Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Opuštěná divočina cestou z Etiopie do Keni

Cestování

  7:19
Po téměř měsíci putování po Etiopii jsme dojeli až do populárního údolí Omo. Ani tady nám nechyběly úžasné zážitky. Přijali jsme pozvání náčelníka zapadlé vesnice Hamarů, strávili tu příjemný velice vřelý večer a povečeřeli sorgamové šišky, které jsme zapíjeli mlékem. Vše z jedné kalabaše spolu s ostatními. Zastavili jsme se na místním barevném trhu a potkali příjemné lidi.

Cesta vede vyschlými koryty řek foto: Andrea Kaucká, HedvábnáStezka.cz

Jenže je čas se posunout dále, cesta na jih je ještě hodně dlouhá a my už máme za sebou pět měsíců toulání. Z divoké a středověké Etiopie vede do Keni prakticky jedna cesta, oficiální cesta přes hraniční přechod Moyale přímo dolů do Isiola. Ale najdou se i hezčí a zajímavější cesty.

Legální, ale neoficiální přechod Omorate-Illeret, vedoucí údolím Omo přímo od Hamarů a Dasanečů kolem jezera Turkana dolu k Samburům. Mnoho lidí tento přechod nepoužívalo, vydáváme se tedy touto trasou a náš Nissan jako první české auto proráží pomyslnou hraniční pásku a brázdí cesty necesty keňského zákoutí. Ještě než vyjedeme z Etiopie, musíme opravit píchlé kolo a opět zjišťujeme, že výrobky z Číny (ač prodávané ve speciálním obchodě pro offroady) jsou opravdu nepoužitelné. Musíme imrovizovat, ale pneu je opět použitelná. Vyjíždíme a stále ještě nevíme, do čeho jsme se vlastně pustili…

Písečná offroad romantika

V malém domku dostáváme razítka do pasů a vyjíždíme do vyprahlé krajiny. Ještě pár kilometrů míjíme několik vesnic, s největší pravděpodobností kmene Dasaneč. Je to ale masakr, pokud to tak mohu říct. Chatrče mají postavené z toho, co vítr dal, a že toho podivného materiálu dal dost, je vidět. Plech, kartóny, hadry – nejběžnější stavební materiál.

-

Po zhruba 20km přijíždíme k usedlosti. Je to druhá část hraniční kontroly, tentokrát keňské strany. Vzhledem k tomu, že to není oficiální hraniční přechod, je zde jen policie s knihou příjezdů. Zapisuje si nás a ostatní byrokracii prý dokončí imigrační oddělení přímo v Nairobi. Přívětivý a velice komunikativní policisté nás směrují kam dál a my pokračujeme. Chatrče mizí a před námi se rozprostírá opuštěná krajina, kde po spousty desítek kilometrů nenacházíme ani živáčka.

Několik desítek kilometrů jedeme po krásné písečné pisty, hluboký písek střídají ofoukané pláně. Projíždíme vyschlými koryty řek. To, že nejsou permanentně vyschlá, nasvědčuje, oproti okolí, výrazně zelený porost. Písek se po čase pod koly mění na drobné kamení obrovské pánve. Nikde nikdo. Jen my, vítr a zvuk motoru. Cesta se nám zatím líbí, je tu krásně a ticho. Není tu ale až tak prázdno. Míjíme i pár opuštěných stavení. Drobné kamení se mění na větší a větší, uháníme rychlostí maximálně 30km/h, podobnou rychlostí jsme jeli ze sudánsko-etiopských hranic do Gonder. Kdesi na západ od nás je národní park Sibiloi, později jedeme přesně po jeho obvodu.

Tu a tam jsou malé obydlené oázy

Nepotkáváme žádnou osobu, která by nám zpestřila cestu. Ale zvěře je v této oblasti překvapivě dost. Na lidi moc zvyklá není, tu a tam se mihne antilopa, ještěrka, nebo některý z rozmanitého výběru ptactva. Stmívá se. Zůstáváme na cestě a rozbalujeme kemp. V noci fouká dost silný vítr, kromě toho je nepříjemné ticho. Zvláštní mrazivý pocit je ležet ve stanu a vědět, že široko daleko jsme tu sami. Brzy ráno pokračujeme dál, jenže nás trochu děsí stav nádrže auta. Ručička nějak rychle klesla a to nás čeká ještě několik stovek kilometrů k první čerpací stanici.

Na konci světa

V dálce, se cosi rýsuje, pokud to není fata morgana, vidíme palmy. Není to přelud, je to skutečnost a kromě palem tu žijí i lidé. Po okolí se pasou stáda velbloudů. Přijíždíme do North Horr. Vesnice uprostřed ničeho, několik chatrčí, tentokrát už hliněných, jinak tu není nic, o benzínce si můžeme nechat jen zdát. A tomu se říká fatální situace, být několik set kilometrů od civilizace a koukat na klesající ukazatel hladiny nafty. „Co budeme dělat? Jsme v prčicích, před sebou tolik kilometrů!“ nepočítali jsme s tak vysokou spotřebou, kvůli náročnosti cesty.

Mezi utichlými domky nacházíme katolickou misii, kde nám velice vstřícný páter Anthony nabízí kávu a něco malého na zakousnutí. Naftu bohužel nemá, snad prý dostaneme něco u jezera. Mění nám alespoň pár dolarů, abychom měli nějaké místní kapesné.

Hyeny a drahá nafta – jezero Turkana

Okolí se mění, je drsnější, osady, které potkáváme, působí až depresivně v tom šedivém vyprahlém koutě Keni. Letos je větší sucho, než v posledních letech. Nejen, že to má neblahý vliv na „úrodu“, ale napětí vzrůstá i mezi jednotlivými kmeny a vesnicemi. Drsný boj o pastviny a vodu.

Nehostinnou kamenitou pustinou sjíždíme k velkému jezeru Turkana. Turkana nebo také Rudolfovo jezero, je největší permanentní pouštní jezero a také největší alkalické a čtvrté největší solné jezero. Člověk by si řekl, když je tu tak velké jezero, místní nemůžou mít problémy s vodou! Jenomže to má malý háček, voda je slaná, Wikipedia píše, že je pitná jen nechutná, ale místní pokud mohou, preferují vodu z několika mála pramenů v okolí jezera. Pokud v okolí není lepší čerstvá voda, nezbývá jim nic jiného než užívat vodu z jezera, kdy sever díky řece Omo je na tom se slaností lépe než jih jezera. Složení vody není vhodné ani pro dobytek natož pro lidi. Způsobuje závažná onemocnění „Crippling skeletal fluorosis a dental fluorosis“ – deformaci kostry, ztrátu zubů a podobně.

Drobná fauna okolí Turkana

Na břehu jezera leží osada Loyangalani. Žije tu převážně kmen Turkana, ale i nejmenší kmen Keni El Molo (gurapau – lidé jezera). Zde se nám vede sehnat alespoň 10litrů nafty, a tím se posunout o cca 60-70km. Při placení se prohýbáme, cena je 2 USD (44,-Kč/ březen 2009). Nocujeme kousek za vesnicí, ale okupovat nás přichází hyeny. Několik párů zeleně zářících očí sleduje naše pohyby a silný vítr na příjemnosti nepřidává. Raději se tedy balíme a prosíme o kousek místa v místním školním táboře. Brzy ráno pokračujeme dál na jih.

Z buše mezi Samburu

Od jezera jedeme více do vnitrozemí. Mizí depresivní příroda a krajina se opět poafričťuje, tak jak ji známe z fotek a filmů. Celkově i jízda není již tak náročná a pro auto drastická. Jen to sluníčko praží od samého rána a do západu, obloha je bez mráčku. V autě je učiněná sauna.

Písečnou pistu zdobí akácie a drobná divoká zvěř. Nemáme ale moc štěstí na plnohodnotné safari, zvuky, které naše auto vydává, respektive pérování špičkové kvality Old Man Emu heavy duty, by vyplašily i otrlé zvíře. Populace zvěře se v Africe velice rychle mění. Zvěř je vytlačována ze svých původních teritorií do oplocených národních parků a rezervací. Počty kusů rapidně klesají, na vině je neúměrný růst populace obyvatelstva, kdy jsou kladeny větší a větší nároky na prostory a potřeby. Dnes jsou v Africe, pro potřeby místních, zabíjena zvířata i v národních parcích. Zmiňovat se o alarmujícím počtu pytláků by bylo na dlouhé povídání a to sem nepatří.

Pomalu se dostáváme blíž k civilizaci. South Horr, jedno z mála civilizovanějších osad. Černé můry v podobě téměř prázdné nádrže se nemůžeme zbavit. Běháme po osadě, nebo spíš bych měla říct městečku, alespoň tak to místní cítí, a sháníme někoho, kdo by nám prodal další dávku paliva.

