21. května 2018 6:00 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

NOMÁDI: Svéráznou Gruzií s všudypřítomnou kořalkou a pokutami, které se platí při příští návštěvě

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Tři výtečníci čekající na turecko-gruzínských hranicích tři hodiny. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tři výtečníci čekající na turecko-gruzínských hranicích tři hodiny. | foto: Expedice dolů a doleva

Praha Dílem o Gruzii pokračuje expedice Dolů a doleva, tentokrát slovy Jiřiny aka Dvojko Kubiće: 1. května jsme po skvělé návštěvě čajového města Ryze a tamních čajových zahrad místní firmy Caykur překročili hranice do Gruzie. Vzhledem ke zhruba tříhodinovému procesu od postavení do fronty po výjezd na gruzínské straně jsme usoudili, že zrovna tenhle den (rozuměj Svátek práce) nebyl ten nejvhodnější. Na gruzínské straně však jsme, a to je hlavní.

Namířeno máme do velmi blízkého přístavního města Batumi, ze kterého o pár dní vpřed máme v plánu trajektem odjet. Z doslechu a článků víme o nízkých cenách tamních hotelů, které se chystáme prověřit. Těsně před Batumi míjíme reklamní poutače na Radisson Blu, Hilton anebo Marriot Courtyard. I přes dobrou známost těchto brandů se chystáme jako první prověřit právě ty. Proč se nehecnout a nevzít na jednu noc něco takového? Aha, no, protože ono nezáleží na lokalitě, ale právě na tom brandu, žejo.

Zkrátka obratem se nám v Hiltonu z ruky milé recepční na displeji kalkulačky objevuje částka 583 GEL, což je zhruba náš Masaryk. Do dilematu v češtině se nám pak recepční vmísí otázkou „Jak se máš?“. Koukáme a zjišťujeme, když se nám dostává odpovědi, že obě recepční spolu byly tři semestry na Masarykovce v Brně. Prý krásné město. Aha. S dotazem na polohu toalet se s děvčaty loučíme a jdeme uvolnit místo před Hiltonem. Parkovací pikolík se s námi loučí a přeje hodně štěstí na cestách. Fakt, že o půl hodiny později odemykáme hotelový pokoj, a to blok od Hiltonu za směšné dvě stovky korun na osobu, je nám více než milý.

Noční fotky na dlouho závěrku mne baví. Oheň, hokej z rádia, hamaky mezi vraty a Luboš v garáži v opuštěné posádce u města Ivanovo.
Svatá trojice na balkóně.

Ve finále zůstáváme na stejných postelích tři noci. V příštích dnech objevujeme Batumi, vezeme se lanovkou na místní peak, obědváme v přístavu a také se snažíme koupit lístky na trajekt, který nás vezme zpátky do Evropy. Bohužel zjišťujeme, že office otevírá jen v den příjezdu trajektu, což je až v pondělí. Nákup tedy odsouváme a zabavujeme se v restauraci, kde nás partička místních přijala za své už předchozí večer.

Prý o tom rozhodl fakt, že rundu kořalek, kterou nám poslali jako cizincům, jsme obrátili. Rusové, Turci a další prý jen vypijí a odejdou a právě proto už o něco déle připíjíme několikátou rundou na gruzínsko-české přátelství. Ve zvyku zde je akt, kterému říkají Toast, který je obdobou našeho připíjení „na něco“. Z jednoho takového toastu proneseným místňákem se pak dozvídáme, že i v Gruzii ještě uplatňují něco jako je italská Vendetta, ale my prý nemusíme mít strach, protože nelze uplatnit na někoho, koho si „pozveš domů“, což už jsme i my. Ehm, aha… OK!

Naše partička u místňáků na kořalce – zleva Amiran, Hérákles i Prokophi.

Naše partička u místňáků na kořalce – zleva Amiran, Hérákles i Prokophi.

Z Batumi vyrážíme na severovýchod. Míříme do vesničky Kvenobani, kde žije místní pěstitel čaje Altandil Lomtatidze. Prokop jakožto majitel čajovny a kavárny v Pardubicích inicioval tuhle návštěvu pro nákup gruzínského čaje. K Altandilovi jsme dorazili večer skrze strašně rozmlácené cesty a zastihli ho na zahradě. Asi čtyřikrát jsme se na něho po cestě ptali, všichni věděli a poslali nás správným směrem. Pozval nás na kořalku a pak nás vzal na „noční“ do jeho fabriky.

Jeho žena se po návratu z plantáže připojila a připravila nám véču! Následovaly další kořalky až do prázdné lahve. Ráno jsem vzal Altandila do města na nákup – kromě vajíček jsme přivezli kořalku. Po obědě jsme se šli podívat do další části jeho „závodu“ - do skladu. Dohromady v něm bylo asi sto padesát kilo černého čaje.

Skladové zásoby pana Altandila Lomtatidzeho ve vesničce Kvenobani v Gruzii.

Skladové zásoby pana Altandila Lomtatidzeho ve vesničce Kvenobani v Gruzii.

Odpoledne pro změnu kořalka. Hrajeme karty, testujeme nová pravidla a obtěžujeme Altandilovo tele. Je mlaďoučký a dost se nás bojí. Po večeři Altandil bere zbylé jídlo a jdeme opět na noční do fabriky, kde jsou dva jeho zaměstnanci. Jsou překvapeni a otevírají lahev červeného. Nechutná jim, nám ano. Lehce ovíněni odcházíme do domu, kde už máme od Niny rozloženo ke spánku.

Dopoledne dohadujeme cenu za kilo čaje a v závislosti na ní kupujeme Xkg černého čaje značky Avtocayi ve dvou kvalitách. Na revanš věnujeme kořalku a bonboniéru. Mizíme zpátky do Batumi, odkud nám v pondělí odjíždí ferry zpět do Evropy, do bulharského Burgasu. Do Osurgeti vezeme Ninu, ženu p. Altandila. Ve stejném městě tankujeme naftu za parádních 14,- Kč a pálíme ji dál na Batumi. 

Kupujeme lístky na trajekt a tuníme Luboše

V plánu máme spát opět pod širákem, a to někde v blízkosti pevnosti Gonio, kterou si prohlížíme zblízka i zevnitř. Nakonec však kvůli šavr volíme hotýlek a později zjišťujeme, že jsme udělali dobře - podruhé nám tady prší. No ono koneckonců neber to, když tu přenocování ve 4stáru stojí v přepočtu 200,- na hlavu.

Po snídani se přesunujeme do centra na poslední návštěvu místního tržiště. V hledáčku jsou trenky, kus gumy na tuning Luboše, koňak i třeba tabák. Všechno s většími nebo menšími obtížemi kupujeme a poslední, avšak největší nutností jsou lístky na trajekt. Kancelář v jednom z paneláků už má otevřeno. Daří se nám check-in spočívající pouze v okopírování pasů a malého techničáku. A co pak? Píšu na kus papíru své telefonní číslo a mám čekat hovor, po kterém bychom se měli opět dostavit do kanclu pro povolení k vjezdu do přístavu. A kdy? Prý nejdříve o půlnoci, ale klidně až v 6 ráno. Tak paráda!

Mizíme kus od města. Chceme se vykoupat a já si moc chci lehnout pod auto a udělat něco se světlou výškou Luboše. Napadlo nás ho trochu povýšit. Sehnali jsme k tomu na tržišti pás gumy cca 1 cm tlustý, který se nařezal na malé obdélníky. Po dvou jsme je spojili a vložili mezi jednotlivá vinutí pružiny, tak, aby se pružina nemohla zmáčknout pod celkovou váhou auta. Funguje to, a to jen s lehkým zvýšením tvrdosti pérování.

Po cestě zpátky kupujeme dvoumetrový bambusový žebřík za 70 korun a valíme do hospody k našemu Bossovi na poslední gruzínský gáblík. Hodláme tam přečkat, než dostaneme hovor z kanceláře. Děje se tak cca v 11 večer, a tak platíme a loučíme se. V kanceláři dostávám kus papíru vytrženého z poznámkového bloku s nějakými klikyháky. To je vše? Ano, je to prý propustka do přístavu. Ukazujeme ji tedy u brány a hle, jsme tam brzo! Loď se teprve vykládá. Pouštíme se tedy do konverzace s polským řidičem dodávky. Vozí léky a z trajektového procesu je taky vedle. Po hodině nás pouštějí do areálu přístavu s machrováním, že znají Spartu. Caykur Rizespor Sampion!!

Na loď vjíždíme jako první, otáčíme Luboše a parkujeme v rohu. Pravidlem bývá, že se po dobu plavby nesmí do nákladových prostor lodi, takže balíme nutné věci na dva dny a odcházíme do shromažďovací místnosti a čekáme, i když nevíme na co a jak dlouho to bude trvat. Po chvilce přichází starší paní a otevírá okénko s nápisem Recepce. Jde se platit. Na revanš dostáváme klíčky od naší kajuty a reklamní ručníky trajektové společnosti. Zaplouváme do kajuty a jdeme spát, jsme unavení. Ráno po nalodění všech kamionů ještě před vyplutím probíhá pasová kontrola a já dostávám pokutu za nepojištěné auto v Gruzii. Mám ji prý zaplatit až příště přijedu. OK. V ceně plavby je plná penze, takže po pasové kontrole jdeme snídat a pak zase spát. Kolem nás už je všude moře a nic než moře. A to nás čekají dva dny…

Už Bulharsko: pomník v mlze a my mokří až na kost

Desátého května sjíždíme z trajektu Drujba v jeho domovském přístavu, bulharském Burgasu a po nesmyslně utahané pasové kontrole vyjíždíme z přístavu. K městečku Kazanlak to máme 200 km. Chceme vidět komunistický pomník Buzludzha v tamních horách. Je přístupný, ale zavřený, nicméně nás obří betonové stavby lákají. Pomalu stoupáme a původní myšlenka, že bychom někde nahoře přespali, se začíná zdát nereálná. Po dalších 15 minutách je naprosto nereálná. 

Nomádi

Luboš si v nadmořské výšce 1400 m. n. m. užívá super počasí.

Luboš si v nadmořské výšce 1400 m. n. m. užívá super počasí.

Pomník ve výšce cca 1400 m. n. m. je celý absolutně zahalen do mlhy, větru, skoromrazu a všeho, co jsme zatím na naší expedici nepoznali. Dokonce po zahlédnutí jakýchsi kusů železobetonu padne nahlas myšlenka, že pomník už tu nestojí. Šlapeme schody, které jako jediné v mlze vidíme a v jejich polovině nad námi začíná přistávat obrovská ufonská loď. Je to Buzludzha, která tu stále je! Monumentální a neskutečná. Bohužel je celá v mlze, ale i tak ji obcházíme a snažíme se popadnout dech. Všechny vchody jsou zabetonované nebo zavařené, a tak se po pár fotkách vracíme k Lubošovi a mizíme zpátky do nížiny.

Kalhoty jsou mokré. Mikina je mokré. Čepica je mokré. Ale hledíme do budoucnosti a vyjíždíme vstříc světlým zítřkům. Naprostou náhodou objevujeme kemp Trinity Rocks Farm třech angličanů, kteří se objevili v Bulharsku, když je Londýn už přestal bavit. Chystáme se sledovat zápas proti Rusku, a tak oceňujeme kvalitní wifi připojení. Po dvou hodinách oceňujeme i výkon našich hokejistů – Rusko porážíme 4:3.

Po cestě k Rumunským hranicím, u města Ruse vychytáváme další kostely ve skalách ze 13. století. Po jejich návštěvě se chci přesvědčit o stálosti nové manžety na levé poloose, a tak hledáme vhodné místo. Na cestě od kostelů si všímáme opuštěných budov a míříme k nim. Pravděpodobně nějaká stará kasárna nebo jen posádka. Otevírá se před námi zarostlé náměstíčko a na něm budova dříve sloužící jako garáže. V jedné z garáží pak servisní jáma.

Dávám Dankovi pokyn k najetí a zepředu ho naviguji. Procházím podvozek a všechno je víceméně v cajku. V motorovém prostoru dolévám trochu oleje. S klucíma se rozhodujeme v tomto areálu i přenocovat. Vyrážíme do města pro nějaký proviant, jelikož se chystáme založit oheň, tak pořizujeme buřtíky. Bereme z regálu i pivo - večer hrajeme s Běloruskem…

ZA EXPEDICI DOLŮ A DOLEVA – JIŘINA AKA DVOJKO KUBIĆ
  • 1Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz