NOMÁDI: Z Čech až na konec světa, ať už je to kamkoliv

Obytná úprava vestavěná zručným a vynalézavým původním majitelem byla námi rozšířena o flexibilní solární panel se vší nutnou elektroinstalací, kteráž umožňuje dobíjet baterie i motorem při jízdě. V rozích panelu jsou přivázány tkaničky od bot, za které se věší na Cecila, kam je potřeba, podle toho odkud svítí slunko. 

K Cecilově výbavě přibyla ještě police do nákladového prostoru a hadička s čerpadlem přivádějící vodu do „kuchyně“. Postel máme našíř, plynové topení značky Trumatic a vozíme s sebou kola, na kterých podnikáme výjezdy za poznáním či pro vodu. Topení zapínáme, když teplota klesne pod 10°C. Jinak máme studený odchov a zkoušíme, v jakých podmínkách jsme schopni fungovat a kdy už nám tělesné funkce zpomalují.

Další pán na holení je první, vlastně skoro jediný, řidič, solární energetik, provozní technik, analytik, průzkumník, ochránce a bavič Jindřich, který je plnoletý už skoro 19 let. Vydal se na cestu s tím, že se zdokonalí v mnoha věcech. Je tedy na cestě kvůli svému seberozvoji.

Pak je tu druhá řidička, kuchařka, nákupčí, tlumočnice a časomíra Veronika. Ta je prvotní hybatelkou celé věci, protože pobyla pár měsíců ve Francii na farmě, kde se seznámila s možností cestovat pěšky s oslíkem. To ji tak uchvátilo, že to chtěla taky zkusit. Naštěstí ale, vždy rozumný, Jindřich střízlivě zhodnotil ten nápad jako bláhový. Do živého osla se prostě před deštěm neschováš...Veronika hledá na cestě svobodu, nezávislost a sebe.

Oba chceme touto cestou zkusit a naučit se žít s málem a na malém prostoru. I když při alespoň trochu přijatelném počasí může být naším prostorem celá okolní krajina. Jsme na cestě proto, abychom zjistili, co jsme schopni a ochotni oželet, bez čeho se naopak určitě neobejdeme. Oba taky toužíme vidět neviděné, poznat nové kraje a zvyklosti v nich. Třeba pak budeme vědět, kde a jak se chceme usadit. A třeba si taky potvrdíme domněnku, že co se říká v médiích není vždycky pravda. Zjišťujeme, že se cestou dostáváme na dřeň sobě i našemu vztahu.

Na začátku jsem psala, že nás je pět. Posádku dotváří dvě chlupaté, hřejivé radosti, kousající skoro do všeho, na co přijdou. Potkanice Křupka s Krupkou přebývají většinu času v kleci, ale často chodí s námi na vycházky schované u mě pod svršky. A tak pak na fotkách většinou vypadám jako malá čarodejnice.

Před naší „velkou cestou“ jsme dělali zkušební výjezdy. Potřebovali jsme asi zjistit, jestli „to“ půjde. A šlo to nejdříve ve Slovinsku a Chorvatsku, potom v Rumunsku a nakonec v jihovýchodním Polsku. Pokaždé to bylo tak na měsíc až dva. Finální cestu, kterou jsme plánovali roční, jsme chtěli začít v zimě ve Španělsku a Maroku. Jak by se oteplovalo měli jsme v plánu stoupat západem Evropy nahoru až se přes Skandinávii stočit zase na jih a pak se vrátit na rodnou hroudu. Přesný itinerář jsme neměli a nemáme. Jen víme, že musíme do Málagy. V Málaze totiž zřizují krajanskou knihovnu, do které shánějí české knížky. Nabalili jsme tedy místo 80 litrů vody 40 kilo knížek a víme určitě, že tam musíme dojet. Jinak je naše trasa předem neznámá. 

Zjišťujeme, že cestování pro nás není honěním míst, která musíme vidět. Je to spíš pomalé poznávání a zkoumání míst, kde se zrova octneme. Na některé z lokalit, které jsme ve Španělsku viděli, jsme se dostali náhodou, když jsme jen hledali místo na přespání. Ale už jsme tam byli, tak jsme museli zůstat několik dní, abychom to tam mohli prozkoumat a poznat. Počkat si na západ slunce, který jsme při příjezdu neviděli. Zjistit, jestli opravdu na druhém kopci zvoní zvonci ovce a kam chodí spát. Nebo vidět, jak se češou - sklepávají olivy.

Ve Španělsku jsme zatím navštívili třeba Barcelonu, Tarragonu, deltu řeky Ebro, Valencii, dva byty Čechů zde dlouhodobě žijících, kopce kolem tábořiště Huerto de Soriano, Alicante, jeden dům česko-španělské rodiny, kaňon řeky Gor s megalitickými pohřebišti a stále obývanými skalními domky. Na každém tom místě jsme byli vždy déle než dva dny. Cesta taky přináší nečekané události, do kterých se necháváme vtahovat. Třeba když jsme se tak deset minut po příjezdu do Valencie k pláži, kde jsme chtěli přespat, seznámili s milými Čechy, žijícími ve Španělsku v dodávce podobné té naší. S nimi jsme pak ve Valencii zůstali, místo plánovaného jednoho až dvou dnů, dní čtrnáct. Dozvěděli jsme se od nich spoustu užitečných informací, poznali díky nim část španělské kultury a další Čechy. Silvestra jsme strávili v bytě jednoho z nich, kde se vytvořila různorodá sešlost. Kromě nás tam byli Španělka, Nepálka a Pákistánec. Nepovažujeme se ani tak za nomády, jakožto za pomalé cestovatele.

I když by se mohlo zdát, že jsme už cestovatelé ostřílení, tak se stále s novým životním stylem sžíváme. Stále je totiž potřeba reagovat na nové nenadálé situace. Například si zvyknout na španělskou siestu nebo rozmary počasí. Přizpůsobit se, když několik dní lije jako z konve a kolem auta máte bláto a nic než bláto. Přijmout, že se vzbudíte, střešním okýnkem prosvítá světlo skrz sníh a v „ložnici“ máte krásných rekordních 6°C. Nebo znalost angličtiny. Ta je v každé zemi jiná. Někde se domluvíme i bez ní (Polsko). 

Ale třeba v Rumunsku, když se nám přetrhlo lanko spojkového pedálu jsme na pěti kilometrech více než hodinu hledali servis, kdy jsme se ptali tří lidí, s angličtinou bez šance. V samotném servisu jsme se domluvili i bez angličtiny hladce rukonožní posunkovou řečí, jen ke konci jsme využili slovenského tlumočníka na telefonu (kamarád servisáka). Až na prodavače elektroniky do aut, který se s námi odmítnul bavit jinak než polsky, jsme se všude setkali s milými lidmi ochotnými pomoci a domluvili jsme se i bez znalosti jazyka. Takže pokud máte alespoň drobítek odvahy, vyražte taky. Někdy to sice bude pěkně náročné, ale co není...

Cestu můžete sledovat na blogu: cestajececil.blogspot.cz