Naprostou většinu roku žijeme s přítelem v deštivém Trondheimu – třetím největším norském městě, kde zhruba patnáct dní v měsíci prší, sněží nebo pršosněží. To se nám samozřejmě nelíbí, a tak rádi a často vyrážíme na cesty za slunnějšími destinacemi jako je Skotsko, Irsko, severní Norsko a podobně. Ani jednoho z nás nelákají velká města nebo historické památky. Místo toho nás to táhne do přírody a do hor. Na cestách většinou stopujeme a spíme pod stanem nebo jen tak v houpací síti, či pod širákem.
Nedá se tedy říct, že bychom sami sebe řadili mezi typické nomády, které přestal bavit kancelářský život, a tak dali výpověď v práci a přestěhovali se do dodávky. Zatím totiž pořád máme závazky v podobě školy a práce, a tak vyrážíme na kratší cesty, hlavně po Norsku.
Ještě než jsme se s Ivarem poznali, tak jsem hodně cestovala s kamarádkou Hančou, se kterou jsme během 5-ti měsíců projely vlakem, autobusem, stopem, ale i na motorce Asii od Ruska, přes Mongolsko, do Číny a skrze Jihovýchodní Asii do Myanmaru. Pak nám došly finance a musely jsme se vrátit domů, abychom trochu vzkřísily svoje bankovní účty. Po půl roce práce se nám to jakžtakž podařilo a byly jsme připravené vyrazit na další velkou cestu. Tentokrát jsme chtěly jet stopem z Chile až na Aljašku.
Jenže já jsem krátce před odjezdem potkala svého současného přítele a najednou jsem stála před nelehkým rozhodnutím, jestli mám odjet, nebo ne. Nakonec jsem s Hančou vyrazila do Patagonie, ale po šesti týdnech na stopu jsem se vrátila zpět do Norska a od přítele si vydupala slib, že až dostuduje, tak tuhle cestu podnikneme spolu.
  |
Začali jsme si tedy plánovat a vysnívat co a jak. Ivar je vášnivým horolezcem, a rád by v Americe lezl. Já jsem zase s sebou chtěla vzít horská kola. Oba jsme se shodli, že chceme nafukovací kánoi. A najednou bylo jasné, že stopem to nepůjde, a že na všechny naše krámy budeme potřebovat dodávku.
Zhruba před rokem a půl jsme si tedy koupili Hyundai H-1 z druhé ruky. O autech toho ani jeden moc nevíme a to nás vytrestalo. Ani ne po týdnu od koupě nám dodávka začala vařit a v servisu vyslovili podezření na prasklé těsnění hlavy motoru. Částka za opravu byla zhruba stejná jako ta, za kterou jsme dodávku koupili. Předchozí majitel s námi odmítl jakkoliv jednat, proto jsme kontaktovali norskou organizaci na ochranu spotřebitelů a po ročním papírování, objíždění servisů kvůli nezávislým posudkům a několika bolehlavech bylo rozhodnuto, že předchozí majitel auta zamlčel jeho špatný stav a že nám musí zaplatit plnou cenu auta i s výdaji za všechny servisy.
Celý ten rok, kdy jsme bojovali za vrácení peněz za koupi Hyundaie, jsme přemítali, jestli to nebylo znamení a jestli se nemáme na náš sen o obytné dodávce vykašlat. Snažili jsme se ale i tak ušetřit každou korunu a před půl rokem jsme si pořídili dodávku znovu. Tentokrát jsme ale sáhli po Toyotě Hiace z roku 2004 s náhonem na všechny čtyři kola. Možná si řeknete, že to je trochu netradiční auto, ale tady v Norsku to je ta nejběžnější malá dodávka.
Přestavbu jsme se rozhodli realizovat v Čechách. Jedním z důvodů bylo to, že je tam všechno zhruba třikrát levnější než tady v Norsku. Druhým a hlavním pak bylo lepší zázemí. Můj táta má totiž všechny možné nástroje, které jsme na přestavbu potřebovali a na rozdíl od nás je i umí používat. My jsme do toho skočili tak trochu po hlavě, po shlédnutí několika desítek hodin youtubových videí, a ledasco jsme si představovali jak Hurvínek válku. Hodně jsme se učili za pochodu. Můj táta navíc neumí anglicky, přítel neumí česky a já fakt nevím, jak mám přeložit takové výrazy jako samořezné šrouby do plechu, týble nebo rašple. Když se to zkombinuje s extra krátkým časem, kdy jsme mohli být v Čechách a pracovat na autě a počasím, kdy teploty rostly ke čtyřiceti stupňům a padesáti uvnitř naší zaizolované dodávky, tak to bylo občas celkem náročné.
V první etapě jsme o Velikonočních prázdninách během pěti dní dodávku zateplili a udělali jsme podlahu. V druhé jsme letos o letních prázdninách odstranili přepážku mezi kabinou řidiče a zadním prostorem, zaizolovali stěny a strop, přidali obložení palubkami, nainstalovali střešní okno a jakž takž si poradili s nábytkem.
Auto je pořád ještě v celkem punkovém stavu - místo na sporáku si zatím vaříme na kempingovém vařiči, místo elektřiny si svítíme permoníkovskými lucernami a místo matrace máme karimatky. S tím se ale musíme nějak postupně poprat. Brzo snad přijde na řadu instalace solárních panelů a dodělání elektřiny. Rádi bychom také vyměnili přední dvojsedačku u spolujezdce za otočnou jednosedačku a podobně, ale nakonec nejde o to, aby to auto bylo perfektní, ale o to, aby nám sloužilo. Takže ho už teď využíváme na plno. Občas dokonce pronajmeme náš byt na airbnb a sami se vystěhujeme na pár dní do dodávky a objevujeme možnosti wild campingu v našem domovském Trondheimu.
Cesta do Ameriky je v plánu sice až za rok a půl, ale my zatím objevujeme Norsko, které je podle nás skvělou zemí pro všechny nezávislé cestovatele. Platí zde totiž tzv. Allemannsretten, tedy právo každého na to, aby měl přístup k přírodě. V praxi to znamená, že můžete využívat zdejší lesy, jezera či řeky, sbírat lesní plody nebo chodit a kempovat v podstatě, kde se vám zachce. (Za předpokladu, že kempujete pouze na jednu noc a minimálně 150 metrů od nejbližší budovy). Co víc, pitná voda je takřka na každém kroku. Beze strachu se dá pít z většiny potoků a jezer. Můžete tak s klidem zastavit na odpočívadle a strávit noc s výhledem na ledovec nebo na fjord.
Pro nás je zatím cestování v dodávce žhavou novinkou, kterou si ale naplno užíváme. Ten pocit štěstí, když venku leje jak z konve a vy si jen přelezete dozadu, roztáhnete postel a uvaříte si horkou čokoládu. Později se zachumláte do peřin, poslouchajíce kapky deště s vědomím, jak je to skvělé, že si nemusíte hledat nějaké relativně rovné a nepodmáčené místo na stan, který budete druhý den totálně promočený balit do batohu.
Když nás přestane bavit chodit pěšky, tak si zezadu sundáme kola a uděláme si cyklovýlet, anebo nafoukneme loďku a jdeme si zapádlovat. Přes tyhle růžové brýle zatím nespatřujeme v životě v dodávce moc negativ. Snad jen to, že v Norsku není nejlevnější nafta, občas nám v norských kopcích vaří brzdy anebo že nám po pár deštivých dnech auto vždy začne zavánět po špinavých fuseklích a myšlenky se začnou čím dál častěji stáčet k horké sprše a pračce.
