Nigérie? To jsou chatrče a veřejné popravy lupičů, říká Čech

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co Vám nejvice ulpělo v paměti?
Samozřejmě! Po pravdě řečeno jsem do Nigérie přilétal s velkými obavami a napětím. Tuhle zemi totiž předchází velmi špatná pověst – pověst velmi nebezpečné země, a to jak po stránce osobní bezpečnosti, tak zdravotních rizik pro běžného Evropana. Dosud je často nazývána „hrobem bílého muže“, kde metlou je zejména malárie, tyfus… a taky obyčejná, ale záludná dehydratace! Už pohled z přistávajícího letadla na lagoské mezinárodní letiště Murtala Muhammed je dost tristní – chatrče, chatrče a zase chatrče. Naštěstí k uvolnění stísněné atmosféry okolo nás došlo už na samotném letišti. Vezli jsme s manželkou s sebou do Nigérie našeho dobrmana Arthura, protože jsme ho v Česku neměli komu nebo kam dát, a majitel objektu, kde jsme po celou dobu pobytu v Nigérii bydleli, nám psa dovolil. Dokonce byl i rád! Proč? Protože Nigerijci se psů hodně bojí a pes je vznikající odstrašující prostředek při strážení domovních objektů. To jsme poznali hned na letišti, když nám Arthura v obrovské bedně přivezli do letištní haly. Jen jsem psa vytáhl z té bedny, tak se oklepal… a začal štěkat. Měl hlas jako zvon i venku, v hale se navíc ten štěkot začal rozléhat jako z ampliónu. Rázem bylo okolo psa 20 metrů volného prostoru a nikdo se k nám nechtěl ani přiblížit. Ale musel. Pes potřeboval „dovozní povolení“, které nám promptně jeden místní celník – za 7000 Naira (asi 1200 Kč) do kapsy – zařídil na počkání. Že se místní černí obyvatelé docela panicky bojí velkých psů, jsme poznali i záhy při cestě autem „domů“ – náš šofér i ozbrojený doprovod na předních sedadlech seděli po celou cestu v uctivém předklonu – co nejdále od psí otevřené větrající tlamy. Pro ně byl šok náš pes – pro nás už i ta cesta z letiště do bezpečné čtvrti Ikoyi. Zažili jsme totiž ten pravý „kulturní šok“ z toho mraveniště lidí, chatrčí, dřevěných tržnic, smetišť, odpadků na každém kroku, ale i neuvěřitelného množství automobilů, které se už automobily ani nedaly nazývat, a které by u nás nesměly snad ani na pole. Auta bez světlometů, často i dveří či blatníků, malé minibusy Volkswagen, které zajišťují jakousi MHD a ve kterých místo evropských osmi pasažérů sedělo 16 až 20, a to na vestavěných dřevěných lavicích bez opěradla.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Celkem si na žádný takový zvyk nevzpomínám. Zato pro mne představovala „nezvyk“ ta přímo katastrofální nedochvilnost místních lidí. Často za mnou do práce chodili návštěvníci z místních firem, ale systém jejich příchodů jsem charakterizoval velmi brzy asi takto: když vám Nigerijec řekne, že přijde ve dvanáct, přijde určitě tak ve dvě! A když vám slíbí, že přijde v pondělí, tak přijde zhruba ve středu! Když běžnému Nigerijci nabídnete, ať si vybere hodinu příchodu na jednání k vám, vždycky si vybere dvanáctou, tedy pravé poledne. Proč je poledne tak oblíbenou hodinou ke schůzkám, to nevím, ale možná to mělo znamenat, že bychom rovnou společně poobědvali. Dalším krajně nezvyklým místním „zvykem“ byl počet „princů“ v populaci. Každý třetí či čtvrtý návštěvník se mi představoval jako princ. Přitom nepřijel luxusním automobilem, ale jako obyčejný spolujezdec na mototaxi – takzvané „okada“. To je v Lagosu nejčastější taxík, nejen vzhledem k horkému podnebí, ale i prakticky trvalým zácpám na místních přetížených
komunikacích. Podle mých výpočtů musí tedy v celé Nigérii žít minimálně 10 milionů princů! Místní králové tedy museli být velmi plodní! S prokazatelně skutečným králem jsem se ale také nakonec sešel! A to ve městě Benin City, starém hlavním městě původního „Beninského království“ (dnes hlavní město federálního státu Edo State). Ten král se jmenuje Gabriel Igbinedion, je už to starý pán… ale musím říct, že tolik zlata, které jsem viděl v jeho nenápadném přízemním sídle, jsem dosud nikde neviděl a už nikdy neuvidím. V paláci byla zlatá i opěradla u židlí! A králův trůn byl naprostý skvost. Král Gabriel kdysi zastupoval v Nigérii AZNP Mladá Boleslav, tedy našeho výrobce škodovek, a provozoval místní aerolinky i s československými letadly L 410.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Z Nigérie tedy opravdu ano. Ale jinak jsem už celkem světoběžník a spíše si říkám „všude dobře, tak co doma…?!“ Děti mám velké a v Česku mě to zase tolik nedrží. Taky situace a výsledky současného českého exportu do africké země jsou spíše obžalobou, než chloubou. Všechny bývalé PZO (podniky zahraničního obchodu) se překotně po listopadu 1989 zrušily jako nepotřebné a jakýsi komunistický anachronismus, no a dneska už se na trhy jako je Nigérie vracíme jen velmi těžce. Hodili jsme přes palubu i naše místní odběratele z minulých dob, kteří dnes horko těžko shánějí náhradní díly a servis českých výrobků přes cizí země. Klasickým příkladem byly, jak jsem zjistil, třeba vojenské bitevníky z Aera Vodochody na letecké základně ve městě Kano, o které se museli postarat Bulhaři. 

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybělo? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Naštěstí jsme si na doporučení najali místního kuchaře, který nám vařil každý den obědy. Vlastně nebyl místní, byl to Beninec (do Nigérie přichází za prací hodně lidí z okolních zemí). Měl francouzské jméno Honoré (v Beninu se mluví francouzsky) – a byl to přímo kouzelník. Naučil se vařit nejenom evropské polévky, ale i moji oblíbenou svíčkovou. A na jeho vynikající delikatesní pudinky budeme s manželkou vzpomínat ještě dlouhou dobu. Jídlu v místních pouličních dřevěných vyvařovnách jsme se samozřejmě radši vyhýbali, ale na tenisových kurtech klubu státních úředníků v naší čtvrti Ikoyi, kde jsem byl jediným bílým členem, jsem se naučil jíst vynikající a zde populární rybí polévku. Plave vám na talíři vždycky celá uvařená stočená malá mořská ryba, polévka je velmi ostrá, ale po pár soustech přestává pálit a je vynikající! A rybu můžete klidně sníst celou i s vnitřnostmi! Vynikající a populární je i kozí polévka. 

Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je česky?
Mám dvě dcery, ale už velké, které česky samozřejmě mluví. Byly s námi v Nigérii na
prázdniny… a moc se jim tam líbilo. Dodnes tam mají kamarády, s kterými komunikují přes Facebook. Nejlepší jejich zážitky ale pocházejí z místních pláží, kam jsme jezdili skoro každou neděli - to je nejbezpečnější den. Městská pláž v Lagosu ani tak ne, tam je voda plná odhozených plastových pytlíků od balené vody, ale na Eleko Beach, asi tak 40 km od centra města, si připadáte skoro jako u Adama a Evy v ráji. Teplé moře, krásná písečná pláž 10 km dlouhá, za pláží kokosové palmy. Přitom absolutně žádný hotel, jenom dřevěné boudy, které si tam na ten den nebo celý rok pronajmete. A celý den vám tam místní obyvatelé nosí veškeré občerstvení za babku a nabízejí všechny možné suvenýry. Ale ještě k těm dětem. Jak jsem již napsal, černoši se většinou hodně bojí psů. Výjimkou byl náš „sekuriťák“ na bráně objektu, kde jsme bydleli – Sudanec Issa. Ten v Sudánu, než přišel za prací do Nigérie, pásl ovce, a to se psem, a tak se našeho dobrmana jako jediný nebál a staral se o něho. Za krátký čas už dokonce náš dobrman
ani nechtěl od Issy chodit na noc domů… Za tu péči jsem Issovi dal peníze, aby se mohl oženit. Jako muslim totiž musel přinést rodičům své nevěsty dary v předepsané hodnotě, jinak by mu dceru nedali… Takže když se pak Issa oženil a narodil se mu první syn, tak mu dali moje jméno. Mám tedy v Nigérii kmotřence.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Vlastně skoro žádné. Drtivá většina Nigerijců vůbec Česko nerozeznává. Navzdory třeba tamní již velké popularitě vozů Škoda. Československo, to ano, ale Česko jim stále celkem nic neříká! Oni si pořád myslí, že na území bývalého Československa pořád vládne komunismus.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Ano, sleduju tamní politiku. A pohříchu se tamní politická kultura od té naší současné zase tak moc neliší. Jenom jsou tam všechny negativní jevy, které u nás v poslední době vyplouvají na povrch, výrazně zesílené. Všudypřítomná korupce, sliby, sliby a zase sliby od federální i lokálních vlád, ale „skutek většinou utek“! Navíc noční můrou Nigérie jsou ozbrojené lupičské bandy, které řádí prakticky po celém území a vyznačují se neobyčejnou brutalitou. Policie se snaží s nimi samozřejmě otevřeně a co nejúčinněji bojovat, ale moc se jí to nedaří. Když takovou bandu někde chytí, bez milosti její členy většinou zastřelí a těla pak spálí na pneumatikách. Jakýpak soud? Proč? Neexistují žádné „občanské průkazy“ či ID-karty, takže ten zlikvidovaný lupič vlastně nikdy nebyl… Veřejnou popravu pochytaných lupičů už jsem na lagoské pláži Bar Beach nezažil,
ale byl jsem již v Lagosu, když vyšel kupříkladu v novinách Vanguard článek s fotografiemi z hrůzného ozbrojeného přepadení dálkového linkového autobusu na Badagry Express Way. Když některý z cestujících lupičům nic nedal (anebo nic neměl), tak mu poručili lehnout si na silnici… a řidič autobusu je pak musel pod hrozbou zastřelení přejet. V poslední době také řádí více a více islamistické bojůvky Boko Haram, takže obyčejní Nigerijci začínají tvrdit, že za vojenského režimu (ten poslední generála Sani Abachy skončil v roce 1998) bylo skoro lépe než za demokracie. Z hlediska osobní bezpečnosti určitě ano.