NOMÁDI: Jak jsme nechtěně zahrabali octavii do horkého saharského písku

Všechno to začalo na jaře roku 2013, kdy Stefan zabrouzdal o přednášce po internetu a rozhodl se, že v létě pojede do Rumunska autem a stane se novodobým nomádem. Bylo celkem jasné, že jediný šílenec, který se na sparing takové věci hodil, byl Riška. Předtím jsme se viděli asi dvakrát, ale tohle byla jasná volba. Za uspořené peníze jsme si tehdy napůl koupili ojetou Toyotu 4Runner za 66 tisíc a vydali se v létě poznávat krasy balkánských zemí. Teda spíše jsme chtěli offroadovat. 

Na krásy moc času nezbylo a tak jsme vlastně jezdili jenom po lesích, polích, loukách a kopcích, bydleli v autě, moc se nemyli, stali se odborníky ve vaření instantní stravy, najeli 6 000 km a za 14 dní se vrátili domů. Tehdy jsme sociální sítě neřešili a tak jsme jednou napsali, že žijeme a byl klid. Projeli jsme tehdy Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Řecko, Makedonii, Albánii, Černou Horu, Chorvatsko a Srbsko.

Ani ne po půl roce od našeho návratu jsme začali spřádat další plán, tentokrát vetší a odvážnější. Rozhodli jsme se, že dojedeme Škodou Felicia na Pamir Highway v Tádžikistánu. Když už jsme takovou cestu vymysleli, chtěli jsme trochu pobavit lidi a tak jsme začali být na FB trochu aktivní, přidávali příspěvky, fotky. Koupili jsme za 3 tisíce auto, naučili se, jak vlastně funguje, svépomocí ho dali do expedičního stavu, vyřídili potřebná víza, naplánovali trasu a vyrazili. Ne vždy jdou ale všechny věci podle plánu a tak jsme se i kvůli vlastní blbosti zasekli v íránském Teheránu, nedostali víza do Turkmenistánu, otočili se a jeli zpátky domů. Nebyla to ale špatná dovolená. Zase tolik lidí do Íránu přes Rumunsko, Ukrajinu, Rusko, Gruzii a Arménii autem za tři tisíce nedojelo.

Pak se dostavila trochu cestovatelská pauza, až když na podzim roku 2016 přišla jedna česká síť autobazarů s nabídkou, že si ze všech jejich aut můžeme vybrat jakékoliv auto do 75 000 Kč a jet s ním kamkoliv na výlet. Upřímně, kdo by takové nabídce odolal? Byl podzim a před námi stála otázka, kam pojedeme a čím. Kde je před vánocemi teplo? Jasně, kde jinde než v Africe. Ale není Afrika moc daleko? Ono je to vlastně skoro za rohem. Tak jsme si naplánovali vlastní rallye Paříž - Dakar. Trasu jsme měli a zůstávala otázka vozidla. Pojedeme něčím co ještě eventuálně zvládneme opravit. Takže nějaká škodovka. S přibývajícím věkem už bychom ale rádi trochu komfortu a tak byla Octavia jasná volba. Škoda Octavia na trase Praha-Paříž-Dakar. To by šlo. Tak jsme vybrali nejméně expediční a nejnevhodnější auto, které jsme mohli. Škodu Octavia 1.8 Turbo se sportovním sníženým podvozkem. Proč? A proč ne? Byla to zábava, Evropu jsme proletěli jako vítr, přeplavili se trajektem přes Gibraltar do Maroka a začali si užívat plné doušky afrického písku. I když možná spíše asfaltu než písku.

