Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

NOMÁDI: Kambodža, Thajsko i Írán. Cesta kolem světa v náklaďáku

Nomádi

  6:38
Bartolomeus byl před lety odkoupen od dánské armády portugalskýmí cestovateli, kteří udělali první přestavbu na obytné auto a procestovali Severní a Jižní Ameriku. Usadili se poblíž brazilského Sao Paula, kde si auto zamiloval holandský dobrodruh, který jej dovezl zpět do Evropy a navzdory původnímu záměru udělal komplet novou obytnou nadstavbu.

Národní park Canyonlands, Utah foto: Cruising Nomads

Udaipur, úchvatné město u jezera Pichola, Radžastán.
Lake Palace - Jaipur. Rádžastán je jedním z nejzajímavějších a kulturně...

Jeho plány na cestování po Africe selhaly již na jihu Španělska a tak po roce odpočinku jsme si jej vyzvedli my, aby nás po menších úpravách (především přestavba fotovoltaiky) vzal na cestu kolem světa.

Jako děti jsme milovali dobrodružné knížky. Vtělení do hlavních hrdinů jsme nejednou zažívali dobrodružství v deštném pralese, někde na poušti nebo v tajuplné jeskyni. Snění je jednou ze základních esencí života a plnění těchto snů je motorem, který nás žene vpřed. A tak jsme sbalili kufry a vydali se na cestu po zeměkouli podobně, jako Willy Fog, Zikmund a Hanzelka nebo „Pepa Vonásek“.

Výprava

  • Dopravní prostředek: MAN 9.136 FAE, jménem Bartolomeus (přejaté od dřívějších majitelů)
  • Rok výroby: 1988
  • Výkon: 136 koní
  • Váha: 8 500 Kg
  • Maximální rychlost: 80 km/h
  • Pohon 4x4 s uzávěrkou zadního diferenciálu, mezinápravovou uzávěrkou a redukcí rychlosti
  • Posádka: Jan Bartoš a Lenka Borutová

Cestu jsme plánovali na více let, proto jsme jako prostředek zvolili bydlení na „korbě“ náklaďáku, což nám umožnilo vzít si s sebou vybavení, které bychom do menšího auta jen těžko skládali (ať už kvůli místa nebo především přetížení vozu na špatných cestách mimo Evropu). Díky tomu se naše možnosti rozšířily a oblíbená místa jsme si tak mohli užít na kole, na motorce, ve skalách, na lyžích, na paddleboardu nebo si vydechnout někde na pláži a užít si kitesurfing.

První etapu jsme plánovali nejsnadnější cestou do Indie, což bylo přes východní Evropu, Turecko, Írán a Pakistán. Potaď jsme měli zjištěnou prostupnost cesty a vyřízená víza. Tuto etapu cesty jsme ještě absolvovali s kamarády z Ostravy (Pavlem a Helenou), kteří měli podobně velký náklaďák a podobné cestovatelské postižení jako my. Dále jsme už nic neřešili, bylo nám vcelku jedno, kudy pak pojedeme dál. O to větší bylo naše překvapení, když jsme v Indii zjistili, že bez speciálních povolení, hromady byrokracie a peněz se dále nedostaneme. Čína umožňuje pohyb cizinců ve vlastních vozech pouze za doprovodu placeného agenta, který dohlíží na dodržování naplánovaného itineráře a všech regulí. Navíc je třeba vyřídit si čínský řidičák, SPZ, projít technickou kontrolou a spoustu další byrokracie.

Hledáme nomády nového věku!

Máte podobné zážitky, cestujete podobně zajímavým vozem a máte pěkné fotky?

Napište nám na internet@lidovky.cz. Do předmětu napište Nomádi.

Vstup do Myanmaru (Barmy) není díky absenci bilaterálních dohod možný vůbec. Pokusili jsme se celý týden vytrvale obtěžovat Barmskou ambasádu v Dílí, aby nám bylo umožněno alespoň podat oficiální žádost o povolení ke vstupu. Nakonec, i za přispění české ambasády, se nám podařilo domluvit si schůzku s Barmským atašé a s patřičným vysvětlením naši situace oficiální žádost podat. Dle očekávání, i přes naše urgence, zůstala bez odezvy.

Naštěstí overlanderů (přespolních cestovatelů) se po světě pohybuje více, což dává příležitost nejen k večírku pokaždé, když někoho potkáte, ale také k výměně aktuálních informací. A tak jsme se dozvěděli o organizované skupině německých cestovatelů, kterým se podařilo vyřídit potřebná povolení k průjezdu Barmou. Odtud už byl jen krůček k získání těch správných kontaktů a následné nabídky. Ta nás usadila do židle, protože navzdory obecně nízkým cenám v Asii a chudosti regionu si tamní kontakt řekl o zhruba 20 000 USD pro skupinu sedmi aut.

Bow Lake, Alberta. Úchvatná kanadská příroda. Hory, lesy, jezera, spousta...

