Možností, čím jezdit po příletu do Afriky, je několik a většina z cestovatelů zvolí auto z půjčovny. Na JAR není až tak velkou nutností „čtyřkolka“, ale na druhou část cesty je již nezbytná. Nám se osvědčila auta (Hilux či Navara) se stany na střeše a vybavením jak pro pohyb, tak pro kempování. Splňují dokonale naše potřeby i představy o africkém cestování.
  |
Přes zlaté doly do království zvířat
Po dlouhých hodinách v letadle jsme konečně přistáli v Johannesburgu. Na letišti si nás vyzvedla služba půjčovny a po dvou hodinách nezbytného papírování a přebírání vozu jsme odjížděli pryč. Po N 12 (směr Emalahleni) jsme vyrazili směrem do oblasti Blyde River Canyon. Hory se zde v místě geologického zlomu famózně tyčí k obloze a kouzlí množství kaňonů, vodopádů a výhledů. Nejznámější je Good´s Windows. Za několika dalšími kopci se rozkládá jeden z největších národních parků kontinentu a největší v JAR. Krugerův národní park založený již roku 1902. Pro vjezd jsme zvolili Orpen Gate a spaní v kempu Satara, který je situován přibližně v polovině parku.
Ráno je dobré si přivstat a hned s otevřením brány, které se mění dle ročního období, vyrazit na safari. Parkem vede rozsáhlá síť cest a orientovat se v nich pomáhá velmi přehledná mapa, která slouží zároveň jako atlas. K zakoupení je na branách i ve všech kempech. Hned za branou jsme potkali malá stádečka všudypřítomných impal a pak se před námi objevovala, tu v delších, tu v kratších přestávkách, celá škála divokých zvířat. Když slunce nabírá na síle, je čas dát si pauzu a počkat až na pozdnější odpoledne.
Nomádi - Silnice v Botswaně kolem Okavanga a Chobe
NOMÁDI: Jak jsme začali cestovat po světě aneb Náš příběh očima psa |
Postupně jsme vystřídali severní oblast kolem kempu Olyfants a jižní, mnohem navštěvovanější kolem řeky Lower Sabie. Zde je i největší kemp, takové městečko, Skukuza. I přes velký turismus se v blízkosti nachází oblast s výskytem psa hyenovitého, což je jedno z nejohroženějších zvířat Afriky a potkat ho je mnohem cennější, než vidět lva či levharta. Nám se díky trpělivosti podařilo shlédnout vše a mohli jsme se považovat za šťastné „safaristy“.
Swazijsko
Čeká nás přibližně tříhodinový přejezd do srdce malého samostatného království Swazijsko, do parku Mlilwane. Cesta vede přes horský hřeben typickými městečky a vesnicemi. Podél silnice je možné koupit na co si vzpomenete. Protože jsou místní dost neodbytní prodavači, tak si vlastně nemusíte ani „vzpomenout“ a stejně si něco odvážíte.
Mlilwane je malý ale velmi příjemný park, a hlavně se v něm dá volně pohybovat, což je po několika dnech čistě automobilového safari vítaná změna. Ideální je trek na nedalekou horu. Cestou jsme pozorovali stádečka buvolců a zeber a také několik krokodýlů hodujících na ulovené antilopě. Hora sama je dominantou celého okolí. Nazvali jsme si ji, sami pro sebe, Horou osudu. Jednak podle tvaru, a hlavně díky její historii. Z této hory domorodci svrhávali provinilce odsouzené k smrti.
Nomádi - Africká siesta.
Cesta není dlouhá, je ale potřeba mít dostatek vody. V kempu je stylová hospůdka nad jezerem, které je plné ptactva i krokodýlů. Nabízí se zde mnoho možností k pozorování od večeře či od piva, které tu má skvělý říz. Je zde i „vtipná“ tabule informující, že krokodýl skáče až dva metry nad hladinu. Neskáče, je to výš…
Dračí hory a Lesotho – království koní
Tyčí se jak hradba a vystupují do mraků. Dračí hory. Místo řek a říček, plochých vrcholů a bludných cest. Oblast Giants Castle je jedna z nejhezčích. Horami vede řada krásných a různě náročných treků a nedaleko kempu jsou i slavné a známé jeskyně s malbami Sanů. Jedno z míst, kde se rodilo lidstvo. Veškeré potřebné informace, mapy, a hlavně vstupenky do jeskyně získáte na recepci kempu. Dračí hory jsou malebné a po stráních se volně pohybují třeba antilopy losí. Jako více než logické se jeví pokračovat „na vrcholky hor“, tam se schovává horské království Lesotho.
Nomádi - Malby sana v Dračích horách.
Tato země je od přejezdu hranic úplně jiná. Taková „afričtější“. Lidé jsou chudší, vesnice roztroušené po stráních a všude vidíte koně. Někteří se jen volně popásají a na jiných jede typický lesoťan. Muž v holinkách, dece a kulichu. Zastavíme v centrální části, v oblasti kolem Semonkongu, kde slepá silnice končí v malebném kempu za řekou – Semonkong lodge.
Lesotho není vůbec o safari a o zvířatech. Je o lidech, horách a trecích na koních či bez nich. Na koni je to ale typičtější a neopakovatelné. Koně seženete v kempu i s průvodcem a nemusíte ani umět příliš jezdit. Trasu, a hlavně povahu zvířete vám vyberou podle vašich schopností. Nejmalebnější je vyrazit k nedalekému Maletsunyane Falls, který je jedním z nejvyšších vodopádů v jižní Africe. Je vysoký 192 metrů a pěšky je to cca hodina chůze. Semonkong je zajímavý nejen letištěm, kde už mnoho let nepřistálo jediné letadlo, ale také obchodem s lednicemi (plnými chlazených nápojů), které nejsou v zásuvce, protože tam není elektřina či s petrolejkami „Made in Czechoslovakia“.
Nomádi - Lesoto.
U místních jsme vzbudili údiv, když jsme pomohli dětem s kolečky naplněnými barely s vodou. Děti k řece jezdí několikrát za den a musím přiznat, že je obdivuji, protože když jsem odkládal kolečko před chatrčí, tak jsem měl ruce vytahané až k zemi. Kdyby mi někdo řekl, že mám jet znovu, asi bych se musel hodně přemlouvat. Zajímavé je, že přes tu všechnu námahu s vodou je prvořadé každodenní praní prádla a až pak vaření a koupání. Díky tomu se průvod koleček a dětí vlastně od svítání do soumraku nezastaví.
Mountain Zebra National Park
Tento malý park ve vnitrozemí Východního Kapska, v suché a rozvrásněné oblasti zvané Karoo, je zcela jiný než všechny parky doposud, a proto jsme k němu zamířili. Park vznikl v roce 1937 vykoupením několika búrských farem nedaleko městečka Cradock. V době jeho vzniku byla populace zdejší horské zebry před vyhynutím, ale ochranářům se podařilo tento druh zachránit.
NOMÁDI: 3 + 1 expedice, které se právě teď vyplatí sledovat: od Iráku po Irsko |
Členitá údolí s náhorními plošinami poskytují domov také řadě dalších zvířat. Ráno jsme vstali velmi brzy, abychom s otevřením brány vyrazili do terénu. Nejeli jsme ani pár minut a naskytla se nám podívaná na snídající šakaly. Celkem početná skupinka hodovala na kostře pakoně a naše přítomnost je zprvu nijak nevyvedla z míry. U nedalekého napajedla, ke kterému se ze všech stran stahovaly skupinky zvířat, se ve stínu stromu něco pohnulo. Nebylo vůbec snadné rozpoznat mladého geparda ve vysoké trávě, ale nebylo pochyb. Byl to on.
Štěstí dnes stálo na naší straně a od rána nám do cesty kupilo zážitek za zážitkem. Po několika dnech v horách a na cestě to bylo příjemné osvěžení. Ne každý zážitek byl ale pozitivní. O pár hodin později jsme se stali svědky, jak auto jedoucí v protisměru doslova vylétlo ze silnice a převrátilo se přes kabinu. Členy naší výpravy byli i dva profesionální záchranáři, a tak zatímco část posádky volala rangery, druhá poskytovala první pomoc a stabilizovala polohu. Následky nebyly naštěstí tak vážné, jak to zprvu vypadalo, ale náš rychlý zásah nám vynesl přízeň místních strážců, a proto nám bylo povoleno zůstat v prostoru parku o něco déle, než je běžně povoleno.
Nomádi - První pomoc po nehodě.
Čas kolem stmívání nám tak přinesl krásné scenérie divočiny, která se připravuje na další noc. Scenérie, které by nám byly jinak utajeny. Ráno, cestou k bráně, jsme se stavili ještě u našeho napajedla a o pár hodin později jsme už polykali prach silnice směrem na Port Elizabeth.
