NOMÁDI: Veteránem do světa aneb Cesta do Mongolska a dál

Jsme mladí manželé Kačka a Kamča, a vydáváme se do světa v autě starším než my sami. Společnost nám poprvé bude dělat 30 let starý veterán Volkswagen T3 v krásné obytné verzi. Jako hrdí majitelé však musíme hned ze začátku podstoupit pár oprav, aby naše plány auto vážně zvládlo. Jistí si ale na cestě nemůžeme být ničím. Rozhodli jsme se totiž vydat s autem do Mongolska.

První otázky od našeho okolí byly, zda je Kamča automechanik, nebo jestli je auto 4x4. Ne a ne. Ale ruce i pusu máme a věříme, že kde jezdí auta, schopného mechanika vždy najdete. Samozřejmě drobné opravy zvládneme, přece jenom se jedná o jednoduchý benzínový motor chlazený vodou.

Ale zpět k cestě. Vyrážíme přes Polsko na Ukrajinu, kde hned druhý den cesty máme první defekt. Úsměv na rtech nám to nekazí, i když musíme strávit noc vedle pneuservisu a doufat, že za peníze které jsme muži dali předem, dostaneme ráno dvě nové pneumatiky. Narážíme zde na samé vstřícné lidi a nebýt jazykové bariéry, je to tu skoro jako doma. Ty stejné pocity máme z Ruska, rozhodně se zde cítíme bezpečně. Ruské cesty jsou buď velmi dobré, nebo velmi špatné v závislosti na jejich stáří. Máme za sebou dvou týdenní dálniční etapu a už se nemůžeme dočkat Mongolska. V pohoří Altaj se nám rozkrývají překrásné výhledy na krajinu a s autem se šouráme do horských průsmyků.

Na hranice přijíždíme v odpoledních hodinách a seznamujeme se s různými lidmi. Mongolové k nám chodí v hojném počtu a nezakrytě hledí do našeho auta. Nic takového v životě neviděli. Po dvouhodinovém čekání nám plány kazí celník, oznamující konec pracovní doby. Takže zítra. Kempujeme pár kilometrů od hranic a užíváme si nekonečnou rovinu na stepi.

Ráno jsme snad poprvé poslechli naléhání budíku a vyrážíme na cestu brzy. Chceme být na hranicích mezi prvními. Jen co vyjedeme na asfalt, troubí a blikají na nás auta. Doslova z nás tryská benzín. Sakra. Otáčíme se a míříme do vesnice hledat autoservis. Vzdálenosti zde však nejsou přívětivé a tak do vesnice dojet nedokážeme. Palivová ručička je na nule a my hledáme řešení. Brzy nám zastavují vojáci mířící na hranice. Jeden z nich se hned vrhá pod auto a za chvíli celý špinavý oznamuje, že problém opravil. Nemohou nás táhnout, ale vezmou nás k benzínce vzdálené jen 5 km kde si natankujeme a pojedeme dál do servisu. Problém byl v palivové hadici, která se otřesy auta postupně rozpojila. K hranicím dorážíme před polednem a dnes na nás štěstí vyšlo.

První metry v Mongolsku nám vyráží dech. Nádherná příroda, ale otřesná cesta. Že infrastruktura zde není nijak promakaná víme, ale že pojedeme rychlostí maximálně 20km/h jsme nečekali. Naštěstí úseky offroadu střídá asfalt a nám se daří dojet do dalšího horského průsmyku. Na křižovatce stojí dva muži s motorkami a vypadají, že mají závadu. Po jejich mávání zastavujeme a ptáme se, jak můžeme pomoct. O závadu se očividně nejedná a muž nás lámanou angličtinou upozorňuje, že nemáme do hor jezdit. ,,Big mountain, big problem, bad people!“ Velká hora, velký problém, špatní lidé. Trochu nám přešel mráz po zádech a raději rychle odjíždíme v domnění, že špatný bude možná právě tento muž. Vystresovaní z událostí posledních dní ale usínáme až paranoidně vystrašení se sekerou u hlavy.

