Oba jsme byli v té době pracovně vyčerpaní a cítili jsme, že by to chtělo nějakou změnu. Přesedlali jsme tedy na cestování. Původně jsme chtěli zmizet na rok na vysněný Nový Zéland, ale plány nám pozměnili neodbytné návrhy našich kamarádů Martina a Zuzky (mezitím už dobřeznámý cestovatelský pár Bronconamiestohotela), abychom s nimi vyrazili na půlroční cestu po střední Asii. A tak jsme začali přemýšlet o tom, jak oba plány skloubit. Musím se přiznat, že země jako Tádžikistán, Kyrgyzstán či Írán v té době vůbec nepatřily na můj seznam států, které bych chtěla navštívit. Touha po dobrodružství zvítězila a tak jsme si koupili našeho Eda.
  |
Je to modré Mitsubishi L300, krásná a vděčná dodávka, kterou jsme úplně vykuchali až na kov. Tak začaly naše několikaměsíční přípravy před cestou. Když jsem skončili, byla součástí auta vytahovací kuchyňka, ložnice, šatna a také přídavná sprcha a WC, zkrátka vše, co potřebujete na samostatné fungování v přírodě.
Mezitím jsme se ucházeli i o Working Holiday Visa na Nový Zéland. Nějakým zázrakem se nám je podařilo získat. Kdo jste o těchto vízech ještě neslyšel, tak vězte, že je to každoroční online „boj“ při registraci, protože Slovensko i Česká republika mají jen omezený počet míst a zájem několikanásobně převyšuje kvótu. Udělali jsme kompromis. Cestu po Asii jsme zkrátili na zkrátíme na výpravu po bezvízové Gruzii, Arménii a Turecku. To nám umožnilo odletět na opačnou stranu zeměkoule na podzim a vychutnat si novozélandské jaro.
Nepoznané země Východu
Jeden a půl měsíční cesta dodávkou po Turecku, Gruzii a Arménii byla neskutečná. Edo byl tak dobře „vytuněný“, že nám nic nechybělo. Tedy až na nezávislé topení, na které jsme mysleli během celé noci strávené u jezera Kari v nadmořské výšce 3190 m n. m .. Cestování autem dává tu největší svoboda. A zejména tehdy, když je to vůz s pohonem 4x4 a v zemi je povoleno kempování nadivoko. Řízení na silnicích v této části světa je však kapitolou sama pro sebe. Zatímco Turecko nám přišlo řádně divoké, Gruzie již byla z pohledu středoevropského šoféra čistá katastrofa.
Nikdo nedodržuje předpisy a někdy jakoby lidé ztratili pud sebezáchovy. A naopak v Arménii jsme asi 30 kolometrů po překročení hranic dostali pokutu za nedodrženou rychlost. Načež jsme kvůli četným policejním kontrolám jezdili ukázkově. Co se týče jazyka, v Gruzii a Arménii jsme se dorozumívali lámavou a někdy i vymyšlenou ruštinou. V Turecku se vždy našel někdo se znalostí angličtiny nebo němčiny, ale samozřejmě jsme se naučili i základní fráze v místním jazyce, což byla tedy dost fuška.
Podařilo se nám procestovat téměř celou Gruzii, od břehů Černého moře, přes Kavkazské Ušguli (prý nejvýše položená vesnička v Evropě), hlavní město Tbilisi, město Gori (rodiště Stalina), až na východ po vesničku Omalo. Sem vedla pravá off-road cesta, kam nikomu bez náhonu na všechny čtyři kola nedoporučeje zamířit. Navzdory přenádherné zemi a zajímavým místům si však mé srdce získali zejména Gruzínci. Prakticky při každé příležitosti se zastavili na kus řeči a nejednou přinesli i domácí zásoby ChaCha, co je jejich místní pálenka z hroznů. A k tomu víno, čerstvý sýr, či zeleninu. Jejich nezištná ochota byla natolik velká, že jsem se nejednou na sebe zlobila, že čekám, kdy přijde ta „cena“ za pomoc. Tato země je zjevně zatím turismem neposkvrněná, a proto byste ji měli navštívit co nejdříve.
