Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Novozélanďané nepodřizují život práci, říká Češka

USA

  7:00
Iva Wright odešla z Česka v roce 1999. Studovala a pracovala v USA a poté se s manželem odstěhovali na Nový Zéland, kde nyní pracuje jako advokátka. Ráda cestuje, je fanoušek internetu a nových technologií, působí jako mentor a aktivně pomáhá v místní komunitě. „Dodnes si pamatuji, že jsem si celý první rok na Novém Zélandu připadala jako v Anglii z 50. let minulého století – ve čtyři odpoledne se tady všude zavřelo a byl konec,“ říká.

Iva Wright foto: Archiv Ivy Wright

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Na Nový Zéland jsem se přistěhovala z USA. Rozdíl v životním stylu a životním tempu mezi těmito dvěma kulturami byl extrémní. Dodnes si pamatuji, že jsem si celý první rok připadala jako v Anglii z 50. let minulého století – ve čtyři odpoledne se tady všude zavřelo a byl konec. Nákupní mánie a servis všude 24 hodin denně, co jsem tehdy znala z USA a dnes si všichni pochvalují v Česku, tady nemohli pochopit. Dnes jsem už úplně stejná. Taky nepovažuji za správné, aby se celá společnost podřizovala komerčnímu mandátu na úkor soukromého života. Brzo jsem si ověřila, že Nový Zéland není žádná země boháčů, jak by se mohlo zdát z cestovních brožur, a že spoustu dnešních samozřejmostí z Česka tady lidé za samozřejmosti nepovažují a vyžijí s málem. Novozélanďané mi jsou sympatičtí svým klidným přístupem k životu a starosvětským hodnotám. V práci se každý den ráno všechno na půl hodiny zastaví, abychom se všichni mohli sejít na kafe a probrat novinky, povzbudit kolegy, kteří mají špatný den a tak. Hodně je zde důraz na rodinu, osobní pohodu a komunitu – přece jenom tady žijeme na ostrově daleko odevšud. Novozélanďané se nikomu nevnucují a nepoučují, to se mi líbí.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Z českých zvyků tady nejvíce narazí velikonoční pomlázka – už se nesnažím ani vysvětlovat, proč by kluci měli někoho ceremoniálně bít pro jejich dobro. S typickou českou mentalitou tady lidé často narazí. Ve svojí práci bohužel často příjdu do kontaktu s krajany, kteří nějakým způsobem přestřelili a nemohou pochopit, proč se ti pohodoví novozélanďané na ně už tolik nesmějí. Už jsem několikrát musela jít přímo k věci: pokud chcete někde rychle zbohatnout nebo se nejste schopní přizpůsobit jinému prostředí, Nový Zéland není pro vás, protože tady šťastní nebudete. Nový Zéland má jeden z nejvyšších podílů vysokoškolsky kvalifikovaných lidí a většina místních je z mladých let hodně zcestovalá. Pracovní trh je ale malý a hodně lidí nenajde uplatnění v oboru. Slyšela jsem od lidí, že byli zaskočení, když je v restauraci obsluhoval absolvent tří postgraduálních kurzů.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
S rodinou jsem se do Česka už jednou vrátila a strávila tam dva a půl roku. To už jsme měli dva předškoláky a náš život se víceméně točil o tom, jak zvládat dny objížděním škol/školek a zároveň chodit do práce. Pořád jsem cítila v sobě takové napětí, co zase nestíhám, ta uspěchanost života je všude kolem. S manželem jsme se tím prakticky oba utvrdili v tom, že pro klid a pohodu naší rodiny život v Čechách už není. Do Čech se ale samozřejmě ráda vracím na dovolenou za rodinou a přáteli.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Moje děti i já milujeme knedlíky s gulášem. Obojí doma vaříme často a přátelé už také ochutnali. Nejvíce mi ale tady chybí pečivo z české pekárny – housky a rohlíky jsem už s úspěchem vyzkoušela, ale pro dobré makové koláčky nebo buchty musí člověk až do Austrálie.

Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je česky?
Ano, máme velkou rodinu se čtyřmi dětmi. Věřím tomu, že rodný jazyk svojí maminky musí každé dítě zvládnout alespoň jakž takž a od narození na ně mluvím výhradně česky – i když je to samozřejmě velice těžké v prostředí, kde se všude mluví anglicky. Využívám příležitostí, jak jim s jazykem udržovat kontakt – beru je na akce zdejšího českého klubu, naše rodina nás navštěvuje a na děti mluví a když je to možné, snažím se najít pro děti české chůvy. Všechno má svoje pro i proti, ale já chci, aby děti jednou mohli do Čech sami přijet a neztratili se kulturně ani jazykově.

Češi v cizině

Sledujete rubriku Češi v cizině a zdá se vám, že v seriálu některé země chybí? Jsou to zrovna ty, ve kterých žijete? Ozvěte se nám.

Pokud se s námi chcete podělit o svoje názory a dojmy, napište nám na adresu cesivcizine@lidovky.cz. Uveďte svoje jméno a krátce popište místo, kde žijete a důvod, proč jste do zahraničí odjeli. Jako předmět zprávy uveďte "Češi ve světě".

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Prahu a Čechy tady lidé hodně znají z vlastních cest i ze slyšení. České pivo také hodně znají, i když už není tak levné jako dříve. Poslední dobou také hodně slyším „jé, my taky máme Češku/Čecha v sousedství/ve škole/v práci“. Česká komunita se nám tady hezky rozrůstá a usazuje se tady čím dál více mladých, kteří chtějí vyzkoušet něco nového.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Politiku zdejší a českou je těžké srovnávat, protože zdejší politická sféra je mnohem menší než v Čechách – neexistuje tady tolik vrstev byrokracie jako v Čechách, protože nemáme kraje, EU atd. V Čechách jsou lidé již zvyklí na každodenní skandály a mají hroší kůži. Tady může nevěra ještě pořád politikovi zničit kariéru. Nyní už měsíce tady probíhá v novinách a nyní i u soudu, jestli bývalý primátor Aucklandu přiznal volební dar deset tisíc dolarů. Pochybuji, že by se tím v Čechách někdo zaobíral, když čtu v českých novinách o miliónech a miliardách.

Autor: