NOMÁDI: Cestovat dodávkou i v těhotenství? Žádný problém!

Prvním krokem bylo nastavení práce. Moje pozice v překladatelské agentuře spočívá zejména v koordinování lidí a projektů. To se s trochou snahy dá celkem snadno řešit odkudkoliv. Partner je architekt, takže je do jisté míry pánem svého času, a někdy mu k práci stačí jen notebook a internet.

Ve druhé fázi jsme řešili, jaký vůz vybrat. Protože jsme několik let předtím cestovali VW Caddy, do které jsme si vyrobili spací vestavbu, měli jsme poměrně jasnou představu, co potřebujeme. Auto pro naše delší cesty musí mít sociální zařízení a solární panely, abychom mohli stát kdekoliv a nebyli omezeni ani v hygieně ani v práci.

Z počátku jsme hledali ojetou dodávku, do které bychom si vestavbu vybudovali sami. Pak jsme ale začali počítat a zjistili jsme, že to nedává smysl. Vestavba se jen na komponentech stávala dražší než auto samotné, plus bychom si museli někde v Praze pronajmout vhodné prostory a obětovat tomu veškeré volno. Vynaložený čas, energie a prostředky by nakonec pravděpodobně nebyly v přímé úměře s kvalitou výsledku. Jsme přeci jen kancelářské krysy.

Po roce hledání auta a rozmýšlení nad dispozicí jsme nakonec objevili firmu KPS Automobile, která vyrábí individualizované vestavby do dodávek. Absolvovali jsme u nich den otevřených dveří, dodávku s jejich vestavbou si na týden pronajali a nakonec si i začátkem roku 2017 opravdu objednali auto s vestavbou dle našich představ.

Jak se později ukázalo, chyba byla objednat si auto včetně vestavby jako kompletní balíček. Přes veškerou snahu se firmě nepodařilo uhlídat dealera Fiat, takže ač měla být celá zakázka hotová na podzim, náš Fiat Ducato dorazil do Čech po mnoha urgencích až v prosinci. I když se pak v KPS Automobile asi snažili zpoždění dohnat, předávka vozu se nám ze září 2017 posunula až na březen 2018. 

Nemít s autem velké plány, možná bychom to čekání snášeli lépe, ale my jsme měli na říjen zorganizovanou svatbu v zahraničí, ve které auto hrálo klíčovou roli. Kvůli špatné komunikaci z Fiatu se přesun termínu nepovedlo zajistit, takže jsme svatbu museli odložit. S dalším životním rozhodnutím už jsme však čekat nechtěli, a tak jsem v době, kdy jsme s vysněnou dodávkou konečně mohli vyjet, byla na konci prvního trimestru.

Moje změna stavu nás ovšem od cestování neodradila. Za první čtyři měsíce jsme s dodávkou najezdili přes 14 000 kilometrů. Strávili jsme týden na severu Itálie, šest týdnů v Portugalsku a celé léto nomádili křížem krážem po České republice.

Když jsme na jaře dorazili k Atlantiku, bála jsem se, že v surfařské a bydlíkářské komunitě budu s těhotenským břichem působit nepatřičně. Hned druhý den se ale ukázalo, že moje obavy byly zbytečné. V Portugalsku to mezi bydlíkáři vypadalo na pořádný babyboom. Kam jsme přijeli, tam byly páry v očekávání nebo v obležení dvou až tří capartů. Na pláži to pak někdy připomínalo školku. Zatímco rodiče se střídali ve vodě, děti se bavily soutěžením v tom, kdo se v neoprenu víc obalí pískem.

Vypadalo to naprosto idylicky, a tak s tím, jak rostlo moje břicho, rostla i naše chuť na cestování ve třech. Ale ani těhotenství nepředstavovalo pro naše cesty žádný problém. Když jsem byla unavená, mohla jsem se kdykoliv natáhnout. A jak si asi umí představit zejména ženy, přítomnost toalety byla k nezaplacení. Vlastně jsem oproti očekávání nepřišla na nic, co by mi jako těhotné přinášelo v dodávce nějaké obtíže. Naopak vidím samá pozitiva. Byla jsem na čerstvém vzduchu, měla dostatek pohybu i odpočinku a prakticky neomezený přístup k čerstvému ovoci, zelenině a rybám.

V dodávce jsme následně žili i v Čechách až do mého nástupu na mateřskou dovolenou. V letošních extrémních vedrech to sice bylo v Praze někdy náročné, ale to by asi bylo i v bytě. O víkendech jsme z města prchali a alespoň vyzkoušeli české kempy v blízkosti vody. Kdo nezažil, neuvěří, za co všechno jsou provozovatelé kempů schopni požadovat peníze, ale to je kapitola sama o sobě.

Teprve šest týdnů před porodem jsem dodávku opustila. Vedra už byla k nesnesení a já jsem navíc začala pociťovat první omezení - špatně se mi s břichem lezlo na vyvýšenou postel a umýt si vlasy v předklonu v malé koupelně už bylo takřka nemožné. Do té doby jsem ale řešila jen složitější vyhýbání v uličce.

Ohlédnu-li se zpět, umožnila nám dodávka strávit moje těhotenství velmi intenzivně, svobodně a pohodlně. Přestože by někdo mohl očekávat ponorkovou nemoc, troufám si říct, že nás společný čas strávený v plechovém domečku s partnerem naopak sblížil. A teď už plánujeme první cestu ve třech!