádné.
Krásné koloniální město Aba
Na konžské straně z nás byli „vyplácáni“ více než Jižní Súdánci. Dokonce trvalo, než našli klíč od brány. I na této straně se stavěla nová budova. Zdá se, že se zde plánují velké věci. Po kompletní a důkladné kontrole na obou stranách odjíždíme do pár kilometrů vzdáleného města Aba, kde nám snad někdo dá razítko do pasu. Celé město je dokonale provoněné zašlou kolonizační slávou. Jsou zde neuvěřitelně krásné vily, které zde postavili Francouzi.
Jenže to bylo dávno, co se v nich žilo, nyní jsou spíše neobydlené, samozřejmostí je i pár výjimek. Jednou z nich je rodinka, která tohoto komfortu využívá dodnes, přestože je vše plesnivé a střecha stokrát záplatována. Je to rodina jedné šmrncovní dámy, která v kabelce nosí imigrační razítko a která nám ho do pasu za poplatek 50 USD ráda dala. Po dlouhém dohadování se samozvanými úředníky, kteří se vyrojili kdovíodkud, požadujícími nekonečné množství papírů, potvrzení, karet a já nevím čeho ještě, jsem se rozhodl tomu divadlu udělat přítrž. Nebudeme ze sebe dělat blbce, a tak jsem jim vytrhnul naše doklady z ruky a po krátkém přátelském monologu jsme byli vpuštěni na území Konžské demokratické republiky bez výhrad.
Šokujících 350 km
Z hranic do města Watsa to ještě šlo, následujících 350 km již ale žádné spojení, byť sebehorší, pro auto neexistuje. Většina tras je široká tak 50 cm, obě strany lemují vysoké 3-4metrové trávy a keře, v kterých jsou často velmi dobře schované uříznuté kmeny, do kterých čas od času narážíme. Když se cesta rozšíří, je to jen v temném bambusovém lese, kam se sluneční paprsky nikdy nedostanou. Co se tam ale zaručeně dostane, je déšť a to déšť tropický, velmi vydatný a zničující. No a tato místa nikdy nevyschnou.
Překonat taková místa je téměř nadlidský úkol. Protože zde pendlují každý den stovky jízdních kol a motorek, které převážejí neuvěřitelné množství pytlů se vším všudy, jsou zde velmi hluboké koleje, často více než metr, zaplněné hustým bahnem, kamením a větvemi, jedná se většinou výhradně o místa, kde je předem jasné, že zapadneme, jen jde o to, jak dramaticky. Pak na řadu přichází jen naviják, který nás naštěstí po celou dobu nezklamal.
Byl ale vytížen prakticky neustále, možná 200x. Došlo ale i k další nepříjemnosti, naše auto se převrátilo na pravý bok, což si vyžádalo pomoc několika chlapů, jedné mačety, bylo nutné obětovat pár stromů a 4 hodiny času. Přestože se může zdát, že se jednalo o to pravé nefalšované dobrodružství, musíme přiznat, že jsme se modlili, abychom již byli pryč. Nikdo netušil, jak dlouho to potrvá, kde již bude lepší cesta a zda naše auto nebudeme muset v pralese nadobro nechat. Stačil by nějaký technický problém, kterých jsme měli za poslední týdny víc než dost, a byli bychom nahraní.
Pygmejové
Nic v životě není jen černobílé. Během těchto dnů se nám podařilo objevit kolem deseti lokalit, kde žijí kmeny Pygmejů. Před časem se mě jeden známý redaktor ptal, zda jsme na Pygmeje někde narazili a že se prý o ně zajímá. Nenapadlo nás, že na ně narazíme náhodou tady. Lidé, kteří žijí v těchto končinách, jsou velmi chudí, vypadají ale plus mínus normálně, prostě pralesní lidé. Sem tam se najdou mladí, kteří mají i rifle nebo moderní tričko a mají v rodině alespoň jednu motorku nebo kolo pro spojení s okolním světem. Žijí, jak se dá, vodu tahají v kanystrech zaháknutých za čelo, ženy nosí dřevo i vodu, zatímco chlapi pokuřují.
Před domkem, který je z větví a bahna, je zpravidla ohniště tvořené několika kameny, kde hoří oheň, na kterém se celý den vaří. Rodiny žijí většinou samostatně, podél cesty jsou roztroušeny od sebe každých 300 - 500 metrů. Mezi nimi jsou zamíchány ale i rodiny Pygmejů. Jsou úplně jiní, jsou velmi malí a to, že se jedná o chlapa nebo ženu, je patrné výhradně z prsou. V obličeji vypadají snad všichni jako muži. Ženská prsa jsou daleko od sebe a jejich tváře jsou velmi hustě potetované jakýmisi linkami. Všichni, bez rozdílu věku, se snažili ze všech sil naše auto při odjezdu dohonit a pověsit se na něj. Byla to pro ně obrovská zábava.
No ještě nikdy jsme se tak netěšili z nějaké země jako nyní z Konga. Nejhorší byla ta obrovská nejistota. Něco se nám stane s autem, jsme velmi daleko od jakékoliv pomoci, pomoci se dovolat prostě nedá. Pokud tam necháme auto a pomoc si přivezeme, bylo by to extrémně drahé, trvalo by to dlouho a navíc by v našem autě pravděpodobně již někdo bydlel.
Podrobný deník o naší expedici najdete na www.alexandrbilek.cz
