Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Pamatuji si, jak jsem přiletěla do Aucklandu, a říkala jsem si, že to tam na první pohled vypadá jako u nás v Čechách. A to i přesto, že jsem letěla prakticky přes celý svět. Hned od prvních dní jsem si Zéland zamilovala a možná i díky tomuto prvnímu pocitu se pro mě stal rázem druhým domovem. Získal si mě navíc svou jedinečností a charismatickou atmosférou, která vás zde doslova pohltí a tohle mé nadšení trvá dodnes. Vím, jak mě mile překvapila i otevřenost tamních lidí a jejich přátelské chování. Kamkoliv jdete na výlet, prakticky každý koho potkáte, se na vás usměje a prohodí tradiční ahoj, jak se máš. Až na rodinu, u které jsem první tři týdny bydlela, jsem měla štěstí, že jsem se během svého půlročního pobytu na Zélandu setkávala se samými úžasnými lidmi. Ale vzpomínám si na první týden, kdy jsem dostala v rodině seznam příkazů a hlavně zákazů, co smím a nesmím, že jsem si říkala, zda jsem se neocitla ve zcela jiné zemi než v té, o které jsem toho slyšela tolik krásného. Naštěstí to byla opravdu jedna velká výjimka a ostatní setkání již byly zcela pozitivního rázu.
Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazila? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Když jsem letěla na Nový Zéland, byla má angličtina na mírně pokročilé úrovni. Přibližně po dvou měsících intenzivního chození do školy jsem již byla schopna komunikovat i ve složitějších tématech a vzpomínám si, jak jsem narazila především s naším českým stylem humoru a občasným používáním ironických poznámek. V tom jsme si byli velmi blízcí například s přáteli ze Španělska a z Jižní Ameriky.
Lidovky.cz: Chcete se na Nový Zéland ještě někdy vrátit?
Když se po půl roce pobytu na Novém Zélandu blížil můj návrat zpět do Čech, měla jsem rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem se těšila za rodinou, přáteli a za mým přítelem, dnes již manželem, ale na druhou jsem si nedokázala představit, že dobrovolně opouštím zemi, která se za ten půl rok stala mým druhým domovem a kde se mi změnily mé životní hodnoty. Jako znamení jsem tenkrát považovala i to, že mi můj let zpět do Čech byl zrušen kvůli doutnající sopce na Islandu a já si tak musela svůj návrat ještě o pár dní přesunout. Určitě se na Zéland budu chtít vrátit, ale zda to bude v příštích měsících či letech a na jak dlouho, to se nechám i sama překvapit.
Češi v ciziněSledujete rubriku Češi v cizině a zdá se vám, že v seriálu některé země chybí? Jsou to zrovna ty, ve kterých žijete? Ozvěte se nám. Pokud se s námi chcete podělit o svoje názory a dojmy, napište nám na adresu cesivcizine@lidovky.cz. Uveďte svoje jméno a krátce popište místo, kde žijete a důvod, proč jste do zahraničí odjeli. Jako předmět zprávy uveďte "Češi ve světě". |
Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybělo? Uvařila jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Jako asi většině Čechům v cizině, i mně chyběly tradiční bramboráky. Je to jídlo, které jsem vařila při svém pobytu na Zélandu hned několikrát. Když jsem chodila ještě do školy, pořádaly se často mezinárodní dny kuchyně, kdy každý ze studentů připravil nějaké tradiční jídlo a navzájem jsme pak ochutnávali. Stejně tak jsme si pak s přáteli na ubytovnách pořádali podobné mezinárodní večery sami. Nejraději vzpomínám na ty během svátků Vánoc a na Silvestra. Spoustě cizincům přijde náš styl bramboráků zvláštní. Jsou zvyklí na sladkou variantu a nejvíc asi chutnaly mým asijským přátelům, kteří ocenili i česnek v něm.
Rok před tím, než jsem odlétala na Nový Zéland, mi byla diagnostikovaná celiakie. Učila jsem se tedy jíst nová jídla a objevovala stále nové recepty bez lepku. Dopředu jsem si zjistila, že bezlepková dieta se stává na Novém Zélandu zrovna populární i v rámci zdravého životního stylu, a tak jsem se těšila, co za novinky zde ochutnám. Musím se přiznat, že do té doby jsem prakticky nevařila ani nepekla a právě ze Zélandu jsem si přivezla spousty inspirace k bezlepkovému vaření jídel z celého světa, což se stalo kromě samotného cestování mou další vášní.
Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Hezké holky, Praha, pivo, Nedvěd a hokej. To jsou asi hlavní témata, o kterých se hodně cizinců začne bavit, když zjistí, že jsem z Čech. Překvapilo mě, kolik toho věděli o České republice na Novém Zélandu a o to víc, jak je Česká republika populární mezi Asiaty. Od té doby se nedivím, že spousta z nich má dovolenou v Praze a v Českém Krumlově jako svou vysněnou cestu. Pamatuji si, jak mi má korejská kamarádka na Zélandu s vášní vyprávěla o tom, že až jednou pojede na svatební cestu, bude to do Čech.