Tsitsikamma – mlžný prales na pobřeží Indického oceánu
Pravdou je, že ze začátku jsou naše cíle jeden za druhým, ale jak se blížíme k jihu, tak vzdálenosti mezi jednotlivými zastávkami narůstají. Není to tím, že by cestou nebylo nic zajímavého, ale nedá se stihnout vše a je třeba vybírat. My jsme váhali, zda jet do středozemí k městu Oudtshoorn, kde jsou pštrosí farmy a překrásné jeskyně Cango Caves, anebo do oblasti mlžného pralesa v Tsitsikammě. Pro tentokrát vyhrála Tsitsikamma.
Nomádi - Pštros.
Uprostřed pralesa se na pobřeží Indického oceánu otevře překrásný kemp. S nadstandardním vybavením, s překrásnými scenériemi a skvělou restaurací. Když získáte místo přímo u pobřeží, tak se vám odtud nebude už nikdy chtít. Já osobně si takhle představuji ráj! V okolí vedou stezky pralesem či je možné sjíždět závěrečný úsek řeky a doplout až do oceánu. Od něj to v noci pěkně fouká, ale pro gril, stíněný malou zídkou, to je akorát. V okolí se dá navštívit řada měst, jako třeba Knysnu či Plettenberg Bay.
NOMÁDI: Jak najít dobré spací místo na cestách? |
Celá oblast je známá pod názvem panoramatické silnice „Route 62“. My po pobřeží pokračujeme dál směrem na Kapské město. Cestou si ještě zajedeme na Střelkový mys, který je nejjižnějším místem africké pevniny. Je to místo skoro opuštěné a zapomenuté. Do noci svítí jen maják a za ním, na parkovišti, se dá bez problémů kempovat. Podle mohyly se zde potkává Indický oceán s Atlantickým, ale jejich vody se mísí v celém pásmu kolem Kapského poloostrova. Opravdovým zážitkem je východ slunce, na který jsme si přivstali, a nikdo nakonec nelitoval, že musel opustit teplo a stát na větrném a skalnatém pobřeží.
Kapské město, Stolová hora a Mys Dobré naděje
Blíží se nejjižnější místo naší cesty – Kapské město. Kdybychom hledali, tak by nebyl problém nalézt kemp, ale záměrně jsme zvolili malý penzion nedaleko centra, kterým je starý přístav zvaný Waterfront. První večer jsme navštívili místní pivovar a ochutnali skvělé plody moře. Zároveň si určili priority, co chceme navštívit a shlédnout. Stolová hora, která je viditelnou dominantou, se nedá opominout. Variant, jak ji zdolat, je mnoho, nejsnazší je lanovka s otáčející se podlahou, ale vystoupat si na vrchol po některé z mnoha cest je větší zážitek.
Cestou se nabízí množství neopakovatelných výhledů a na vrcholové náhorní plošině vás odmění, kromě vychlazeného piva, výhled nejkrásnější. Jako dobré se nám ukázalo využít lanovku jednosměrně cestou dolů, což ušetří čas i kolena.
Nomádi - Kapské město se Stolovou horou.
Velmi populární je také mořské akvárium Two Oceans, před kterým na slunečních paprscích odpočívá množství lachtanů, a je zde také pevnost z doby kolonie. Kdo nechce vše obcházet pěšky, využívat taxi či se v provozu motat vlastním vozem, může využít autobus Hop On – Hop Off, který jezdí i daleko za samotné město a propojuje vše zajímavé. Dá se využít i k návštěvě některého z mnoha místních vinařství, protože Kapský poloostrov je Mekkou jihoafrického vína již od dob holandského zakladatele Kapského města Jana van Riebeecka. Za návštěvu stojí i místní botanická zahrada.
Bylo by skoro neodpustitelné nenavštívit Mys Dobré naděje, i když se jedná o velmi turistické místo, a nedalekou pláž Boulders. Žijí tu stovky tučňáků brýlových, kteří zde tvoří nejsevernější kolonii tohoto druhu. Důležité je zmínit, že obě místa jsou národními parky, a proto mají otevírací dobu, což může někoho nemile překvapit. Na jednu z cest je pěkné zvolit si placenou silnici Chapman Route, která se vine nad oceánem s desítkami výhledů a s odpočívadly, kde je možné pozorovat okolí, na některých grilovat a před Kapským městem je u ní i řada pláží a možností ke koupání.
V noci před odjezdem na sever jsme navštívili doporučovanou restauraci Mama Africa. Skvělá kuchyně a výborná jihoafrická vína potvrdila její vyhlášenost. Jediné, co bylo trochu přitažené, byl místní černošský band, který hrál na marimby a zpíval italské árie a Beatles. Kdyby zůstali u původních skladeb, tak by to bylo stylovější a příjemnější. Ráno jsme nakoupili zásoby trvanlivých potravin na celou cestu a čerstvé věci na pár dní a vyrazili po dálnici (záhy spíše silnici) číslo 7 na Springbok a pak po 14 na Upington. Cestou jsme navštívili farmu na pomeranče či vodopády Augrabies a pak již rovnou do jihoafrické části parku Kalahari.
Zmrzlí v poušti
NOMÁDI: Svéráznou Gruzií s všudypřítomnou kořalkou a pokutami, které se platí při příští návštěvě |
Kalahari je rozsáhlá poušť převážně v Botswaně, ale zasahuje i JAR a Namibii. Velké centrální části jsou zcela nepřístupné a po okrajích je několik národních parků. Ještě v Jihoafrické republice se rozkládá jeden z nich, pojmenovaný Gemsbok Kalahari. Gemsbok podle přímorožců, jejichž velká stáda zde mají svá útočiště.
Po všech formalitách na vstupní bráně jsme upustili tlak v pneumatikách, protože jízda na písku je tak mnohem snazší a eliminuje se riziko zapadnutí. Podhušťování a dofukování, to byl takový každodenní sport při této cestě, a proto je nezbytností mít v autě kompresor, což většina půjčoven ví a má ho ve výbavě.
Stádečko přímorožců bylo skutečně to první, co nás v rezervaci přivítalo. Dva zdatní samci se honili po rozsáhlé pláni a vířili jemný prach, zpovzdálí je pozoroval šakal. Po pár dalších kilometrech se nad žlutavou dunou objevila hlava a pak dlouhý krk. Následovala celá žirafa a mnoho dalších s ní. Atmosféra parku byla milá a od vjezdu jsme se nenudili. Vše bylo zalité sluncem a harmonické.
Nomádi - Dítě z Kalahari.
Potají jsme doufali, že hned první den uvidíme lvy s černou hřívou, kteří žijí jen v této poušti, ale den se nakláněl k večeru a my museli do kempu. Vybrali jsme si malý, hraniční s Namibií, Mata Mata. Už v Čechách jsme si zjišťovali podle statistik noční teploty a věděli jsme, že bude kolem nuly či v extrémních okamžicích stupeň, dva pod ní.
Slunce po šesté hodině zapadlo velmi rychle a chlad se začal dostavovat. Netrvalo to dlouho a bylo -8 stupňů. Začala nám zamrzat voda a plyn nechtěl hořet. Všichni jsme nasadili čepice a večeři si připravili na dřevěném uhlí. Na spaní se nikdo moc netěšil, zato na ráno se těšil každý.
S prvními slunečními paprsky se zvedla nálada v táboře a stačila chvilka a každý rozmrzl. Snídaně byla plná optimismu a po dokoupení rukavic, šál a malých zásob v místním shopu jsme vyrazili opět za zvířecím dobrodružstvím. Kraj byl ještě sušší než obvykle a zvířat nebylo mnoho. Bavili jsme se s místními rangery a ti nám potvrdili, že vrcholí nejsušší perioda za mnoho posledních let. Díky tomu se snižuje i populace zvířat, lvy nevyjímaje. Před pár lety bylo prý nemožné lvy nepotkat, dnes je to obrovské štěstí a my jsme ho za tři dny v tomto parku neměli.
NOMÁDI: ‚Jasně, ty máš problém‘. Z řeckých klášterů do tureckého servisu |
Viděli jsme jen rodinku gepardů, kterak se slunili před další chladnou nocí. S tím, jak se noc blížila, se vkrádala nepohoda i mezi posádku. Navázali jsme kontakt se sousedy – místními farmáři – a ti nám poskytli svou rychlovarnou konvici a po družném hovoru i svou láhev pálenky. Zároveň nám potvrdili, že takové mrazy nejsou běžné a než jsme přijeli, tak tu nebyly. Přes hranice jsme přejeli do Namibie. Jedná se o jedinou zemi, kde je třeba si zajistit vízum předem z Čech, ale na této konkrétní hranici jsme nabyli dojmu, že nikoho nezajímáme ani my, ani naše víza.
Prašnou cestou C 15 jsme se vydali namibskou částí pouště do Anib Kalahari Camp Site. Cesta je pomalejší, než jsme čekali, protože přes prach, který je za chvíli úplně všude, není dobře vidět. Střídáme se pravidelně na první pozici, protože je mnohem příjemnější pro řízení. Camp site v Anibu je ukryt nádherně mezi dunami a antilopy prochází i skrz spaní. Nádherné místo, a hlavně mírně tepleji. V této oblasti jsme se vydali na celý den pěšky. Přecházeli jsme vyschlá koryta řek, dalekohledy hledali jednotlivce i stádečka různých zvířat a večer den uzavřeli v místní restauraci u dobrého steaku.