Dívky kmene Turkana náš žádaly o vodu

Domorodci nás posílají na katolickou misii, naftu nemají, ale mají výbornou sprchu. Po několika dnech prachu a horka, se sprcha stává pokladem. Po sprše se na nás přilepuje Thomas, což není až tak nepřínosné. Dovádí nás do malého obchůdku, kde nám majitelka prodává dalších 10litrů, tentokrát pod 2 USD za litr. Když jsme se vydávali na cestu touto oblastí, nikdy mě nenapadlo, že se budeme do centra keňského dění přibližovat po 10 litrech nafty. Blížil se západ slunce a to znamená, že je třeba si hledat nocleh. V Africe neexistuje stmívání, šero či něco takového. Zapadne slunce a chvíli na to jako když zhasnete světlo...  je tma. A cestovat za tmy se vůbec nedoporučuje!!

Jambo! Habariyako...

Osada je rozdělená na dvě části, které od sebe oddělují vyschlá koryta řek a akáciový lesík. Místo vypadá klidně, jen v dálce pokřikují děti a mečí kozy. Před Afričany se ukrýt nedá, akorát dojídáme poslední sousta a už nám přicházejí dělat společnost dva mladíci v tradičním oblečení samburských válečníků „Jambo! Habariyako...“ (Ahoj! Jak se máte). S angličtinou moc neuspíváme, světový jazyk „ruce-nohy“ splní potřebné. Jsme dost utahaní, ale nechceme být neslušní a tak si s nimi i přes klížící se oči „znakovou řečí“ povídáme. Po hodině nás opouští „Usiky Muema“ (Dobrou noc).

Rámus u studny nás probouzí velmi brzy. Přichází nás navštívit několik dětí, žen a mužů, mezi nimi i starý válečník, o kterém vrásčitá tvář vypoví mnoho. Nikdo nechce žádné peníze, ani sweets. Není divu, turisté se sem nejspíš nedostanou, nemá je tedy kdo kazit.

Stejný den dorážíme do Baragoi, tentokrát však s opravdu prázdnou nádrží. Křižujeme Baragoi, ale jediná odpověď, kterou všude dostáváme, je „Sorry, nafta není!“. Na návsi se na nás věší další plonkař. „Richard, jméno mé“ představuje se a k tomu se dušuje, že nám může pomoci. Jeho chování nenasvědčuje, že by kdy nějakou naftu sehnal, místní ho moc vážně neberou. Renda s Richardem pokračují v maratonu za naftou a já střežím auto, obklopená domorodci, kteří asi neviděli „mzungu“ (ve swahilštině slovo znamená běloch).

Máme naftu, jedeme dál

Po dlouhé době se oba vracejí, posilnění kávou a samosou, s uspokojivou zprávou. Máme dalších 15 litrů nafty, to by nás mělo dostat do Maralal, kde jsou již benzínky a dokonce i internet. Platíme pouze 15 USD za 15 litrů, navíc do naší sbírky artefaktů přibývá „ebur“, nádoba na olej kmene Turkana, vyrobená ze dřeva a pštrosí a velbloudí kůže. Na návsi v malé masně si kupujeme kousek kozího masa a výborné samozy.

Tady se nám také líbí, sice se osídlení zahušťuje, ale krajina a příroda je taková, jakou si opravdu každý představí, když se řekne Afrika. Nádherná savana, hliněné rondavely, kozy, krávy a na mnoha místech ještě tradičně oblečení příslušníci některých kmenů, které v této oblasti žijí. Ale zase na druhou stranu čím více lidí, tím více problémů. Máme trochu obavy Na tomto úseku cesty Baragoi-Maralal-Rumuruti operují shiftas, 2 týdny před naším příjezdem přepadli matatu (místní autobus) plný školáků a dva dny nazpět postřelili jednoho Samburu, kterému ukradli stádo krav.

Tahle část Keni nemá žádné kempy, za bezpečí ruku do ohně nedáme, na noclehy se poptáváme místních po okolí, kam jsme zrovna dorazili. Ať už to byla misie nebo policejní stanice, vždycky narážíme na velice vstřícné a milé černochy.

Skrz vyprahlé pánve

Konečně se dostáváme do Maralal. Prašné město, proslavené Švýcarkou, která opustila jistoty a kvalitu evropského života a rozhodla se žít po boku Samburu v jedné z maňat. Všude pobíhají lidé, kozy, ovce, slepice a občas i nějaká kráva. Pod košatými stromy posedávají a polehávají skupiny domorodců a cosi popíjejí, nejspíš pivo. Na návsi na trhu domorodci prodávají vše, co se dá, od zeleniny a ovoce, přes suvenýry až po nože na obřízky. Jiný je na obřezání chlapce a jiný tvar má ten na obřezání dívky, pokud nevezmou rovnou žiletku ba dokonce střep. Tady končí dobrodružnější část keňských cest, kde nám Keňa ukázala její jinou i drsnější tvář.

Autor: