18. června 2018 6:34 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

NOMÁDI: Jak jsme začali cestovat po světě aneb Náš příběh očima psa

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Každý pejsek si zaslouží krásný život jako mám já. Je úplně jedno jestli je... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Každý pejsek si zaslouží krásný život jako mám já. Je úplně jedno jestli je... | foto: Facebook/Bárka Stárková

Narodil jsem se jako nechtěné štěně německé dogy a tak jsem se ocitl, spolu se svými třemi bratříčky, v azylu pro pejsky v Brně. Měl jsem štěstí, ujal se mě jeden kluk se svou přítelkyní a odvezli si mě na Slovensko. Netrvalo to ale dlouho, rozhodli se mě vrátit a tak jsem mašíroval zpátky do Brna. Bylo mi sedm měsíců, když jsme s Patynkou, která se o nás starala, stáli na autobusové zastávce. Když přijel bus, vystoupila z něj mladá holka. Hrozně jsem se jí líbil a tak si mě odvezla do svého bytu v Brně, kde studovala. A tak to všechno začalo.

Chvilku jsme ještě bydleli v Brně, pak jsme se vrátili do České Kamenice, kde moje Bára bydlela a pracovala jako zdravotní sestra. To až do doby, kdy tomu osud nedal jinak a my se odstěhovali na farmu do malé vesničky Horní Vítkov. To už mi byly skoro tři roky. Bára už nechtěla pracovat jako zdravotní sestra, já jsem také nechtěl být už doma sám a tak jsme pak byli spolu na farmě, den co den, spolu s dalšími zvířátky, o které se Barča s láskou starala. Byli jsme oba šťastní, s naší teď už druhou vítkovskou rodinou, celé tři roky, za které moc děkujeme celé krew farmě v Horním Vítkově. 

Barča chtěla mít farmu s koníkama a dalšíma zvířátkama. Nechodit do práce, která ji nenaplňuje, a kvůli které jsme museli být často jeden bez druhého a já moc plakal. To se splnilo na farmě, kde z jejího koníčku stala práce. Měla ale ještě svůj malý sen. A tak jsme se jednoho slunečného dne vydali, prý jen tak juknout, na dle slov Barči „super, úžasného a krásného“ a čtvrt století starého transportéra 4, 1,9 TD. 

No co vám budu povídat, nenechala si to vymluvit, jako nikdy nic, co si vzala do hlavy a za týden jsme pro něj jeli zpět. Barča si hned vzala pár dní volna a vyrazili jsme spolu s naším novým pojízdným domečkem, ačkoliv bez gauče, na první výpravu po Moravě. O několik týdnů později se ale na našem úžasňákovi něco porouchalo. No a o tom bych vám mohl vyprávět další příběh, protože od té doby byl neustále v servisu. Ale byla to naše srdeční záležitost, takže i když opravy už převýšily původní cenu auta, nevzdali jsme to s ním. Vždyť přece všichni říkali, že je to nesmrtelná kára.

Pak se moje Bára poznala s Pepou, ten už je také můj. Nebyl jsem vůbec rád, tak jsem doma roztrhal vzteky všechny hračky, vždy když se Pepa k Báře přiblížil. Dnes už je to jinak, hezky si se mnou hraje a tak s ním už klidně jdu i sám na procházku, nebo počkám doma na Báru a nebrečím. 

Když Pepa poznal Báru, pracoval jako průvodce na expedicích za šamanským léčitelstvím v Peru a tak hodně cestoval. Byl dva až tři měsíce v Peru a pak s námi na farmě, kde také pomáhal. Barča mu říkala o našem malém snu, vycestovat s tou naší károu, občas někde vydělat penízky na farmách, hodně se toho naučit a hlavně hodně vidět.

Každý může vyrazit, odpoutat se od systému, který se nám snaží vyrvat jiskru ze života. Člověk i pes potřebují k životu tak málo, což je přitom tak moc.
Jak bydlíme na cestách

Tak mě jednou vzali k doktorovi, aby mi udělal čip a pas. Byl jsem hodně statečný, Barča říkala, že to musí být, že bych bez toho nemohl jet zažívat dobrodružství. Ještě jsem také musel mít očkování proti vzteklině a např. do Norska odčervení proti tasemnicím. Ve většině států ale stačí čip, pas a vzteklina. Některé státy mají výjimky, je vždy dobré si to zjistit dopředu.