Tento zážitek si můžeme dobře vyložit až o pár dní později, kdy jedeme delší offroadový úsek v horách a míříme do Gobi. Kempujeme vždy, kde se dá. Snažíme se co nejdál od cesty, ale ty se tady klikatí všude. První večer jsme okradeni o kanystr s benzínem a potom máme každou noc problémy s lidmi. Jezdí v noci víc než přes den a jakmile nás někdo uvidí, hned si k nám přijede. Klepou na nás, volají mongolsky a jednou ve dvě v noci dokonce muž na motorce troubí a žádá dost neodbytně cigaretu. I kdybychom byli kuřáci, nic by nedostal. Přes den chodí také, bez pozdravu nebo nějakého přátelského gesta se odnikud vynoří skupina, která bez okolků jde do našeho auta, tahá za kliky a sahá na věci. Občas si dokonce řeknou, že by něco chtěli. Jenom tak. Drzost se stupňuje a v nás dme vztek.

Samozřejmě potkáváme i lidi milé. Jedni nám pomáhají asi 60 km před městem Altaj. Z tvrdé jízdy se nám prořezala hadička od chladicí kapaliny. Ta vytekla a vyzkratovala elektriku. Takže odtah a doufat, ať to není velký problém. Po chvíli nám zastavuje milá rodinka a i když mají sami problém s autem, po 5 hodinách dorážíme do servisu. Hoši tady mají opravdu zlaté ruce. Oprava trvá dva dny a já se seznamuji s mechanikovou dcerou Ichčen. Za tak krátkou dobu si mě zamilovala a odmítá nás pustit na cestu dál. Mamince zamává a leze do našeho auta. Po domluvě s rodiči ji vezeme za město, kde jim ji zase předáme. Ichčen je spokojená jen do chvíle, než rodiče uvidí. Její pláč nám trhá srdce a tak mizíme jako pára nad hrncem. Do Ulaanbaataru nás čeká úsek zatím nejtěžší, 300 km pouští bez asfaltu. Největší problém místních cest jsou takové varhánky, utvořené velkými poryvy větru. Je to jako byste měli příčné prahy dvacet centimetrů po sobě v úseku alespoň 100 km. Z auta postupně odpadávají různé šroubky a objevují se dráty pod palubovkou. My se jen modlíme, ať už jsme v hlavním městě.

Výhledy na krajinu jsou pro nás dech beroucí. Je to úplně jiná planeta. Dlouhé planiny jsou obklopeny horami do výše čtyř tisíc metrů. Autem jsme vystoupali až do tří tisíc. Po velkých kamenech a v písku mělo auto občas problémy, ale vše jsme zvládli. Musíme zastavovat, aby auto stíhalo chladit. Občas nás děsí zvuky ventilátorů, které se nikdy dříve nezapnuly. Po ránu nás budí zvláštní zvuky. My ve strachu kdo k nám zase jde vylézáme z auta a díváme se do tváří nic neříkajících velbloudů. Stojí, požvykují a koukají na nás. Tak to je pecka. Zvířat je tu nicméně více než lidí. Všude na cestě jsou stáda krav, koz, koní a občas velbloudů.

V Ulaanbaataru jedeme rovnou do servisu Volkswagenu. Kromě výměny oleje je potřeba vyměnit tlumiče, které se s námi rozloučili před několika dny. Vše vypadá dobře a tak si jdeme dát trochu pauzu na hotel a užívat si místního výborného jídla. Po pěti dnech tak nadšeni nejsme. Prý nejde povolit šroub a tak neudělali nic. Opravdu NIC! K tomu nám tvrdí, že v celém Mongolsku neseženeme tlumiče na naše auto, a jim objednat nejdou. Po zvýšení hlasu a promluvě s manažerem šroub úplným zázrakem povolil a my se vydáváme s mechanikem na černý trh.

Je tady všechno. Schopný automechanik by tady dokázal poskládat celé auto. Raději se neptáme, odkud díly pocházejí, jelikož vypadají většinou kradené. Další den už si vyzvedáváme auto v relativně dobrém stavu a míříme na sever. Pouště a písku máme dost, jdeme se zchladit na Bajkal. Mongolsko opouštíme ve zvláštním rozpoložení. Je to velmi zajímavá země. Okusili jsme hory i poušť, spali v Jurtě i dobrém hotelu a poznali spoustu lidí. Jedno ale nezapomene nikdy. Mimo hlavní město panuje nepředstavitelná bída a my si pořád připadali jako ve válečné zóně. Ulice bez silnic, domy bez střechy a všude špína a výkaly. V létě horko a v zimě šílené mrazy. Život je zde těžký a my víme, že se sem už nikdy nevrátíme.

Více se o cestě dočtete na stránkách Veteránem do světa a na facebookových stránkách.