Nakonec se na nás usmálo štěstí. Proti nám jela buchanka (dodávka 4x4, padesát let stará ruská konstrukce). Okamžitě jsem stáhl okénko a ukazoval, ať zastaví. Auto naštěstí zastavilo a vystoupili dva chlapíci. Zeptal jsem se jich, zda nemají benzín. Řekl jsem jim, že mám jenom dolary. Domluvili jsme se na ceně pět dolarů za pět litrů benzínu a oni začali z buchanky vyndávat kanystr benzínu. Mezitím z buchanky vystoupilo asi osm dospělých lidí, starci i mladší a asi pět dětí. Začali se nás vyptávat, co jsme zač a kam jedeme. Chtěli se s námi fotit a podepisovali se nám na auto. Nalili jsme benzín do nádrže a mohli jsme pokračovat dál v cestě. Jako poděkování jsme jim na buchanku nalepili naši cestovatelskou samolepku.
NOMÁDI: Škoda 100 na cestách. Pamir Highway a bod obratu |
Když jsme dojeli do Murghabu, bylo pět hodin večer a místní banka už měla zavřeno. Stáli jsme u bazaru a přemýšleli, kde vyměníme peníze na koupení benzínu. A najednou slyšíme: “Jé, ahoj, jste z Čech?“ Vedle nás stáli dva ani ne dvacetiletí kluci, kteří se vydali z Biškeku na tam zakoupených kolech do Tádžikistánu. Po čtyřech dnech jízdy na kolech už toho měli plné zuby, tak kola vyměnili za odvoz do Murghabu v Tádžikistánu. Nabídli nám výměnu místních peněz a tak jsme je s nimi směnili za dolary a jeli koupit benzín. Jeli jsme ke stejné benzínce, kde neměli stojan s počítadlem, ale pouze odměřovali do nádob. Tentokrát tam již neměli ani pistoli, pouze dvěstělitrový sud, ze kterého pumpař vysával ústy hadicí benzín. Koupili jsme u něj dvacet litrů benzínu, víc nám nechtěl prodat. K benzínce se sjelo spousty místních a pokukovali po Barče a podepisovali se na ní.
  |
Rozhodli jsme se dohnat ztracený čas a i když se stmívalo, chtěli jsme přejet horu vysokou 4655 m.n. m. Následně jsme chtěli dojet na stejné tábořiště, kde jsme tábořili první noc. Šplhali jsme se nahoru. Zastavili jsme ve tmě u cedule, na které je název hory a nadmořská výška, protože jsme ji chtěli vyfotit. Nemohli jsme se vůbec rozjet. Barča prostě nejela. Byli jsme ve velkém stoupání a po vystoupení z auta jsme zjistili, že máme prázdné pravé zadní kolo. Začal jsem připravovat rezervu. Jana hledala kameny, kterými jsme zaklínili kola, aby neodjela. Opatrně jsme vyměnili kolo. Raději jsme použili dva hevery.
NOMÁDI: Škoda 100 na cestách. Z Kyrgyzstánu k hranicím Tádžikistánu |
Po výměně kola jsme se chtěli rozjet, ale stále to nešlo. Kopec byl příliš prudký. Kombinace nadmořské výšky a zřejmě nekvalitního benzínu z dvěstělitrového sudu zapříčinila, že jsme se nemohli rozjet. Otočili jsme se a sjeli jsme asi o dvě stě metrů níž. Dupli jsme na plný plyn, Barča řvala a pomalu se sunula vpřed. Čím víc jsme stoupali, tím víc auto zpomalovalo a my jsme stále podřazovali. Když jsme byli zhruba sto metrů pod vrcholem, auto zdechlo. Jana se nejdřív pokoušela tlačit, ale po chvíli to vzdala.
V té velké výšce nešlo ani chodit. Já jsem otevřel kapotu motoru a přidal na bohatosti směsi a vyhodil jsem vzduchový filtr. Jana vystoupila a šla pěšky na vrchol. Tím odlehčila auto. Já jsem kombinací jednička, plný plyn, ruční brzda skákal nahoru. Když jsem se dostal asi třicet metrů pod vrchol, Barča se trochu rozjela. Já jsem pravou nohou tiskl plný plyn a levou nohou jsem se odrážel otevřenými dveřmi od země jako na koloběžce. Nakonec jsme se dostali až na vrchol.
Na vrcholu Jana nastoupila zpátky do auta a já vrátil na své místo vzduchový filtr. Jeli jsme na naše tábořiště dalších asi sto padesát kilometrů. Okolo půlnoci jsme postavili stan a šli spát. Ráno jsme vstávali až okolo desáté hodiny. Zbyla nám ještě nějaká místní měna, a tak jsme se rozhodli nakoupit ještě nějaký benzín. Zajeli jsme do nejbližší vesnice a v obchodě s potravinami se začali vyptávat na benzín. Prodavačka nás poslala naproti přes ulici. Stál tam hlouček chlapíků. Zeptali jsme se jich na benzín. Nejprve říkali, že žádný nemají. Když jsme jim vysvětlili, že potřebujeme jenom pár litrů, abychom dojeli na hranice, tak z garáže vytáhli pětilitrovou PET lahev a benzín nám prodali.
Pak jsme už celkem v poklidu dojeli na tádžicko-kyrgyzskou hranici a po jejím překonání jsme se vydali směrem na Kazachstán. V Kyrgyzstánu jsou velmi kvalitní asfaltové cesty, takže jsme jeli poměrně rychle. Až na jednu výjimku. Jeli jsme zkratku přes hory. Na zhruba tři sta kilometrů zmizel asfalt a my jsme opět překonávali několika tisícimetrové hory po prašných a štěrkových cestách. Po překonání hor jsme se dostali opět na asfalt a do Kazachstánu už to bylo jenom kousek. Kazachstánská hranice byla zavřená a my jsme začali zjišťovat, proč. Ale o tom až příště.
NOMÁDI: Škoda 100 dorazila k Bajkonuru. Celé město má jen pár bloků a stojí vedle elektrárny |
Minule jsme si slíbili, že se podíváme, jak vlastně všechny věci v Barče převážíme. Ve předu v kufru máme polystyrenový box, do kterého dáváme potraviny. Zbytek kufru vyplňují náhradní díly, nářadí, lopaty a další krámy. V autě nemáme zadní sedadla. Místo nich je tam rovná úložná plocha. Na této ploše máme tři velké bedny. V jedné bedně je oblečení, v další bedně jsou kuchyňské potřeby a v poslední bedně je všehochuť, jako mapy, léky atd…
Dále máme vzadu dva kanystry s benzínem a měnič na 220 voltů na nabíjení techniky. Ještě za bednami je zadní nákladový prostor, ve kterém máme stan a spacáky. Na bednách máme dva batohy. Jeden je na foto a video techniku a druhý je na pasy a dokumenty. Na autě máme také zahrádku, kde jsou dvě rezervy, dva kanystry na benzín, kufr s dronem a kanystr s vodou. Příště si ještě povíme nějaké zajímavosti o Barče.
