Odpočinout si od velkoměsta v přírodě? V Jakartě nemožné, nejsou tu ani parky, říká Češka

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Když jsem se přestěhovala do Jakarty, velice rychle mi došlo, že vést život, na který jsem byla zvyklá nebude možné, a to ze dvou důvodů. Za prvé, v Česku jsem z práce nebo ze školy zašla do obchodu něco nakoupit k večeři, pak si skočila na tramvaj, za 20 minut byla doma. Člověk se může spontánně rozhodnout, že si po práci zajde na kafe, nebo třeba do kina. V Jakartě jsem na tyto náhlé nápady musela zapomenout. Po čtvrté hodině odpoledne se z celého města prakticky stane táhlé parkoviště, jedete z práce, kterou máte sedm kilometrů od domova i dvě hodiny. Pokud chcete jít po práci nakoupit nebo do kina, musíte mít jasný plán, kterou trasou pojedete, abyste se nezasekli na moc dlouho na silnici, a počítat s tím, že se dostanete domů okolo desáté večer, pokud budete mít štěstí. Aplikace na sledování zácpy v jednotlivých ulicích je nutností každého řidiče nebo navigátora. Jakarťané stráví i čtyři hodiny denně v dopravní zácpě a kvůli tomu jsou většinou kina nebo restaurace prázdnější. Nikdo na to nemá odvahu a energii během týdne. O víkendu se ale parkoviště začne tvořit okolo obchodních center, kde celé rodiny tráví víkend chozením okolo těch stejných obchodů, jako chodili minulý víkend. S tím souvisí druhá věc, kterou jsem musela obětovat. Mít krásný poklidný víkend v přírodě, nebo strávený sportovními aktivitami, grilováním nebo čvachtáním se někde v moři je nemožné. V Jakartě pro to prostě není prostor. Nejsou tu parky, nebo jakákoliv zeleň, která by byla lehce dosažitelná. Pokud chcete na víkend pryč, musíte si vzít letadlo a odletět na jiný ostrov nebo mimo Indonésii, abyste si opravdu odpočinuli od hluku velkoměsta. To dělá z Jakarty doslova klec, se které se těžce dostává ven.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Když jsem se přistěhovala, šla jsem k jedné z místních rodin na návštěvu. Jak je v Česku zvykem, nechodíme s prázdnýma rukama. Koupila jsem teda koláče v jednom známém pekařství, sama je mám hrozně ráda, a tak jsem vybrala ty, které mně nejvíc chutnají. U nás většinou otevřeme to, co jsme přinesli a všichni si pochutnají. Ale toto nefunguje v Indonésii, o čemž jsem neměla tušení. Koláče jsem jim předala, dali je na stůl s dalším občerstvením a já jsem v domnění, že se do nich dáme, navrhla všechny rozbalit. Všichni se začali po sobě váhavě dívat, ale nakonec jsme je začali jíst. Nechápala jsem, proč je konverzace najednou tak strnulá a nálada nějaká napjatá. Na konci návštěvy mi kamarádka vysvětlila, že dárky, které přineseme se vystaví, ale při návštěvě se nejí. Z jejich úhlu pohledu je nezdvořilé jíst něco, co jsme přinesli jenom pro tu danou rodinu. Toto malé nedorozumění jsme si se smíchem hned vyjasnili a všechno dobře dopadlo. Od té doby radši kupuju věci, na které při návštěvě nebudu mít chuť.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Do Česka se rozhodně vrátit chystám. Život v Indonésii je velmi barvitý a obohacující, ale není na delší dobu, pokud nemáte dostatečné prostředky si vybudovat jakýsi “evropský” domov okolo sebe. Začnou vám chybět základní věci jako je organizovaná doprava, čisté životní prostředí, zdravé jídlo a dokonce i ten sníh. Pokud bych ale žila na Bali jako většina Čechů, asi bych mluvila trošku jinak. Přece jenom na Bali je to přívětivější než ve velkých městech na Jávě nebo na jiných ostrovech, kde je infrastruktura a životní úroveň celkově horší.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Rozhodně mi chybí dobrý sýr. Plísňový, niva i klasický ementál. Najdete ho tady, ale za směšně vysoké ceny, 10 dkg třeba i za 160 korun, stejně jako čočku nebo chleba z pšeničné mouky. Největší chuť mám na klasické vepřo knedlo zelo, těstoviny s dobrým sýrem, ale třeba i na nakládané okurky nebo broskve a třešně, to tady neseženete. No a samozřejmě to první po čem sáhnu snad už na letišti v Česku, bude smažák s tatarkou.

Nelením jako kuchařka a pro kamarády se snažím vařit české jídla. Smažila jsem bramboráky, ty měly úspěch, protože brambory moc nejedí a majoránka je tu jako malý zázrak. Pak byla docela oblíbená zeleninová polévka z toho, co supermarket dal. Udělat tady dobrou polévku po česku je kumšt, protože tu není například celer, vývar nebo petržel. Člověk musí hodně improvizovat. Naštěstí jsem byla prozíravá a sbalila si několik balíčků koření a vývaru s sebou.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Indonésané mají většinou v hlavě ještě Československo, nějak nezachytili, že jsme se rozdělili. Jejich první asociace není jak ve většině světa - Jaromír Jágr a hokej a nebo Karel Gott a zpěv. Vybavují si fotbalisty, české pivo a hlavně Prahu. Jejich představa o Česku je docela pohádková. Vidí v televizi obrazy zasněženého Pražského hradu a nebo Karlova mostu. Tato scenérie je pro ně něco neskutečného, jako pro nás tyrksově modrá voda s karetami a bílý písek.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Politiku sleduji, protože se mě přímo dotýká. Žiji v centru Jakarty blízko prezidentského paláce, kde se odehrávají všechny prostesty, pochody a demostrace. Někdy přijdou i tisíce lidí, to se bojím jít i do obchodu. K davu tady nemám nějak důvěru. Poslední demonstrace byla před volbami guvernéra Jakarty. Byla to velká věc, protože jeden z kandidátů, přezdívaný Ahok není muslimského vyznání, což mnoho Jakarťanů pobuřovalo. Věc je ovšem ta, že má za sebou velmi úspěšný rok po boku prezidenta a pomohl mu Indonésii posunout vpřed. Nakonec volby těsně prohrál, a záhy po nich ho soud poslal do vězení za rouhání a urážky Koránu. Zpráva o jeho odsouzení se dostala i do Česka, a ve světových médiích za to indonézské soudy nebyly moc pochváleny. Já osobně si myslím, že to byl politický proces související s volbami guvernéra. Obecně musím říct, že sledovat politiku na druhé straně světa je velmi zajímavé. Studovala jsem sociologii a média, proto si podobné kauzy jako pozorovatel trochu i užívám. Je to dost jiné.