Namib
Asfalt se objevuje velmi zřídka a prašné silnice se stávají běžnou součástí našeho putování. Protože preferujeme přírodu a volnost, tak Windhoek, hlavní město, vynecháváme a míříme přímo k Namibské poušti. Namib, který se táhne podle pobřeží Atlantického oceánu v délce 1600 km, znamená v místním jazyce rozlehlá prázdnota. Velká část této pouště je bez speciálních povolení nepřístupná a jen tu a tam se do ní dá dostat hlouběji.
Nomádi - Namibská poušť.
Jedním z oněch míst je oblast Sossusvlei. Před branami parku je malý a velmi příjemný kemp – Sossus Oasis Campsite s benzínkou a malým obchodem. Kromě nádherných dun a krásných pouštních scenérií je nedaleko překrásný kaňon Sesriem, do kterého se dá sestoupit a projít ho velmi příjemnou procházkou po dně. Vyrazit se dá také do dun, přičemž nejznámější je Duna 45.
Hlavní páteřní cesta je jedna z mála asfaltovaných, ale tady to je kvůli ochraně přírody. Zadní část k Sossusvlei je již široká písečná cesta s mnoha vyjetými kolejemi a hlubokým pískem. Díky tomu, že vůz před námi zastavil, nás písek „sežral“ a už nepustil. Chvíle házení lopatou a pak neocenitelná pomoc a zkušenost místního řidiče, společně s několika páry tlačících rukou, nás vyprostila z písečného sevření. Byla to pro nás velmi důležitá škola pro dny příští, kdy by zapadnutí bylo mnohem problematičtější.
Pochopili jsme systém odhazování písku z cesty točením volantu vlevo, vpravo, i to, že pokud začneme zapadat, máme couvat, a ne si víc tlačit písek pod sebe cestou vpřed a hlavně, že musíme být v otáčkách a rychlosti. I to, že uzávěrka diferenciálu je mnohdy zbytečná a je to lepší bez ní.
Nomádi - Řeznictví v severní části Namibie.
Cestou podél Namibské pouště jsme míjeli duny s vyprahlými horami, zapadlá stará auta a benzínky jak z amerických westernů. Posouvali jsme se k přístavu na pobřeží. Cestou nás však překvapil malý zázrak. Jako fata morganu jsme mezi pískem zahlédli vodu a pak jezero plné vody. Zastavili jsme a kus od silnice jsme, po překonání několika malých dun, objevili rozsáhlou vodní hladinu plnou plameňáků a pelikánů. Kolem zelený podrost několika stromů. Zázrak v poušti, který bychom málem minuli.
Tato oáza je kousek od Swakopmundu. To je nádherné městečko, které nezapře svou německou historii. Rozkládá se na divokém pobřeží Atlantiku a nad ním začíná známé pobřeží koster, místo, kde jsou desítky vraků ztroskotaných lodí. Pobřeží, které děsilo námořníky po staletí. Vysoké vlny, rozrážející se o kameny, a vichr lomcující molem s restaurací dávaly tomuto názvu za pravdu.
Asi 150 kilometrů severně od města je největší kolonie lachtanů, na skalnaté pláži dnes nazývané Cape Cross jich je v době rozmnožování až čtvrt milionu. Chtěli jsme se vyhnout případným davům, které sem v průběhu dne zaveze nejedna cestovní kancelář. Skály jsou doslova v obležení tisíců zvířat a pohled na tu masu spících, ležících či svým nenapodobitelným způsobem se „kolíbajících“ lachtanů je fascinující.
NOMÁDI: Projet USA a ušetřit? Kupte si auto a cestujte z kempu do kempu |
Jednotlivci, matky s dětmi i celé skupinky splývají v obrovský celek. Další stovky lachtanů dovádí v bouřlivých vlnách a ukazují svá akrobatická čísla. Většina mláďat je již odrostlejších a jen zcela výjimečně je možné spatřit, jak matka ještě některé z potomků přikrmuje. Opravdový „babyboom“ je však v období kolem Vánoc, kdy se zde rodí desítky až stovky mláďat denně.
V místě je také kemp a je možné v této pustině pobývat i několik dní. My však návštěvu „křížového mysu“ chceme propojit s návštěvou jedné z nejstarších rostlin na planetě, Welwitschie podivné, která se vyskytuje na takzvané Welwitschia drive. Vstupné na tuto cestu je potřeba zaplatit na správě národních parků ve Swakopmundu, a pak už je možné vyrazit přes zajímavé krajinné útvary, zvané měsíční krajina, k této podivné a stovky let staré rostlině.
Nejstarší kus má věk kolem dvou tisíc let a výšku přibližně 1,5 metru a toto je jedno z mála míst na světě, kde ji lze spatřit. I všechny ostatní exempláře se nacházejí v oblasti mezi Namibem a Angolou.
Etosha v plamenech
Noční jízda Namibií je dost nebezpečná a nedoporučuje se. Není to kvůli nebezpečí přepadení, ale kvůli divokým zvířatům. Po setmění jsou všude a před světly se vám míhají nejen různě velké antilopy, ale třeba také prasata bradavičnatá. Čím později po setmění, tím více zvířat a méně aut.
Nakonec v noci jezdí už jen kamiony, které mají velké rámy či radlice a před zvířaty ani nebrzdí. My jsme naopak brzdili stále a kvůli každému stínu, přičemž polovina z nich žádné zvíře nebylo. Bylo to únavné a naše vize, že během nočního přejezdu se dostaneme před brány Etoshi a ráno hned pojedeme do parku, vzala rychle za své. Nakonec jsme přespali cestou v autě a pokračovali po svítání.
Etosha je jedním z nejznámějších parků, který byl založen v roce 1907 v oblasti rozsáhlé solné pánve. Jihovýchodní část parku je přístupná lidem a jsou v ní tři velké kempy. Sever je pustina určená pouze zvířatům. Vše působí vyprahle, zaprášeně a depresivně. To byl první dojem po vjetí do Etoshi. V dálce jsme viděli opuštěného sloního samce a jinak pár přímorožců a zeber u napajedla. Solná pánev, nad kterou se míhal vzduch, byla pustá. Bloumali jsme cestičkami směrem k Halali, kempu pro dnešní noc, a pozorovali pár kudu a zeber. Jinak na nás park působil vyprázdněně a ve vzduchu viselo něco divného.
Nomádi - Sloni u napajedla.
Halali je moc příjemný kemp a hned za ním je pozorovatelna s osvětleným napajedlem. Nás na něm přivítal nosorožec, který záhy vyklidil prostor slonímu stádu. Byly to pouze samice a mláďata. Jakmile samci dospějí, musí stádo opustit a tvoří malé mládenecké skupiny či žijí ve starším věku samostatně. Toto stádo bylo asi dvacetihlavé a byla zde i velmi malá slůňata.
Přestože se při pozorování pomalu setmělo, tak vzduch byl nezvykle teplý. Podivná byla i rudá záře nad obzorem. Už nebylo pochyb. Etosha byla v plamenech. Černoch u brány kempu prohlásil, že hoří všude, že se s tím nedá nic dělat a že nemá ani nic dělat, jen jít v klidu spát a nerušit ho od fotbalu. Trochu se nám to nezdálo, ale na druhou stranu, co se dalo uprostřed parku dělat.
NOMÁDI: Krásy Zadaru a Plitvických jezer. První část expedice míří dolů |
Noc byla po dlouhé době teplá. Ráno jsme vyrazili na brzké safari s místním průvodcem a všude kolem bylo jen velké spáleniště. V něm, schoulené za keřem, který neshořel, protože oheň je velmi rychlý, a kromě suché trávy nic jiného nechytne, byla tři lvíčata, která čekala na matky, až se vrátí z lovu. Jinak bylo vše opět pusté. Místy jsme projížděli i mezi plameny, a tak jsme pochopili, jak se dva požáry mohou vzájemně uhasit, když k sobě dorazí.
Po snídani směrem k Namutoni, kempu a staré německé pevnosti zároveň, jsme viděli, jak se do černé pláně vrací pozvolna život. Zvířata se procházela po dosud kouřící pláni a kopyty hledala zbytky zelené trávy. Až po pár kilometrech, kdy jsme se dostali do oblasti, kde požár zatím nebyl, získalo pozorování a hledání opět zajímavější rozměr. Líně se válející nosorožec u napajedla, pijící žirafy a pak kapitální úlovek. Hyena skvrnitá hodující na antilopě. Chvílemi jsme si přes sklo auta koukali z očí do očí.
Nomádi - Hyena skvrnitá.
Původně německá pevnost je dnes základem velkého a příjemného kempu. I tady je napajedlo, ale tomu v Halali se zdaleka nevyrovná. Za celou dobu k němu nedorazilo vůbec nic, a tak nebyl důvod odkládat spánek. Tato část rezervace je mnohem přívětivější pro oči i pro život, a tak rozpaky z prvních dvou třetin parku mizí a nahrazují je opět milá setkání s množstvím rozličných zvířat. Včetně příběhu lovící lvice, které nikdo z povalující se smečky nepomohl a jen ji líně pozorovali. Tím byla akce odsouzena k neúspěchu a jen jsme měli možnost vidět fantastické divadlo a rychlost, kterou prchalo veškeré osazenstvo napajedla.
Chobe a Vodopády královny Viktorie
Začátek Kapriviho pruhu je velmi zajímavý a plný překrásných malých rezervací, z nichž nejhezčí je Mahangop Game Reserv. Malý park na odpoledne, ale s odlišnou faunou než doposud. Pobřeží Okavanga nabízí útočiště hrochům a krokodýlům. Všude létá množství ptactva a sloni se brodí hlubokou řekou s množstvím zelené trávy. Na botswanské hranici proběhla povinná dezinfekce auta a bot a odebrání ovoce a zeleniny, které by mohly Botswanu kontaminovat.
Nomádi - Chobe.
Teoreticky chtěli odebrat i maso a mléčné výrobky, ale podařilo se nám chytrým manévrem odklonit jejich pohled od lednice a zásoby nám zůstaly. Hned za hraničním přechodem začíná národní park Chobe. Nejzajímavější část se rozkládá podél stejnojmenné řeky. Centrální část je v období sucha skoro neobydlená, protože většina zvířat se stahuje k vodě. Díky tomu jsou řeka, břehy i roztroušené ostrůvky doslova přeplněné. Různě velká stáda slonů, antilopy, buvoli a žirafy se proplétají vzájemně houštím i po hlubokých písečných cestách. Obzor je plný zvířat a vše působí jako fantastická Noemova archa.
Pohled ze břehu je krásný, ale vyplout na řeku a být součástí veškerého dění je ještě krásnější. Nad hlavou nám krouží orel jasnohlasý a kolem pulzuje život. Afrika jak z dokumentárních filmů. Celodenní zážitky jsme si ještě několikrát oživili večer v místní restauraci, kde jsme ochutnávali pražené housenky s typickou kukuřičnou kaší a vše pak samozřejmě desinfikovali místním šnapsem.
NOMÁDI: Transportérem Evropou. Dali jsme výpověď a začali cestovat a žít |
Do Zimbabwe je to jen kousek, na hranicích jsme za 15 minut. Vstup do země, kterou nedávno odejitý diktátor Mugabe dostal tam, kde je, byl však zcela jiný než doposud. Ostnaté dráty, samopaly, striktnost a uniformy jak ze žurnálu. Mraky lejster a poplatků, o kterých nikdo nevěděl, k čemu jsou, ale bez nich vás tam nepustí. Nejvtipnější bylo, že každý vůz platil poplatky jiné a v jiné výši, asi záleželo vždy na úředníkovi.
Když jsme doplatili i povinné pojištění, kvůli kterému nás vrátili zpět do fronty, tak se před námi otevřela obrovská drátěná brána a byli jsme za železnou oponou. Dorazili jsme do městečka Victoria Falls na hranicích se Zambií a ubytovali se v kempu v centru.
Nomádi - Viktoriiny vodopády v Zimbabwe
Město tepe turistickým ruchem a agenty turistických kanceláří, kteří nabízí vše, na co si vzpomenete. Romantické večeře, rafting na Zambezi, koně, padáky a nespočet dalších aktivit. Nás zajímal jen let helikoptérou, na který jsme si šetřili už předem, protože jsme věděli, že pojmout nádheru vodopádu jen ze země je při jeho rozsahu velmi obtížné. Zvolili jsme oficiální kancelář mimo překupníky a objednali si na příští den patnáctiminutový let za 110 amerických dolarů, kterými se v Zimbabwe oficiálně platí. Musíme přiznat, že za tak úchvatný zážitek peněz určitě nelitujeme a let vřele doporučujeme.
Před vodopády vede i pěší stezka, kterou jsme také prošli, ale celková mohutnost a majestátnost zde nemá možnost se projevit. Vodopády, 108 metrů vysoké a skoro dva kilometry široké, byly, vzhledem k období, na nižším stavu vody, ale i tak se jemný vodní rosol vznášel do dalekého okolí. Neumím si představit, jak to vypadá při plném průtoku v období dešťů. Čechy určitě potěší, že prvním, kdo tuto oblast zmapoval a zakreslil, byl náš rodák Emil Holub.
