Cestujeme s auty přes Evropu a první komplikace nás potkají už ve Francii, kde zlobí jedno z aut. Cesta na Gibraltar se tedy kvůli opravám dosti natáhne, přesto se po mnohých kilometrech nakonec dostáváme navečer až ke Gibraltaru. Kempujeme za soumraku v kempu před přístavem, abychom do Maroka nepřejížděli uprostřed noci. Konečně první večerní klidné posezení s těšením na zítřejší přejezd do Afriky.
Konečně Afrika
Časně ráno spěcháme na trajekt, rychle koupit lístky a na loď. Konečně je tu slunce a teplo. Na marocké straně si vyměňujeme s celníky vzájemně cigarety a po třiceti minutách jsme odbaveni. Po čtyřech dnech úporné jízdy přes Evropu jsme konečně v Maroku!
Roman, který cestuje s manželkou do Maroka letecky, přistává po poledni v Marrakéši, moc se na ně těšíme. Trajekt jsme zvládli v rekordním čase, potřebujeme čtyřkolky dopravit na místo, a tak se po krátké poradě rozhodujeme, že nadcházejících šest set kilometrů přes Nízký a Vysoký Atlas dáme na jeden zátah.
Během odpoledne zdoláváme všechna příkrá stoupání Atlasu, a to až do výšky 2200 m n. m. V takhle vysoké výšce nás překvapuje sníh, ale nenecháváme se zneklidnit a pokračujeme dál. K dunám dorážíme v noci kolem druhé hodiny místního času. I když je noční výhled na písečné vrcholy impozantní, jsme opravdu unavení.
Stoupáme a zase stoupáme na vrchol Atlasu
V sedm hodin ráno vyrážíme dále a hned dopoledne je před námi stopadesátikilometrový přesun na úpatí Velkého Atlasu, celou dobu stoupáme a stoupáme a stoupáme až do výšky 2930 m n. m.
Nádherné scenérie jsou občas dokresleny sněhovými návěji, které složitě objíždíme. Sluníčko svítí a ve vesnicích nás nahánějí malé děti. Stoupání je již někdy úmorné, a tak oceníme další den sjezd úzkým červeným malebným kaňonem a večer pod čajovnou v Kasbě v zeleném vádí.
  |
Další den projíždíme údolím s vesnicí se zavlažovanými políčky a prohlížíme si praskliny ve skále od zemětřesení. Čeká nás ale opět prudký výjezd mezi skalami a večer dorazíme do Zagory, kde nás konečně přivítají duny.
Přes duny za dobrodružstvím
Vyrážíme za rozbřesku, máme krátký přesun po asfaltu k dunám na alžírské hranici. Toulání je zde úžasné a večeře na okraji dun představuje vrchol pohody a klidu, snad jen někde vzadu jsme myšlenkami u následného náročného přejezdu „dunoviště“, které má napříč dvacet kilometrů vzdušnou čarou.
Cesta je opravdu zapeklitá a my nakonec mezi dunami nakličkujeme celých šedesát kilometrů. Zdoláváme jeden písečný kopec za druhým a postupně nám zapadávají auta, o dobrodružství je zkrátka postaráno. Jízda po dunách je nezapomenutelná a neskutečně náročná.
Oceán nadosah
Když konečně dorazíme k Atlantiku, je odliv, a tak se vydáváme na projížďku po nádherných širokých a dlouhých plážích. Večer nám místní rybář chytil a udělal na grilu šest ryb, což skvěle zakončilo naše poslední kempování v dunách a ve volné přírodě.
Cestou do Marakkéše se ale ještě znova chceme poohlédnout po plážích. Před polednem byla bouřka a silný déšť, takže velké vlny a deštěm zmáčený písek nám znemožnily klidný průjezd po plážích, bylo to trochu akční, každé auto zapadlo a musely přijít ke slovu lopaty, nájezdy, kurty a vše potřebné k vyproštění. Na sklonku dne jsme konečně na konci pláží.
Za soumraku najíždíme na úzkou cestu, vedoucí přes hory, která nás má dovést k asfaltce. Vzhledem k rozsáhlým erozím nám ale tato desetikilometrová cesta zabrala tři hodiny noční „orby“. Pří následné jízdě po asfaltu narážíme na náhlé povodně, které rozvodnily jednu z řek, ta se hrne plná bláta přes most, po kterém musíme přejet.
Navazujeme tedy na kurty za sebou všechny auta a jako mašinka projíždíme rozvodněnou řeku. Naštěstí jsme vše zvládli, a tak jsme se s jednou Toyotou ještě vrátili pro dvě auta místních domorodců, abychom jim pomohli a přetáhli je se zhasnutým motorem. Pak už nás čeká jen Marrákéš...