No a v plánu byla dovolená v Norsku, jenže Pepa týden před odjezdem uvařil motor tak, že se musel vyměnit a tak jsme jeli vláčkem na Šumavu. Tam vám bylo ale také tak krásně. Prostě 14 dní na čundru. Do kopečka a zase z kopečka a občas jsme spali všichni v malinkatém skládacím domečku. To mám moc rád.

Chvilku poté, co jsme se vrátili z téhle naší dovči v srpnu, Barča řekla šéfům, zrovna když jsme očkovali krávy, že by na konci března chtěla skončit a vyrazit někam na cesty. Načež si o měsíc později zlomila ruku, při pádu z našeho koníka Raktíka a tak skončila rovnou na konci roku. 

Ještě na chvilku se vrátila do nemocnice jako sestřička. Mezitím Pepa s naším nejšikovnějším dědečkem a jeho kamarádem Honzou, šperkovali téčko. Vyrobili do něj nové skříňky, postel a mojí obří kenelku. Z kenelky máme nakonec kuchyňku a já mám pelíšek pod postelí, mezi skříňkama, kde se můžu krásně rozvalovat. Barča psala spoustu mailů na farmy v Norsku a Švýcarsku, se sháňkou po práci na farmách. 

Až přišla nabídka a potom, na konci března, když se Pepa vrátil z Peru, jsme měli vyrazit do Švýcarska. Jenže v den odjezdu, když Barča přišla z poslední noční, Pepa opět zavařil motor. No to si umíte představit Barču, jak vyváděla, byt na farmě už vyklizený, všechno připravené a pak tohle. Naštěstí to Pepa přežil a majitelé farmy ve Švýcarsku potřebovali, aby aspoň on přijel včas.

A tak Pepa vyrazil napřed busem. Naši přátelé z farmy Kuba a Kuba se poté pustili do oprav. Naštěstí nebyl třeba nový motor, ale jen srovnat hlavu. Opravy ale trvaly týden, protože když se něco opravilo, vylezlo hned něco dalšího. Jak tomu u našeho auta už bývá. Ale tihle dva borci se nenechali zastrašit, protože jsou nejlepší a nejmilejší na světě, díky nim Téčko jede pořád, i když jezdí v horách nahoru a dolů. Děkujeme klucíí. 

Když jsme si Téčko vyzvedli po výměně motoru ještě jsme ani nevyjeli ze servisu a odešlo nám turbo. Rozhodli jsme se tam Téčko ještě nechat a turbo vyndat a mít pak jen holý diesel. Když jsme si pak pro něj znova přišli, už jsme vyjeli ze vrat, dokonce i z první zatáčky, když nám praskla lanka od brzd v tom největším kopci. Jooo, je to kááára.

Pepa odjel na konci března a my na začátku dubna. Dopoledne ještě Kuba a Kuba namontovali obklikou žhavící tlačítko a pak jsme se se slzami rozloučili a z Vítkova zajeli ještě za Kiksi a Baruškou, našima kamarádkama. Pak jsme jeli do Kamenice se rozloučit s naší milovanou rodinkou, která si možná už ani nemyslí, že jsme blázni, protože už jí u nás nic nepřekvapí. Vše se zdálo v pořádku, ale druhý den, když jsme měli vyrazit, byla pod autem louže a voda v doze fuč. Naštěstí to byla jen špatná spona na hadici. Kamarád Bob a Kuře nám dali novou a my jsme v neděli v poledne vyrazili 800 km za Pepou do Švýcarska. Barča říká, že ta hromadná meditace všech lidí, kteří na nás těch 13 hodin mysleli, nás dotlačila až na místo. 

A tak jsme byli ve Švajcu a jezdili na farmu ke kravičkám, kde Barča s Pepou pracovali. Bydleli jsme v pokoji, který nám nabídl majitel farmy. Moc se nám tam nelíbilo a tak jsme zůstali měsíc, abychom měli nějaké penízky. Pak jsme přejeli na druhou stranu Švýcarska, na farmu ke koním, kde pracovala Barča a Pepa hned vedle na farmě u kraviček. Mezi tím jsme se byli podívat kolem Interlakenu a Bodamského jezera.