Hwange
Hwange (čti Vankí) je největší národní park v Zimbabwe. Pro naši cestu to byl poslední národní park, který jsme navštívili, a tak jsme do něj vkládali veškeré své zatím neuskutečněné naděje. Od vodopádů je vzdálen jednu až dvě hodiny jízdy autem po silnici A8 a dále pak po typických prašných cestách s koňmi a jiným domácím zvířectvem. My jsme pro vstup zvolili hlavní bránu a vjezd přes Main Camp v západní části rezervace, který se pak stal naší základnou na přespání.
U napajedel, která již podlehla ataku slunce, se bělaly kosti a kostry. Nikde nezněl ani v divočině běžný ruch přírody. Všude vládlo mrtvo.
Nomádi - Mršina se supem.
Mírně zaskočeni jsme dojeli k nejznámějšímu napajedlu této části Guvalala pan. Přivítala nás dřevěná pozorovatelna na okraji rozsáhlejší vodní plochy a klidný monotónní zvuk dieselového agregátu, který z hloubi země tahá vodu pro tuto oázu. Na břehu leželo pár krokodýlů a po obzoru přicházelo veliké stádo slonů. Na druhé straně rodinka pštrosů s mláďaty. Pak až do večera opět nic. Oproti většině kempů v JAR, Namibii či Botswaně, kde nocležníky chrání tu kvalitnější, tu méně kvalitní plot, zde zimbabwští strážci už na udržování oplocení rezignovali.
NOMÁDI: Expedice dolů a doleva. Na Balkán s veteránem |
Část kůlů byla uhnilá a pletivo v těch místech provalené. Místo lopat a drátů strážci dostali samopaly. Do noci zářily ohně z vysokých komínů, kde se ohřívala teplá voda a přes den neslyšitelné zvuky se zde nocí rozeznívaly v plné kráse i jisté tajemnosti.
Shumba pan, kde je ve stráni ukryta pozorovatelna, je jednou z nejkrásnějších partií Hwange. Zároveň se jedná i o safari camp, kde je možné si individuálně, a v dostatečném předstihu, domluvit nocleh ve vlastním stanu, obytném autě či na lavičce v pozorovatelně. A právě nedaleko odsud na nás čekalo největší překvapení této rezervace.
Kousek od pijícího stáda slonů se za křovím pohyboval stín. Na první pohled se zdálo, že to bude nějaká antilopa či prase bradavičnaté, ale pak nás upoutal specifický pohyb. Zvolna jsme objeli napajedlo a po malé prašné cestě se blížili ke křovisku z opačné strany. Naše víra a trpělivost byla odměněna. Statný lví samec tam hodoval na čerstvě ulovené antilopě kudu. Za pár okamžiků jsme si všimli, že nedaleko čeká ještě urostlá lvice na to, až jí bude umožněno se přiblížit a nažrat se. Upřeným pohledem pozorovala kořist.
Nomádi - Lvice.
Bylo to fascinující a po celých 50 minut, co jsme výjev sledovali, se nic nezměnilo. Samec hodoval a samice čekala. Jen okolní stromy se začaly plnit supy. Odjeli jsme do kempu Sinamatella. Tam už rozklad dosáhl svého vrcholu. Řada budov totálně zchátrala, brána nešla zavřít a uprostřed kempu byly stopy slonů i levharta. Tentokrát nebyl ani žádný hlídač se zbraní.
Divoká Afrika ve své plné kráse i nebezpečí. Uvařili jsme si na ohni kafe a šli spát. Ráno jsme dorazili k hranici parku, která je zároveň i hranicí státní a po vyplnění štosu, tentokrát výstupních dokumentů, jsme byli zpět v Botswaně. Zdejší dezinfekce a hra na odebrání zásob rostlinného a živočišného původu nám po Zimbabwe připadala jako přátelské gesto. Už nás čeká jen dlouhá cesta na jih.
Závěrem
Dojeli jsme zpět do JAR, kde jsme v Johannesburgu vrátili auta, a půjčovna nás zavezla na letiště. Najeli jsme necelých 11 000 km. V Namibii i Botswaně je možné platit i jihoafrickým randem a na mnoha místech, hlavně v národních parcích a kempech, je možné použít kartu. Zajímavé je, že mezi ta místa velmi často nepatří benzínové pumpy, tam preferují hotovost, ale bankomat je vždy u kasy.
Do těchto zemí jsou potřebná očkování, a to určitě proti žloutence a břišnímu tyfu. Na úvaze každého z vás je, zda užívat antimalarika. Je to velmi osobní rozhodnutí a netroufnu si nikomu radit, ale my jsme je neužívali.