A tak jsme prozatím dali tuto záležitost k ledu a po vypršení indických víz se uklidili na pár měsíců do Nepálu. O zhruba půl roku později a s jinou skupinou jsme se rozhodli, že zkrátka na hranici dojedeme a nějak to vyřešíme na místě, abychom zjistili, že na místě nic nevyřešíme, a že se nacházíme v oblasti Indie, do které potřebujeme speciální povolení. Po dalších třech týdnech, kdy jsme vyloženě hnili v malé pohraniční vesničce Moreh, ukryté uprostřed džungle, vyhlášené výskytem pašeráků všech možných surovin, při 50ti stupňovám horku a 98% vlhkosti, kdy se i toaletní papír rozmočil při pouhém pohledu na něj, jsme povolení konečně dostali. Vyšlo to zejména díky neúnavné snaze jednoho místního barmského hocha, který byl převědčen o tom, že je to jeho křesťanská povinnost, a že je to pravděpodobně jeho životní úkol.

Cesta napříč Barmou byla sice krátká (museli jsme to zvládnout za 6 dnů), ale díky dosavadní uzavřenosti Barmy opravdu úžasná.

Příjezdem do Thajska nás po roce přivítal opět rozvinutý svět. Bez dlouhého otálení jsme pokračovali do Kambodži. Tamnější příroda není nijak zvláště rozmanitá a kromě chrámů Angkoru ji chybí kulturní památky, poněvadž většinu zničili Rudí Khmérové, zato lidé zde jsou tak vysmátí, příjemní a optimističtí, že ani moc nevadí, že se s nimi nedomluvíte. Z jihovýchodní Asie jsme tentokrát vynechali Vietnam, protože požadavky na vstup s vlastním autem tam jsou podobné jako v Barmě a Číně a nám se zrovna dvakrát do dalších papírových válek nechtělo. Pokračovali jsme rovnou do Laosu, země o fous rozvinutější než Kambodža, za to hornaté, s krásnou přírodou a spoustou sportovního vyžití. Vánoce a Nový rok jsme pak strávili v Thajsku válením se na pláži a užíváním si místní gastronomie.

Pevninská Malajsie nás docela zklamala. Tropický prales zde byl s výjimkou malého kousku na severu zcela vymazán, země vyhlazena do roviny a celé středozemí je pokryto plantážemi olejových palem. A pohled na takovou monokulturu vás omrzí po 5ti minutách, natož po 5ti dnech. A my díky zajišťování lodní přepravy a dalším okolnostem jsme zde strávili 3 měsíce.

Tajuplné chrámy Angkoru, Kambodža. Památka UNESCO a jedna z mála, která za Pol...

Původně jsme do Malajsie přijeli se záměrem pokračovat do Indonésie a pak přes Východní Timor do Austrálie. Nechtělo se nám totiž věřit tomu, že když na internetu nemůžeme najít žádný trajekt mezi těmito sousedícími zeměmi, že zde opravdu žádný není. Vždyť je to mezi nimi necelých 200 km a ze Singapuru do Indonésie pouze 30 km. Uvěřili jsme až když jsme fyzicky objeli všechny potenciálně možné přístavy a probrali to osobně s místňáky. Opravdu není. A nabídka na nákladní loď zněla 6.000 USD, bez přístavních poplatků, které tvoří klidně polovinu zmíněné částky.

A tak jsme si řekli, že náklaďák není nejlepší prostředek k objíždění ostrovů a za přibližně stejné prachy jsme auto přepravili na sever Spojených států do Seattlu.

Auto cestovalo měsíc, což nám dalo prostor k návštěvě několika japonských ostrovů a krátké zastávce v jihokorejském Soulu.

Po důkladné prohlídce americkými obránci hranic jsme si mohli konečně pořádně oddechnout a vyrazit napříč Kanadou na Aljašku, kde právě začínalo léto. Nekonečný den za polárním kruhem nám sice těsně uniknul, ale nejsevernějšího bodu amerického kontinentu, kam se lze dostat autem, městečka s příznačným názvem Deadhorse, jsme dosáhli.

Od té doby směřujeme na jih, kde chceme zkontrolovat nejjižnější bod amerického kontinentu. Z tohoto plánu máme zatím za sebou jednu zimu lyžování v Kanadě a asi rok cestování po středozápadě Spojených států. Když jsme konečně měli splněnou většinu cílů v USA byli jsme už ve druhém měsíci těhotenství. Rozhodnuti dokončit cestu jsme i přesto s objevitelským nadšením překročili hranici do Mexika, abychom pokračovali dále směrem na jih.

Ananda chrám, Bagan, Barma. Více než 4 000 chrámů a stúp z 11. až 13. století...

Naše plány zastavila až zpráva o Zika viru, který v případě nakažení matky může mít fatální následky pro plod. A jelikož brzy na to oblast výskytu dosáhla jižní hranice Mexika, rozhodli jsme se zbytek těhotenství zůstat v Mexiku a vrátit se do Česka k porodu. Nyní má Kryštof už deset měsíců, auto máme zaparkované v texaském Houstonu a čekáme, až bude mít všechna očkování a dostatečně vyvinutý imunitní systém, abychom mohli všichni pokračovat dále a dosáhnout jižních cípů Ameriky.

Zobrazit celou fotogalerii

Prohlédněte si pohodlně všechny fotografie

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!