Po nějaké době jsme dostali ukrutný hlad. Závora se stále nezvedala. Vyndali jsme tedy z kufru horolezecké vepřo knedlo zelo a samoohřevný pytlík Adventure Menu. Do pytlíku jsme vylili vodu, dali chemický polštářek a jídlo. Dle návodu to mělo být za dvanáct minut ohřáté. Po chvilce se najednou zvedla závora a my přejeli na další kontrolu. Auto nám neprohlíželi, ale nahnali nás do místnosti, kde se kontrolují pasy. Až tam jsme si uvědomili, že máme v autě samoohřevný pytlík a měli jsme obavu z toho, aby z toho nešla pára a celníci se nelekli.
  |
Vyšel jsem tedy z místnosti ven, pytlík z auta vzal pro jistotu i s vidličkou, a donesl ho do kontrolní místnosti za Janou a ostatními čekajícími. Voda uvnitř se vařila a místní si mysleli, že jde o zázrak. Nechápali co se děje. Vysvětlovali jsme, že si jen vaříme jídlo, že máme hlad. Když bylo uvařeno a otevřený pytlík provoněl celou místnost, místní se chodili dívat a my jim ukazovali, co jsme vlastně uvařili. Po zhruba další hodině na pasové kontrole jsme se dostali do Kazachstánu.
V Kazachstánu jsme jeli do Charyn Canyonu, který je dost podobný Grand Canyonu v USA. S tím rozdílem, že je o dost menší. Po zaplacení vstupného jsme s Barčou dojeli až na hranici kaňonu, kde jsme vypustili dron a celý jsme ho natočili. Vedla tam cesta na dno kaňonu, ale ta byla tak příkrá a plná děr, že jsme usoudili, že je pro nás neprůjezdná. Já to sice chtěl zkusit, ale Jana měla strach. Když jsme dojeli na začátek cesty a já jsem se podíval dolů, udělalo se mi špatně. Jana se už držela za sedadlo. Dal jsem jí za pravdu a otočili jsme auto. Už při otáčení jsme se málem převrátili. A všechno co jsme měli na přístrojové desce nám popadalo pod nohy.
Zpívající duna a barevné skály
Pokračovali jsme dál do národního parku Altyn-Emel, kde se nachází Zpívající duna a barevné skály. Vjeli jsme do parku a asi po 40 km nás zastavila závora. Voják u závory chtěl propustku. Tu jsme samozřejmě neměli. Řekl nám, že jí prodávají ve vesnici, která byla hned na začátku parku u hlavní silnice. Museli jsme se tedy vrátit a propustku si koupit. V parku byla velice nekvalitní cesta a až pozdě odpoledne jsme se dokodrcali k barevným skalám. Po jejich prohlédnutí jsme jeli k jednomu z nejstarších stromů v Kazachstánu, který byl na zahradě strážce parku, a my jsme se domluvili, že u něj můžeme přenocovat.
Kousek vedle domu byla trubka, ze které vytékala horká voda. Ukázali nám, že se tam můžeme vykoupat. Voda je ale prý plná radonu, a nemáme se koupat déle jak 20 minut. Druhý den jsme se čerství a voňaví vydali ke Zpívající duně. Cesta to byla dlouhá a náročná a vedla přes další závoru. Duna nás až tak nenadchla. Je to prostě jen mulda písku uprostřed stepi. Když po ní chodíte, sype se z ní písek, který dělá hrrrrn, hrrrrn, proto se jí říká Zpívající duna. Cesty v parku byly opravdu náročné. Prorazili jsme tam dvě kola a na jedné z nekonečných rolet nám upadlo pravé zpětné zrcátko. Při zpáteční cestě jsme ho našli a namontovali zpátky na auto. Zrcátku nic nebylo, jen sklíčko bylo prasklé.
Zpívající duna
Bez dalšího odkladu jsme pospíchali do Ruska, kde nás čekal přejezd přes pohoří Altaj a přechod do Mongolska. A o tom až příště.
Minule jsme slíbili, že napíšeme ještě něco o Barče. Je to Škoda 100 z roku 1969, tedy jedna z prvních vyrobených. Vždy překvapíme na celnici, protože máme motor vzadu. Celníci se tam hrnou a chtějí vidět kufr. Motor má obsah jeden litr a výkon cca 30 kw. Na předních kolech již máme kotoučové brzdy. Byla to tehdy u škodovek novinka. Plně naložení můžeme jet maximálně stovkou, ale většinou jezdíme devadesát. To ale samozřejmě musí být rovinka. Brzdové a benzínové hadice máme vedené uvnitř vozu. Pod motorem a pod přední nápravou, kde je benzínová nádrž, máme duralové krycí plechy. Díky nim stále ještě jedeme, i přesto, že do plechu už břinklo tisíce kamenů.