V Arménii jsme tolik „nekočovali“. Chtěli jsme vystoupat na nejvyšší vrch Aragac (4090 m n. m.), ale zabránila nám v tom bouře. Navštívili jsme krásný Jerevan s ochutnávkou místního koňaku a hrající fontánou a vykoupali se ve studených vodách největšího zdejšího jezera Sevan. V Jerevanu nám na dvoře poskytla místo na kempování velmi milá bábuška s dcerami a jak jinak - vůbec nic za to nechtěli. A tak jsme tam strávili asi čtyři dny, poznávali místní kulturu, chutnaly domácí šašlik a učili se vařit arménskou kávu.
Na zpáteční cestě jsme zamířili na jih Turecka. Navštívili jsme například zříceniny bývalého hlavního města Arménie Ani, krásné mešity v městech jako Urfa nebo Dogubeyazit; ochutnali pistácie ve prý hlavním městě pistácií Gaziantepu a vyfotili se u obrovských kamenných hlav na hoře Nemrut. Okouzlila nás oblasti Kapadokia, kde najdete rozsáhlá skalní městečka a brzy ráno vzhůru stoupá k nebi množství barevných horkovzdušných balónů, které dávají tomuto místo jedinečný nádech.
U protinožců dobře
Oproti našim dosavadním cestovatelským zkušenostem byl Nový Zéland šok. Zejména v cenových hladinách a věru velmi těžko jsme si museli zvykat na to, že si nemůžeme dovolit stravovat se v restauracích, kdy se nám jen zachce. Abyste rozuměli, ani na předchozí cestě jsme se nestravovali až tak často v restauracích, ale to bylo spíše způsobeno tím, že výběr nebyl největší a takové gruzínské chatchapuri nechcete jíst každý den. Každopádně Nový Zéland mě osobně zaskočil.
Jelikož náš plán byl žít v této zemi půl roku, pochopili jsme, že bez výdělků to nepůjde. První tři měsíce jsme tedy věnovali poznávání krajiny a zejména běžného života Kiwi-ů, jak se Novozélanďané nazývají. Pro to byl ideální systém WOOFingu, což je práce na farmách 4-5 hodin denně výměnou za ubytování a stravu. Takto jsme obrazili asi 5 farem na severním ostrově a vyzkoušeli si různé druhy práce: od natírání plotů, úklidu domů, budování kůlničky na dřevo až po vytrhávání plevele. Na jedné organické farmě jsme sbírali pomeranče a řeknu vám, že lepší jsem asi nikde nejedla. Po přesunu na jižní ostrov jsme chvíli cestovali a pak jsme si našli placenou práci. Dva týdny jsme třídili ovoce kiwi před dozráním a pak jsme měsíc sbírali jablka. Přesně tady jsem zjistila, co už nikdy v životě nechci dělat ...
Mezi mé top zážitky z celého půl roku u protinožců patří určitě celodenní túra Tongariro Alpine Crossing, kde mě Milan požádal přímo na Hoře osudu (fanoušci Pána prstenů vědí) o ruku. Úžasná byla návštěva Hobbitonu, surfování na vlnách v moři a také na dunách písku, Artdeco víkend v Napier, či maorská Rotorua. Viděli jsme ptáky kiwi, tučňáky, velryby, delfíni a také Novozélanďany tak nenáviděnou vačici.
Nový Zéland je země usměvavých lidí, kteří si s vámi pokecají na ulici, země s minimální byrokracií (např. auto si přepíšete na sebe na každé poště), ale také krajina předraženého internetu. Najdete zde duny písku, útesy, sopky, gejzíry, ledovce a téměř všude oceán. Příroda je zde nádherná a místní o tom vědí. Váží si ji a chrání. A jaké byly novozélandské Vánoce v létě? Hmm, nebylo to špatné, ale zasněžené Vánoce jsou zasněžené Vánoce.
Obě cesty nám ukázaly různé tváře světa, navštívili jsme krásná místa, poznali skvělých lidí, ale zejména poznali sebe.
Nebojte se změnit svůj život a vycestovat. Naše cesty najdete na facebooku a také na našich webových stránkách.
