NOMÁDI: Transportérem Evropou. Dali jsme výpověď a začali cestovat a žít

Žádná kreativita, žádné nápady. Žili jsme víkendy, kdy jsme vypadli na chalupu nebo někam do hor a těšili se na dovolenou jak na spásu a nový život. Nesmysl. Takhle to nechceme! 

Inspirovala nás videa a příběhy lidí, kteří přestavěli dodávku, vzdali se svého majetku, dali výpověď z práce a cestují po světě. Nadchla nás ta představa nespoutaného bytí. Ta svoboda, nekonečný prostor kolem vás, čas, který plyne pomalu a člověk nemusí nikam spěchat. Co ale napadalo mně, starou konzervativku bylo: „A to se jako fakt smí? Dělat si, co chci? Žádné povinnosti? Žádné konkrétní plány? To nezvládnu!“ Ale touha po dobrodružství a hlavně po změně ve mně rostla. Přece nechci celý život ráno vstávat, vrtat zuby, přijít domů energeticky vycucaná a jediné, co přes týden zvládnu opravdu s nadšením je jít spát! Mám tolik zájmů a touhu něco tvořit a nezbývá mi na to čas a hlavně žádná chuť.

Půl roku poté, co dal Honza výpověď a já pochopila, že to opravdu myslí vážně, jsem se také rozhodla. Odhodila jsem obavy a strachy, přestala se ptát, co bude, když opustím své „povolání”, co na to všichni ti pacienti, kolegové, a co teprve rodina! V hlavě jsem si postupně připravovala scénáře a dialogy, abych na reakce mého okolí byla připravena. Nutno říct, že moje předtuchy se vyplnily, ale já zvládla klidně a sebejistě odpovídat na neskutečně dramatické otázky týkající se života a smrti a mé kariéry! Nutno dodat, že před tím vším jsme rodině přichystali první šok a to, že jsme se tajně vzali. 

Znali nás, považovali nás už před tím za blázny, ty, kteří vybočují z řady. Vegani, jednu dobu na raw stravě, chodí skoro bosky, nakupují věci z druhé ruky a nechtějí hypotéku. A ty naše názory na život a společnost! Za týden, kdy se sotva otřepali z toho, že jsme si udělali svatbu po svém, jsme jim naservírovali, že opouštíme naše zajeté koleje a chceme projet v dodávce západní Evropu místo toho, abych se ve svých třiatřiceti letech vrhla na plození dětí. Ráda na to vzpomínám. Byla to moje vzpoura proti vychované poslušnosti a nejlepší rozhodnutí v mém životě.

Oba dva jsme si pak začali užívat a plnit své sny „on the road”. Zajistila jsem si neplacené volno v práci na dalšího tři čtvrtě roku. Společně jsme zrušili veškerá pojištění a jiné investice, dali jsme výpověď z podnájmu, koupili jsme starší dodávku, transportér multivan z roku 1999, a v dubnu 2017 jsme vyrazili.

Bez nějakých konkrétních plánů, jen pár teček na mapě, orientačně. Nazdařbůh. Nejdřív jsme jsme využívali chladnějšího počasí k horolezení ve Španělsku. V Chulilli, což je nádherné městečko v obležení masivů skal, jsme potkali další Čechy, kteří se nám stali na pár dní průvodci a získali jsme cenné rady a tipy na nejzajímavější místa ve Španělsku. 

Přivykali jsme zlehka novému způsobu života, pomalému rytmu každého nového dne a začali si vychutnávat TU svobodu. Přesouvali jsme se pozvolna dál a dál na jih, střídali jsme hory, skály, moře a na našich bicyklech jsme projeli i některá velká města. Poté, přes okouzlující a přívětivé Portugalsko, zase na sever Španělska, přes Santiago de Compostela až do Pyrenejí. Nádherné 4 měsíce v přírodě. Fotili jsme, točili videa a rovnou je na mobilu stříhali, zpívali jsme vlastní písničky a Honza složil nesčetně mnoho nových melodií na kytaru, která oddaně cestovala s námi. Jeho vášeň k hraní se rozvinula naplno. 

Já objevila ztracené kouzlo psaného textu a ranní jógu. Oba dva jsme se začali realizovat. A tak kromě každodenních povinností, jako bylo vaření, zajistit dostatek pitné vody, a najít místo k nocování, jsme si neustále o něčem povídali, četli knihy, rozebírali naše pocity a vnitřní postoje. Dostalo se nám odpovědí na spoustu otázek a musím říct, že náš vztah si prošel zajímavou vývojovou fází.

Naše putování pak směřovalo na sever Francie, projeli jsme Bretaň a Normandii. Na křídových útesech nás dva milí angličané přesvědčili, že Skotsko je nádherná země i přes ne vždy příznivé počasí. No a tak jsme neváhali, koupili jsme lístek na trajekt a vydali se prozkoumat konzervativní Anglii. Měsíc jsme strávili ve skotské přírodě, mezi kravami, soby a srdečnými lidmi.

Obavy a otázky našich kamarádů ohledně toho, jak to jako spolu, sami dva, můžeme vydržet, jsme od začátku nechápali. Věděli jsme, že přijdou rozpory, hádky a ponorka, ale nikdy nás nenapadlo, že bychom je spolu nevyřešili. Lezli jsme si krkem někdy pekelně. V tak malém prostoru, kde se ani jeden z nás nenarovná, není divu. Pokud už se nedalo vyřešit napětí slovně, jeden nebo druhý se šel projít. Druhý mezitím uklidil, uvařil nebo složil písničku. Další obava všech byla, jak se vám do tak malého prostoru všechno vleze? 

Jednoduše. Nám se osvědčil minimalismus. Zbavili jsme se přebytečností a nechali jsme si oblečení a věci, které slouží k více účelům. Cestou jsme zjistili, že spoustu toho nepotřebujeme, a tak jsme vyhazovali, vyměňovali a rozbité opravovali. Šetřili jsme hodně, jak místem, tak penězi. Do restaurací a kaváren jsme zavítali opravdu párkrát, a to hlavně kvůli free wifi. A tak se dostávám k další otázce, která všechny zajímala. Z čeho jsme to financovali? Ne, nevyhráli jsme ve sportce. Ne, nemáme bohaté rodiče. Ano, našetřili jsme si, zbytečně jsme neutráceli. Naše výdaje byly jen za jídlo, naftu a sem tam nějaký vstup, kavárna a trajekt.

Ubytování jsme sehnali kdekoli, mimo kempy, u lesa, na neplaceném parkovišti, u obchodních center apod.. Nakupovali jsme v supermarketech a vařili si sami na plynovém vařiči. Díky tomu, že nejíme maso, mléčné výrobky a polotvary, nepotřebovali jsme ani lednici, nakupovali jsme do zásoby, ale tak abychom vše snědli dřív, než by se to v teple zkazilo. Pitná voda se dala sehnat skoro všude zadarmo, z fontánek, u benzínek nebo studánek.

Obligátní otázka, kam na záchod a co sprchování? V přírodě je vše vyřešeno, pokud bylo teplo, stačilo nám moře, řeka, jezero. Vodu z řek jsme využívali k praní nebo jsme máchali přímo v řece. Pokud jsme byli v horách nebo u měst, používali jsme naši sprchu vyrobenou ze zahradního postřikovače. Záchod najdete všude venku za keřem, nicméně pokud najdete jen betonovou plochu, byl pro nás záchranou kyblík a v něm pytlík. V kempu jsme byli jen jednou, a to ve Skotsku, kdy byla FAKT zima a my už FAKT potřebovali teplou sprchu a vyprat prádlo.

Nocování jsme hledali podle toho, kam jsme mířili nejčastěji pomocí aplikace v mobilu, která byla synchronizovaná s navigací. Takže jsme vždycky našli místa s výhledem lepším jak z hotelu, navíc prověřená jinými karavanisty, kteří tam většinou už stáli. Téměř nikde jsme nenocovali sami! Strach z toho, že nás v noci někdo přepadne, okrade anebo bude vyhánět, nás po prvním měsíci přešel. Naopak, získali jsme důvěru, respekt a pocit bezpečí k této zeměkouli a také k tomu nejcennějšímu, co máme. K sobě samým. K našemu vztahu. K životu. Proto doporučuji: “Jeďte! Nečekejte na vhodnou dobu, ta nikdy nepřijde, protože je právě teď, teď, teď…