Teď už jsme bydleli v lese, kousek za farmou v našem Téčku. Sprchovat se moji lidé chodili na farmu. To jsem byl moc šťastný. Mám rád, když bydlíme na louce a já můžu běhat a dělat kotrmelce. Bydlíme tam, kde se nám to líbí, nepoužíváme žádné aplikace. Vždy se zeptáme sedláka, kterému louka patří, zda můžeme pár dní zůstat. Nikdy zatím nebyl problém, naopak nám nabízeli domácí vajíčka a kozí mléko. Mňam, mňam, to já moc rád. Já chodil do práce s Barčou za koníčkama. Zase jsme vydělali nějaké penízky a vyrazili za mořem do Itálie.

Teď už měsíc cestujeme po Itálii, projeli jsme západní pobřeží. Pak přejeli na východní, už né tak pěkné, a teď jsme v horách uprostřed Itálie. Koncem měsíce se chystáme zpět do Švýcarska na sběr vína, vydělávat zase nějaké penízky. Jak říká Barča: „Aby bylo na granulky, Neroušku.“ 

Náš cíl je postupně projet různé státy Evropy a snad i jednou Jižní Ameriku. I když nevím, jestli bych se v letadle nebál, ale bylo by to žůžo. Naše Téčko by počkalo doma a my bychom si tam koupili jeho staršího brášku.

Barča si přála, abych viděl moře. Nejsem z té louže ale moc nadšený, nerad plavu a ještě se to ani nedá pít. Ochutnávám ale samé dobré sýry. Vaříme si na dvouploténkovém plynovém vařiči a malém grilu, kde upečeme třeba i pizzu. Zdroje pitné vody jsou všude a tak nám stačí dva 20l barely, které dle potřeby doplníme. Za wifi jezdíme do McDonald’s. Telefony nabíjíme v autě a když bylo ošklivé počasí a zima ve Švýcarsku, zajeli jsme ke stodole na farmě, vytáhli jsme prodlužovák a pustili náš malý přímotop. Sprchy jsou všude na plážích, nebo se koupeme v řece. Prádelny potkáte také na každém rohu. Pepa teď dokonce vyrobil malou ledničku z polystyrénové krabice.

Náš cíl je postupně projet různé státy Evropy a snad i jednou Jižní Ameriku. I když nevím, jestli bych se v letadle nebál, ale bylo by to žůžo. Naše Téčko by počkalo doma a my bychom si tam koupili jeho staršího brášku. Rok cestovali a před odjezdem ho tam zase prodali. Mezitím máme vyhlédnutý pozemek kousek od našeho rodného městečka, který na jaře máme v plánu koupit a postavit si jurtu, abychom se měli kam vracet. Časem tam vybudovat oázu klidu pro koně i lidi, kteří by se tam jezdili léčit, dle některých peruánských praktik. A já bych tam ty lidi strašil, to mi totiž jde. 

Každý pejsek si zaslouží krásný život, jako mám já. Je úplně jedno, jestli je „von“ nebo „ořech“ z útulku, jako jsem já. Dokonce je i jedno jestli je mladý nebo starý. Já jsem také nebyl úplně štěňátko, když se mě Barča ujala. Jsem pro ní ten nejlepší pes, se srdcem bez hranic a láskou tak upřímnou a čistou, jako jsou potůčky tady v horách.

Každý může vyrazit, odpoutat se od systému, který se nám snaží vyrvat jiskru ze života. Člověk i pes potřebují k životu tak málo, což je přitom tak moc.

Cestování se svými zvířecími přáteli se nebojte, oni také přizpůsobili svůj život JEN vám. Vy pro ně v určitých věcech můžete aspoň z malé části udělat totéž, jako třeba pracovat tam, kde můžou být s vámi. Přece jen... mají jen vás a vy se stáváte navždy zodpovědní za to, co k sobě připoutáte.

Neroušek
  • 1Diskuse




Najdete na Lidovky.cz