Na písek jsme neměli ideální auto a když už jsme se pokusili projet trochou písku, zahrabali jsme auto skoro po dveře, více než 4 hodiny jsme se ho snažili dostat ven a nebýt ochotného Senegalce, který nám za jeden energeťák a pár dolarů pomohl písek rukama odhazovat, bychom tam možná stáli ještě dneska. Opět jsme jenom jeli a jeli, spali v autě nebo vedle auta a užívali si svobodu a atmosféru černého kontinentu. Nejméně vhodné místo na rodinnou dovolenou? Jeďte do Mauritánie, země, kde si děti hrají s kamením a kromě kamení, písku a starých Mercedesů tam nic jiného není. I to se ale počítá za zážitek a dojet tam autem zážitek násobí. Hlavně projet Mauritánii bez nehody se dá považovat za úspěch. Jakmile se setmí, polovina aut nesvítí. Protože nemají světla. Ani brzdová, žádná. A tak jsme za 21 dní dokázali dojet skrz Evropu do Senegalu a zase zpátky domu. Celkem přes 14 000 km.

Asi přišlo autobazarníkům na našem stylu výletování něco impozantního a tak přišli s další nabídkou, která se znovu stěží odmítala. Opětovně jsme si mohli vybrat jakékoliv auto do 75 000 Kč a jet s ním klidně až na konec světa. A protože jsme zase chtěli svůj výlet udělat větší než ten předchozí, nechali jsme protentokrát vybrat naše fanoušky na FB z aktuální nabídky bazaru. 

Jenom trasu jsme si vymysleli sami. Když nám Pamir Highway prvně nevyšlo, chtěli jsme to zkusit znova a dojet až do mongolského Ulánbátaru. A tak nám fanoušci vybrali téměř dvacetileté BMW 528i Touring, ideální vozidlo třeba na nákupy, dovolenou, když chcete odvézt věci na chatu. Ale do Mongolska? Se zadním náhonem do výšky 4 655 m.n.m.? A co když jsme jenom dva? Co kdybychom vzali stopaře? A co kdyby ten stopař byl osobou nejméně se hodící k našemu způsobu výletování, člověk který žije zcela jinak než my? Jasná volba, zkusíme, co vydržíme, co vydrží on a zjistíme, jestli se po cestě nepozabíjíme. A tak jsme měli dalšího spolupasažéra, influencera Standu.

1. srpna jsme vyrazili na 22 000 km dlouhou cestu zase absolutně nevhodným autem a protože máme hrozně rádi Rumunsko, vzali jsme to „zkratkou“ delší o cca 1 500 km přes Transfagaras a Moldávii. Kvůli konfliktu na Ukrajině jsme pak museli jet severem přes Kyjev, dále na ruskou Voroněž. Ruskem jsme proletěli jako o závod, až jsme se najednou ocitli v Kazachstánu, který vlastně vypadá skoro stejně jako Rusko, jenom sem tam potkáte u cesty velblouda, není tam moc kopců a cesty nejsou v úplně ideálním stavu. Spíše jsou vlastně strašné. Koleje vyjeté od kamionů s průměrnou hloubkou 30 cm a když už to rozjedete, protože asfalt vypadá perfektně, tak přijde obrovská díra přes celou cestu. Ale to my rádi a na to si zvyknete. 

Následovaly Uzbekistán, Tádžikistán a Kyrgyzstán. Postsovětské země, které jsou každá absolutně jiná. Země, které i v dnešní době nejsou poznamenány západním světem. Země, kde jsou lidé veselí, nápomocní a pro druhého by se rozdali. Většinu území Uzbekistánu zaujímá rovnatá poušť. Tádžikistán je naproti tomu malá zemička s vysokohorskými masivy Pamíru. Větší část Tádžikistánu jsme jeli podél afghánské hranice, kde nás, aspoň podle toho, co nám lidi říkali, měla sestřelit raketa. Místo raket jsme si užívali výhledy na šestitisícovky a radost všech, co na nás mávali, blikali a smáli se. Nádherná část světa. Kyrgyzstán? Země plná zeleně, divokých koní a policejních hlídek s radary.

Zážitek, který se nám v těchto zemích zaryl do paměti nejvíce? To si tak jednou hledáte místo, kde zaparkovat a rozložit základní tábor. Jste 3 500 m.n.m. a řešíte, jestli si můžete dát zdravotního panáka v téhle výšce a jestli v noci neumrznete. Zastavíte, sjedete kousek z cesty a uděláte si pohodičku, když v tom znenadání u cesty zastaví starý Mercedes, ze kterého vystoupí 8 dospělých, jedno dítě a jedna flaška vodky. Samozřejmě se dáte do řeči, i když ani jeden neumíte řeč toho druhého, dáte si stakana vodky, popojedete 4 km, a najednou se ocitáte u horkých pramenů s tím, že je čas na koupání, že je to zdraví prospěšné. 

Možná to vypadá divně, když přibližně 15 cizích nahatých chlapů naskáče do jednoho bazénku s 55stupňovou vodou, chvilku se tam čvachtají a potom si v šatně povídají, jako by se znali od nepaměti. Pozvali nás ještě na večeři, trochu vodky a pak jsme spokojeně odjeli k absolutně cizím lidem, že nám u nich domluvili přespání. Ok, bylo by neslušné odmítnout, když nás chtějí pohostit. A tak místo nemytí se, večeření polívky z pytlíku a spaní v zimě ve stanu jsme se vykoupali, najedli normálním jídlem a spali v teple něčího domova. A přesně tahle pohostinnost je něco, na co v civilizované Evropě narazíte zřídkakdy. Naši noví kamarádi se ještě večer sbalili a odjeli 80 km zpátky do nejbližšího města. Podotýkáme, že po větším množství vodky, než je množství malé.

I když bychom nejradši tyhle tři země projeli skrz na skrz, sem a tam, čas nás tlačil a nám nezbylo než pokračovat do cíle naší cesty: Mongolska, země jednoho velkého nekonečného nic, kde převážná část obyvatel žije kočovným životem v jurtách. Mongolsko bylo přesně takové, jaké jsme si jej přestavovali. Plus o hodně větší, zelenější a krásnější. Tady jsme se museli s rozloučit s naším kamarádem stopařem a vysadit ho na letišti. Jaké to bylo jet s někým, koho pořádně neznáte, 24 hodin denně, tři týdny v jednom autě? Byl to zážitek, a přesně o takových zážitcích jednou budeme vyprávět svým dětem.

Zpáteční cesta už byla klasika. 8 500 km s větrem v zádech přes Sibiř podél transsibiřské magistrály přes Moskvu domů. Stihli jsme navštívit například Karabash, jedno z nejvíce znečištěných míst planety. A je fakt smutné, co jako lidstvo dokážeme zbabrat.

Jak bychom shrnuli celou cestu v jedné větě? Jako 22 180 ujetých kilometrů, nadmořská výška nejvýše položeného bodu na trase 4 655 m.n.m., nejvyšší rychlost 200 km/h, 30 dnů strávených na cestě, snědených 20 konzerv tuňáka, 18 projetých státních hranic, na kterých jsme pobyli dohromady tak 48 hodin, průměrná spotřeba 11,3 l/100 km, nasbíraných 5 defektů, 2 výletníci a stopař v 1 autě a jedno velké úžasné dobrodrůžo.

Co chystáme teď? Říkali jsme si, že je čas vzít někam i naše přítelkyně. A tak jsme vymysleli Gumbalkan 2018. Poloorientační rally po rumunských cestách a spíše necestách s autama do 25 000 korun, kde nepůjde o rychlost  ani o to dojet. Půjde akorát o to užít si týden v přírodě, spaní pod hvězdami a ježdění po lesích Rumunska naprosto nevhodnými auty. Tímto bychom vás chtěli pozvat na tuto rally, pokud máte dobrodružného ducha a chcete zažít tak trochu jinou dovolenou.

Fotky ze všech našich cest najdete na Facebooku a informace o Gumbalkanu 2018 na gumbalkan.wordpress.com